Oppenheimerovy ženy si zaslouží víc

Samozřejmě se najdou výjimky (například role vědkyní NASA v podání Anne Hathaway a Jessiky Chastain ve filmu Interstellar). V drtivé většině Nolanových filmů však ženské postavy slouží výhradně jako pohon pro hlavní mužské hrdiny (Jorja Fox ve snímku Memento, Piper Perabo nebo Rebecca Hall v Dokonalém triku; Marion Cotillard v Počátku). Také se stávají pasivním objektem milostného zájmu (vzpomeňte třeba na Lucy Russell ve snímku Sledování; Maggie Gyllenhaal v Temném rytíři), ztělesňují zavražděné postavy (Crystal Lowe v Insomnii) anebo ty, které potřebují zachránit (Katie Holmes v Batman začíná; Elizabeth Debicki v Tenetovi). Někdy jsou dokonce zobrazeny jako mrtví padouchové (Marion Cotillard ve snímku Temný rytíř povstal; Dimple Kapadia v Tenetovi) či pomocné síly (Hilary Swank v Insomnii; Scarlett Johansson v Dokonalém triku; Anne Hathaway v Temný rytíř povstal). A také je tu snímek Dunkerk, který pro jistotu žádné ženské obsazení nemá.

V novém filmu Oppenheimer, který je inspirován životopisnou knihou o Robertu Oppenheimerovi, jaderném fyzikovi, jemuž se přezdívá otec atomové bomby, je to trochu jinak. Objevují se zde dvě významné ženské postavy: Kitty, bioložka, manželka vědce a botanička, kterou hraje mimořádně talentovaná Emily Blunt; a Jean Tatlock, Oppenheimerova bývalá milenka a psychiatrička v podání Florence Pugh. A ač středem dění samozřejmě zůstává Cillian Murphy coby hlavní postava, snímek se odehrává v prostředí politiků, vědců a dalších vlivných mužů, které ztělesnila zvučná jména typu Matt Damon, Robert Downey Jr., Josh Hartnett, Casey Affleck, Rami Malek, Kenneth Branagh nebo Gary Oldman. O to více jsem věřila, že dvě zmíněné, excelentní herečky, dostanou ve filmu nějakou šanci. Nestalo se.

Kitty, která se od první chvíle, kdy potají sleduje Oppenheimera, jenž právě podstupuje výslech, působí jako dokonale oblečená žena s rudě namalovanými rty. Podotýkám, že ve skutečnosti byla velmi inteligentní a fascinující. Následně ale nahlížíme do její minulosti, v níž se předvede jako lehce ošuntělá, koketní alkoholička, a to především prostřednictvím svého vztahu ke dvěma mužům: Oppenheimerovi, k němuž evidentně cítí jistou přitažlivost, a ke svému ex. Jakmile se Kitty konečně dostane ke slovu, ve svém monologu jen shrne svůj starý život a zmíní svá všechna bývalá manželství (včetně toho s Josephem Dalletem, které se ukázalo jako klíčové pro zapojení do komunistické strany, jež měla později negativní vliv na samotného Oppenheimera).

Jakmile se Oppenheimer a Kitty vezmou a založí rodinu, pouhým zábleskem zahlédneme něco, co se jeví jako poporodní deprese a návrat k alkoholismu: Oppenheimer jednoho dne dorazí domů a zastihne Kitty, jak nerušeně sedí u kuchyňského stolu s lahví, zatímco jejich syn ve vedlejší místnosti pláče. Oppenheimer se rychle chopí situace a odvede dítě k příteli. Jenže co přivedlo Kitty do takového stavu? Kdy přesně začala její závislost? Lituje snad, že si vzala Oppenheimera? To nejsou zrovna otázky, kterými by se Nolan zatěžoval. 

Později, když je Oppenheimer jmenován ředitelem projektu Manhattan a rodina se stěhuje do Los Alamos, Kitty vypadá již stabilněji a aktivněji (což ilustruje časté věšení a sundávání prádla). Stává se pro svého muže morálním kompasem. Dokonce se skřípěním zubů toleruje jeho románek s Jean Tatlock, což je nejintenzivněji zachyceno v surrealistické scéně během bezpečnostního slyšení, kdy si Oppenheimer představuje sebe sama nahého, zahaleného tělem své milenky, zatímco jeho žena jen znechuceně přihlíží. Dlouho to ale nevydrží — po chvíli prchá z místnosti a upustí na zem kabelku, z níž následně vypadne kyčelní lahev. To se ale bavíme již o úplně posledním dějství filmu. Ano, existuje více sekvencí jejího křiku za zvuku rozbitého skla, ale scéna, v níž svědčí při Oppenheimerově slyšení, zatímco parta nenasytných supů se ji snaží vehnat do pasti, je jediná. Stále je však její hodnota vnímána pouze jako prostředek, který nás má dostat Oppenheimerovi pod kůži.

Florence Pugh, herecká hvězda, která již mnohokrát předvedla nezapomenutelné výkony (od Lady Macbeth po Slunovrat, a byla dokonce nominována na Oscara za ztvárnění Amy March ve filmu Malé ženy), nedostala prostor žádný. Kdo je tedy záhadná a údajně brilantní psychiatrička, která ve skutečnosti přivedla Oppenheimera do světa radikální politiky? Ve snímku o této roli zjistíme jen to, že je zamilovaná a labilní— volá Oppenheimerovi, a přitom naléhá, aby jí neodpovídal; prohlašuje, že nesnáší květiny, ale přijímá pugéty, které jí donáší, aby je pak hodila do koše. Tento paradox předurčuje její charakter, a to až do chvíle, kdy ji Oppenheimer během manželství s Kitty opět tajně navštíví. Po této návštěvě dojde k šokujícímu a tragickému vyvrcholení —Tarlock se utopí vaně, zatímco Oppenheimer se připravuje na nejdůležitější okamžik své kariéry: test jaderné bomby Trinity. Jak u Nolana klasické.

Stojí za to dodat, že Pugh dělá, co může, aby do své role dostala vůbec nějakou hloubku a emoci, jenže nedostatečně propracovaný scénář její veškerou snahu znemožňuje. Totéž lze říci o několika dalších postavách, které se na plátně objevují: Jackie Oppenheimer (Emma Dumont); Louise Lombard coby manželka mladšího bratra hlavní postavy bez bližší charakteristiky; Ruth Sherman, (Allison Tolman), která je jen někdo, s nímž má Oppenheimer poměr; anebo Lilli Hornig (Olivia Thirlby), skutečná vědkyně a feministická aktivistka, avšak ve filmu jí přísluší jen jednoduchá věta o jejím působení na Harvardu. 

Nemůžu si pomoct, ale myslím, že tříhodinový film mohl těmto postavám propůjčit alespoň minimální úroveň věrohodnosti. Několik okamžiků, které by dokázaly ukázat jejich komplexní povahy, by nemuselo ubrat z pozornosti věnované výhradně Oppenheimerovi a dalším mužským postavám. V konečném důsledku, nesčetné úspěchy zapomenutých vědkyň z projektu Manhattan, jsou dobře zdokumentovány a uznávány, a stejně tak víme, že Kitty i Tatlock měly své vlastní, plnohodnotné životy, a to nezávisle na slavném fyzikovi. Bohužel, v samotném snímku byste tato fakta jen těžko odhalili.

Je pochopitelné, proč tyto ženy, ať jsou to uznávané hollywoodské hvězdy, nebo méně známé tváře, přijaly své nedotažené role. Kdo by taky odolal příležitosti pracovat s Christopherem Nolanem? To ale nestačí, právě u něj by měla začít snaha o to, aby si všichni zúčastnění práci na projektu užili. Včetně žen.

Ve filmu ale najdeme celou řadu silných momentů — kapky deště na louži, které vytvářejí prstence připomínající poloměr atomové bomby; elektrizující znázornění šumivých částic nebo nesnesitelné napětí během odpočítávání vteřin do spuštění testu Trinity… Film sám o sobě je velkolepý, nicméně mohl by být ještě velkolepější, kdyby se v něm jen všem talentovaným ženám dostalo většího prostoru.

Tak mi na závěr nezbývá než na parafrázovat Temného rytíře a vyzvat Nolana (protože vím, že je toho schopen) k nápravě. A doufat, že to příště bude lepší.