Filmy
Království šťastných konců
Patrik Florián1. 3. 2020
Bylo nebylo, za devatero horami a devatero řekami, v samém v srdci Evropy sužovaném rudým diktátem, prosadil se filmový žánr poskytující dostatečný únik z reality. A žije tam dodnes, nebo ne?
Foto: Getty Images
Více než sto let žijeme v republice, a přesto si jednu královskou korunu nenecháme za žádnou cenu z hlavy sundat – Česko je velmocí filmových pohádek a velkých příběhů, které se staly nepostradatelnou součástí života každé rodiny. Historikové tvrdí, že lze v pohádkách hledat odraz dějin i soudobé společnosti. Ale opravdové princezny se dnes vzdávají trůnu a odvážnými reky nejsou jen pohlední svalovci, ale bystré hlavičky, které mají plné ruce práce spíše s globálními ekologickými problémy než s devítihlavou saní. Na Pražském hradě abys urozeného a šlechtěného panovníka už nějaký ten pátek pohledal. A my se přesto všechno, po více než 30 letech svobody, vracíme k těm stále stejným filmovým hrdinům, princeznám a šaškům, jejichž charakter určoval komunistický režim, i k léty rozprášeným stereotypům.
Nad zlato
O tom, že Pyšná princezna má být na co pyšná, svědčí fakt, že černobílý snímek Bořivoje Zemana z roku 1952 je nejoblíbenějším filmem z domácí produkce vůbec. Do kin dostal přes osm milionů platících diváků. Jen pro srovnání, dnes se považuje za velký úspěch překročit už tři sta tisíc. A byla to právě Krasomila, která odstartovala fenomén trvající v Česku dodnes. Za silnou pohádkářskou tradici ale musíme přiznat zásluhy už Boženě Němcové, Karlu Jaromíru Erbenovi a dalším literátům, kteří příběhy sbírali. Od nástupu zvukového éry ve 30. letech u nás vznikalo v průměru 30 celovečerních filmů ročně a můžete si být jisti, že pohádky mezi nimi nechyběly. V meziválečném období se filmy pro děti prakticky netočily, ale po úspěchu prvních zfilmovaných pohádek, se stal žánr obzvlášť atraktivním jak pro diváky, tak pro zestátněnou kinematografii. S příchodem televize omládlo publikum v kinosálech, které navíc rostly jako houby po dešti, a tlak na objednávku filmů pro děti a mládež ještě zesílil. Točily se nejen pohádkové snímky, ale také krátké animáky, komedie a rodinné filmy.
V prostředí utlačovaného národa tak paradoxně vzniklo ideální podhoubí pro svobodomyslnou tvorbu a vznik mistrovských kousků i dnes už legendárních scén. Pohádky a animované filmy přitom patří mezi produkčně i finančně nejnáročnější projekty – kladou vysoké nároky na bohatou výpravu, kostýmy, lokace, speciální efekty a také čas. Komunistický režim ale žánru přál taky díky tomu, že ve zestátněné kinematografii fungovaly peníze tak nějak na papíře – asi jako ty jitrnice, které svět neviděl. Tvůrčí skupiny tak mohly během roku natočit například jedno levné sociální drama a zároveň drahý výpravný film, který vydělal majlant. Císařův pekař a Pekařův císař přišel na tehdejší poměry na neuvěřitelných 37 milionů korun, přičemž nezanedbatelnou část spolykaly jen kostýmy podle návrhů Jiřího Trnky. Investice do barevného snímku se v každém případě vyplatila. Kromě dvoudílné verze totiž vznikla také jedna exportní, kterou střihači zbavili ideologických pasáží a vyslali do švédských, finských, francouzských, belgických, ale také amerických kin. České pohádky tak nejenže vznikaly s podporou našich sovětských bratrů, ale pomalu dobývaly také srdce zahraničních diváků a úspěšně tak plnily státní pokladnici.
Foto: Justin De Villeneuve/Central Press/Getty Images
Tři oříšky pro Popelku patří díky koprodukci s NDR u našich západních sousedů vcelku pochopitelně mezi nejoblíbenější filmy, ale představa, že si každý Štědrý den v 11 dopoledne nenechá ujít Šafránkovou a Trávníčka na sněhu jeden milion Norů, zní poněkud bizarně. Více než třicetiletá obliba téhle pohádky to na severu dovedla tak daleko, že Norské království přispělo k jejímu digitálnímu restaurování a modernizovaný snímek měl v roce 2015 dokonce slavnostní premiéru v Oslu.
S kým se nežertuje
Zlatá éra československé kinematografie se psala pod taktovkou socialistického režimu v zestátněném průmyslu a ideologický diktát se tím pádem nevyhnul ani filmům pro nejmenší diváky. Narážel zde ale na poměrně banální problém – archetypální postavou pohádky je král nebo princezna. A protože ani socialistický režim pohádkové monarchii korunu srazit nedokázal, proměnil hrdiny alespoň v sympatické pracanty a šlechtu zesměšňoval, jak jen to šlo. Král Miroslav je v Pyšné princezně pasován do role zpívajícího zahradníka, který se nepovyšuje nad ostatní a jeho poddaní oslavují práci a nafoukaná Krasomila prochází proměnou v panovnici, která se nebojí práce, ani obyčejného lidu.
Oslavě kolektivismu se nevyhnul ani zmíněná dvojice Císařův pekař a Pekařův císař, kterou připravili Jan Werich, Jiří Brdečka a Martin Frič. Píseň Ten dělá to a ten zas tohle se stala dodnes připomínanou ukázkou komunistické agitky. O to větším paradoxem je, že se pohádka příliš nelíbila tehdejšímu ministru kultury Zdeňku Nejedlému, který zařídil, aby si Werich pár let nezahrál a Frič dostal dvouletý režijní distanc, byť za film oba obdrželi Státní cenu.
Oblíbený žánr nešetřila ani cenzura. Šíleně smutná princezna se stala o něco smutnější, když přišla po roce 1968 o glosu „Vykládat vtipy o králi se může, ale nesmí se jim nikdo smát!“ a písničku Kujme pikle, kterou nazpíval bývalý ředitel Divadla Rokoko Darek Vostřel v duetu s Josefem Kemrem. V trezoru skončila na pár let Zlatovláska Vlasty Janečkové, a to jen proto, že se v jedné z menších rolí rybáře objevil Jan Tříska, kterému se povedlo odejít do exilu do Spojených států.
Stigmatem vzniku za totalitního režimu přesto ani jedna z pohádek mezi širokou veřejností netrpí, zdá se. Sledujeme je snad nekriticky, protože nám nabízejí eskapismus se šťastným koncem a považujeme je za neškodné ze zvyku? Ve sbírkách rozhovorů s českými filmovými autory, které vede Národní filmový archiv, tvůrci uznávají, že sice byli nuceni režimem do kompromisů, ale nad politickým diktátem se co možná nejvíce snažili upřednostnit vlastní autorský přístup. Za filmové počiny, které se určitým způsobem stavěly proti režimu nebo reflektovaly temnotu doby, lze považovat hororové snímky Juraje Herze z roku 1978 Panna a netvor a o rok mladší Deváté srdce nebo poslední film Jiřího Trnky Ruka. Smutná bajka o bezmocném harlekýnovi a všemocné ruce byla režimem zakázána, přičemž ve Spojených státech ji v roce 1984 Americká filmová akademie označila za pátý nejlepší animovaný film všech dob.
Nové příběhy
Dnešní filmové projekty na sebe vydělají s většími obtížemi, přesto jejich produkce úspěšně pokračuje. Apetit po tuzemské pohádce totiž neopouští diváky ani zahraniční sponzory. Jen od roku 1993 odvysílala Česká televize každý Štědrý večer v premiéře nový pohádkový film. Mezi nejúspěšnější porevoluční projekty patří Svěrákovi Tři bratři nebo Anděl páně režiséra Jiřího Stracha, v obou případech vyprodukované s evropským rozpočtem, ale přesto v pokulhávající kvalitě. Vedle lokální tvorby je třeba zmínit výjimečnou pozici Česka jako světově oblíbené destinace pro zahraniční filmová studia a nezávislé produkční společnosti. Za tu vděčíme dlouholeté tradici, vhodným lokacím, profesionálním filmovým štábům, kvalitní postprodukci i motivačním pobídkám, které vláda obnovila v roce 2010. (Je ovšem třeba zmínit také negativní aspekt, a sice často až dvakrát menší nároky na honoráře českých filmových tvůrců.) Točily se tu kupříkladu Bratři Grimmové, Letopisy Narnie – Lev, čarodějnice a skříň a Princ Kaspian, marvelovka Spider-Man: Far From Home nebo fantaskní seriál Carnival Row.
A kam se poděla česká animace? Tolik pozornosti, kolik před nedávnem získal snímek Dcera Darii Kashcheevy, který si vysloužil studentského Oscara a dostal se dokonce mezi úzkou pětici nominovaných na Oscary „velké“, je dnes spíše raritou. Na tradici legendárních umělců jako byli Jiří Trnka, Karel Zeman, Jan Švankmajer či Břetislav Pojar, sice úspěšně navazují studenti uměleckých škol, ale české celovečerní animované filmy vznikají výjimečně, a když už, tak často v pokulhávající kvalitě. Pokud hledáte snímky, které stojí za to zhlédnout nejen s dětmi, vyzkoušejte například Jedné noci v jednom městě Jana Baleje, pohádku Na půdě režiséra Jiřího Barty z česko-slovensko-japonské produkce nebo filmy Vlasty Pospíšilové Fimfárum 2 a O kloboučku s pérkem sojčím.
Studio Krátký film, kde vznikaly i oblíbené večerníčky, prošlo po revoluci problematickou privatizací a domácí tvorbu nahradila zahraniční, posílena globalizovaným marketingem. I přes snahu Státního fondu kinematografie trpí produkce animovaných filmů dlouhodobě značným podfinancováním.
O dost problematičtější je, že i v dnešních pohádkách, a nejen těch filmových, panuje pořád celá řada stereotypů a postrádají diverzitu. Nejen u nás. V jedné z barcelonských základních škol se rozhodli vydat radikální cestou – z knihovny vyřadili hned několik tradičních a údajně sexistických pohádek, včetně té o Karkulce nebo Růžence. Německý folklorista profesor Lutz Röhrich zase s oblibou tvrdil, že jsou ženské postavy tajemné, sebevědomé a umí čarovat, kdežto na muže pak v zámku patriarchální společnosti zbývá stát se nudným hrdinou, který má sice svaly, ale příliš moudrosti nepobral. Ve valné většině příběhů pak platí jednoduchá rovnice: ošklivá tvář rovná se zlo, krásná tvář dobro. Všichni už asi tušíme, že tak jednoduché to v reálném světě rozhodně není.
Příběh pohádkové nerovnoprávnosti a typizace pohlaví se ale začal psát už v dobách vzniku pohádkové literatury. Abychom ale tradičním autorům nekřivdili, pohádky se zkrátka opírají o paradigmata doby a vznikaly v časech, kdy ženy častěji skutečně stály spíše za plotnou než v čele představenstva mezinárodních korporací. Dnešní tlak na korektnost je ovšem na místě. Pohádkové příběhy, ať ty knižní či audiovizuální, patří mezi první narativy, se kterými se děti setkávají a utváří tak jejich rané vnímání světa. Jak si být tedy jistý, že při předávání něčeho tak přirozeného, lidového a na první pohled zcela neškodného příštím generacím vedle tradice nenaložíme do vínku také špatné vzorce a mínění? Uvědomělejší rodiče vědí, že je třeba s dětmi otevřeně mluvit. „Jediné, co Sněhurka dokáže, je, že uteče, strachy bez sebe bloudí po lese, schová se u trpaslíků, uklidí a čeká, až ji přijde políbit princ. To feministce trhá srdce. Pro mě jako matku je důležité vybírat pohádky, které reprezentují hodnoty, se kterými se ztotožňuji nebo vysvětlovat, co je na daných příbězích špatně. Většina rodičů to ale takto neproblematizuje,“ popisuje trefně Marie Barešová, která takový přístup uplatňuje v pražském kině Národního filmového archivu Ponrepo, kde uvádí filmy pro nejmenší diváky.
Není velkým tajemství, že ve většinové české domácnosti hodnoty často nediktují jen rodiče, ale také program na obrazovkách, přestože mladší generace dnes dává přednost platformám typu Netflix. Zodpovědnost proto musí přijmout jak autoři, tak tvůrci, producenti a v neposlední řadě televizní stanice. V americké filmové tvorbě pro děti je tento aspekt pomalu normou a určitou jistotou, že nový snímek liberální diváci a kritici renomovaných médií rovnou při premiéře nevypískají. V Česku neexistují zatím žádná pravidla, ani orgány, který by podobnou problematiku upravovaly, a většina diváků pohádkové role nevnímá příliš kritickým okem. A tak si prozatím musíme vystačit s dobrodružnou Arabelou nebo Vorlíčkovou Popelkou, která zvládá jezdit na koni obkročmo, střílí dravou zvěř s kloboukem s peřím, lukem, kamizolou, muškou přesnou jako člen elitní armádní jednotky a občas bere osud i do vlastních rukou.
Možná je na čase začít vyprávět pohádky tak, aby zapadly do kontextu současnosti – bez přehnané krásy a s větší rozmanitostí. Třeba tu, ve které se matka samoživitelka zvládá postarat o své děti, a přitom buduje úspěšnou kariéru. Anebo tu o princi, který dává před mečem přednost střevícům na podpatku.
#VogueFacts
- Za pomoc při vzniku textu děkuji Marii Barešové, kurátorce orální historie Národního filmového archivu.
- V šití pohádkových kostýmů má Česko jednu z nejdelších tradic na světě a některé z nich se staly také státními kulturními památkami. K vidění jsou v archivech studia Barrandov i České televize. Zajímavostí je, že se na barvy kostýmů dbalo už v éře černobílého filmu. K těm nejzdařilejším kouskům patří ty z pohádky Hrátky s čertem, které věrně odráží ilustrace Josefa Lady, nebo šaty z filmu Šíleně smutná princezna, které navazovaly na trendy 60. let.
- Youtubový kanál Česká filmová klasika, spravovaný Národním filmovým archivem, Státním fondem kinematografie a agenturou DILIA, nabízí zdarma ke zhlédnutí jedny z nejoblíbenějších filmů československé kinematografie. Další poklady hledejte na Dafilms.cz.
- Tvorba Jiřího Trnky nebo Karla Zemana inspiruje profesionály z oboru až v Japonsku, kde má animace dlouholetou tradici. Režisér Kihachirō Kawamoto, který se v letech 1963 a 1964 učil v pražském Studiu Bratři v triku a Trnku považoval za svého mistra, obdržel v roce 2005 zvláštní ocenění karlovarského filmového festivalu – medaili Artis Bohemiae Amicis.
- Film francouzského producenta Joëla Fargese s názvem Jiří Trnka: Nalezený přítel si můžete přehrát na platformě Aerovod.
- Pokud pro své či cizí děti hledáte pohádky oslavující barvitější společenskou realitu, vyzkoušejte nakladatelství LePress a jejich překlady pohádek Tango, skutečný příběh jedné tučňáčí rodiny nebo Jedno morče a dvě mámy.
