Na co se chystá v lednu 2025 do kina redakce Vogue CS (a vy byste měli taky)

Cindy Kerberová, beauty director & head of digital editorial content: Jižní Itálie, Gary Oldman (můj celebrity crush od doby, kdy jsem poprvé viděla Draculu od Francise Forda Coppoly, kde hrál úžasným způsobem hlavní roli tak, že pro mě zastínil i moje dva milované herce — Keanu Reevese a Anthonyho Hopkinse), nádherná Celeste Dalla Porta a smysl pro krásno a hlavně nezaměnitelný rukopis Paola Sorrentina. To je kombinace, které se těžko odolává, a když k tomu přidám fakt, že kostýmy nedělal nikdo jiný než Anthony Vaccarello, kreativní ředitel módního domu Saint Laurent, je jasné, na co si koupím lístky tento měsíc. Film, který opět vzdává hold Sorrentinově rodné Neapoli, vypráví příběh o dospívání, vášni, ztrátách, přičemž samotné město hraje nejen roli působivé kulisy, ale téměř se z něj stává samostatná postava. Kritici tvrdí, že Sorrentino kopíruje sám sebe, není to ale spíš umocnění jeho charakteristického stylu, ironické elegance? Pojďme si udělat vlastní obrázek a potkejme se v kině. 

Sabrina Karasová, on-line editor: „Nikdo mě nemá rád,“ zněla nejoblíbenější hláška režisérova tatínka Jožánka, zatímco sedával obklopen námi, svými přáteli a milující ženou, přičemž jeho tehdy malý synek, budoucí režisér, drbal za ušima babiččina pudla. Skutečnost, že Tomáš Weinreb ve svém filmovém díle prozkoumává právě téma nemilovaných nebo těch, pro něž je potkání lásky obtížné až nemožné, ale může být jen shodou náhod. Po nejen berlínském úspěchu černobílého snímku Já, Olga Hepnarová z roku 2016 nyní opět ve spolupráci s Petrem Kazdou přichází s celovečerním barevným filmem Nikdo mě nemá rád, jehož hlavní hrdinka, která žije osaměle a ráda by to změnila, se pouští do podivného vztahu. Scénář se inspiroval Sofoklovým dramatickým příběhem Antigony, přičemž vizuální stránka filmu je vysloveně lahodná. Natočen byl na klasický filmový materiál a vyvolán přímo v laboratořích Kodaku v Londýně. Přestože snímek pojednává o dvou lidech, kteří do společnosti tak nějak nezapadají, tahle podívaná vám hladce padne do oka a já se na ni moc těším.  

Kateřina Špičáková, online editor: Je spousta věcí, které se na filmu herečky a režisérky Haliny Reijn mohou pokazit. V první řadě, ač žánr erotických thrillerů, zní teoreticky skvěle (sofistikované svádění, spalující touha, mocenské hry, vzrušující manipulace vycházející z nejtajnějších přání lidské duše, kdo by se na to nechtěl dívat?), ve skutečnosti moc dobrých erotických thrillerů neexistuje. Ono je totiž poměrně těžké točit o sexu tak, aby to nepůsobilo lacině nebo trapně. A ačkoli Nicole Kidman ve své kariéře mnohokrát dokázala, že se dokáže zhostit seriózní role stejně dobře jako komediální polohy, v posledních letech její výkony malinko kolísají. První ohlasy na film o vrcholové manažerce, která se zaplete s podmanivým mladým stážistou (Harris Dickinson) nicméně vyzdvihují, že se Reijn v Babygirl podařilo vyhnout se některým klasickým žánrovým nešvarům. A to i díky tomu, že místo neonoirové patiny k zásadním momentům příběhu přistupuje s nepřibarevnou syrovostí, typickou pro nezávislou filmovou scénu. Těším se a doufám, že se v duchu sloganu filmu konečně dočkám toho, po čem toužím.

Jana Patočková, fashion feature editor: Nedá se nic dělat, ale pro filmy Martyho Pohla mám slabost, naopak hudební tvorba, kterou se proslavil pod pseudonymem Řezník, mi přijde spíše než „kontroverzní“ veskrze pitomá (ostatně, jako celý žánr horrorcore). Paradox? Ne tak docela. Na rozdíl od Řezníka, který servíruje samoúčelné brutální texty a hudbu, se v jádru Pohlových filmů, pod slupkou humoru nejhrubějšího zrna na hraně dobrého vkusu, ukrývají veskrze archetypální příběhy hodných outsiderů zkoušených životem a hledajících trochu toho štěstí v neštěstí. Tak se daly číst jeho filmy Párty Hard i pokračování Párty Hárder: Summer Massacre, které notnou měrou čerpaly z tradice bláznivých teenage komedií a coby středobod měly partu puberťáků, kteří chtějí „zasunout“, však pod slupkou obhroublých klacků obsahovaly dávku něhy (kterou lze najít třeba i na drsné fetiš party). Pokud jste, stejně jako já, spadli do Pohlova filmového universa plného bizarního, otřesného a veskrze absurdního humoru (jeho amatérské filmy rozhodně doporučuji, ač vím, že nebudou pro každého), jistě vás nenechá chladnými novinka Na plech. Ta slibuje návrat postavy Grundzy, vařiče prvotřídního perníku, který se objevil v Párty Hárd. V této české variaci na Perníkového tátu nebude chybět tvrdý humor, mnoho referencí (třeba na pohádku Císařův pekař), kombinace herců s neherci a předebším kopec zábavy i poučení. Prostě z toho vychází „rodinný film“ tak trochu jinak (jenom děti nechte raději doma).