Marie a Marie: Nový film Svět mezi námi mapuje cestu české fotografky na vrchol

Marie D.: S Marií jsme se znaly. Já pracovala v Českém centru New York jako programová ředitelka a Marie, jakožto umělkyně, nám kurátorovala výstavy a zároveň tam chodila na kulturní akce, seznámily jsme se a spolupracovaly na několika výstavách. Maruška tam následně měla i svoji první sólovou výstavu – a to už byl vlastně začátek našeho natáčení. Marii jsem tedy znala, a to byl vlastně i důvod, proč jsem ten film začala točit: měla jsem dostatek času ji poznat. Byla mi sympatická, absolutně mě nadchla a já se rozhodla, že o ní udělám dokument. Chtěla jsem s ní trávit hodně času a taky jsem věděla, že má nějaké vize a sny, kterých chce v rámci své tvorby docílit, a přišlo mi zajímavé u toho být a sledovat ji. Zároveň vím, že je neskutečný profík, velice talentovaná, odhodlaná a taky velký pracant a šance, že by skutečně došlo k průlomu v její kariéře, byla veliká a já o to nechtěla přijít. Přišlo mi zajímavé být s umělcem v tom momentu, kdy se mu láme kariéra, a to si myslím se v tom filmu podařilo dobře zachytit. 

Marie D.: Byl tam samozřejmě ještě jeden důležitý aspekt – a to člověk samozřejmě pozná, když s někým začne trávit velké množství času – a to, že Mariin životní a tvůrčí partner Thomas je důležitou součástí její tvorby. Bylo pro mě hrozně zajímavé vidět tu partnerskou symbiózu, ať už osobní, ale hlavně kreativní. Neznám žádný jiný pár, kde by bylo takové souznění, to se myslím stane málokdy. Fascinovala mě síla jejich spojení a chtěla jsem ji v tom filmu také odprezentovat. To byl nový motiv, původně nezamýšlený, jenž přišel s tím, jak jsem se do jejich života začala dostávat. Je ještě nutno podotknout, že Thomas je introvert, takže zpočátku asi nebyl úplně nadšený, že jsem jim vlezla do života a trávila doma s Maruškou hodně času. Byla jsem takový externí vetřelec, co seděl v koutku s kamerou a všude s nimi chodil – samozřejmě si na mě musel nějakou dobu zvykat. Ale myslím, že když pak viděl, že to dělám pořádně, když viděl moji oddanost a že z toho opravdu plánuju udělat film, věděl, že mi může věřit, a stal se aktivním protagonistou příběhu.

Marie D.: Hezké je, že to bylo spontánní. Z mé strany tam žádné hranice nebyly a Maruška byla neuvěřitelně otevřená, což je dost nevídané: být tak otevřený někomu s kamerou, koho si pozvete do života. A já měla zároveň obrovskou chuť točit a být s ní. Co se týče intimity: myslím, že jsem to vnímala, jsem senzitivní člověk a vždycky jsem čekala, kdy mi Maruška dá případně signál, jestli tu kameru třeba vypnout. Domlouvaly jsme se podle jejích plánů na nadcházející týden či dva, vybírala jsem si dny, kdy dělala něco, co jsem myslela, že může být pro film zajímavé. Navíc jsme všichni přátelé a neměli jsme tlak žádného velkého broadcastera – toho tedy teď máme, sedíme teď společně v HBO, ale tehdy to tak nebylo. Točili jsme z radosti, z čirého nadšení, nebyly tam racionální myšlenky, a to je myslím silná stránka a velká kvalita toho filmu: ta neskutečná otevřenost dvou hlavních aktérů příběhu, Marie a Thomase. Nekladli mi žádné limity a toho si moc vážím, protože to se týká i střihové fáze filmu. Za těch pět let jsme totiž natočili asi čtyři sta padesát hodin materiálu a ani Marie, ani Thomas mi do střihu nikdy nemluvili – viděli ho, ale nikdy mi nestáli za zády a nediktovali si, co chtějí a co ne. Měla jsem absolutní svobodu a snažila jsem se to postříhat tak, aby to odráželo jejich vztah a vývoj Mariiny umělecké dráhy, a jsem strašně ráda, že mě v tomto ohledu také respektovali jako umělkyni.

Marie T.: To, že jsme se znaly už před tím, je důležité zmínit. Vídaly jsme se každý den v práci a pak se to jen překlenulo do toho, že jsme spolu byly o trochu déle a byla u toho kamera. Byl to přirozený, organický proces. Marie je s kamerou fakt šikovná, člověk ani nemá pocit, že tam někdo je, že se něco děje a někdo vás točí. Je tam naopak prostor být sama sebou: Marie prostě sedí v pokoji a točí, a to je myslím velký dar – dokáže skvěle pracovat, být téměř neviditelná, vycítit ty správné situace, zachytit jejich hloubku a emoce. Náš byt, kde jsme točili nejvíc, je navíc opravdu malinkatý a bylo úžasné, že jsme se tam vešli a vůbec něco natočili. Myslím, že to tomu snímku přidává na intimitě. Pro mě tam hranice nebyly, Marii jsem absolutně věřila, nebylo v tom „teď točíme a pracujeme“. Bylo tam nadšení, že se něco děje, že něco tvoříme, a přesvědčení, že z toho něco bude, i když jsme možná ze začátku nevěděli co. Bylo tam taky moje nadšení z toho, co se děje s mojí kariérou: byly to ty začátky, kdy se třeba stalo, že mě někdo poznal na ulici v New Yorku a Marie u toho zrovna byla. Obě jsme byly v šoku, že tam vůbec někdo ví, jak se jmenuju! Situace neuvěřitelného vnitřního nadšení z toho, co se děje, a u toho Marie s kamerou – pro mě jako umělkyni je úžasné mít ty momenty zpětně zachycené, za to jí vážně vděčím. A hranice? Neměli jsme je. Možná i proto, že jsme nevěděli, že to bude na HBO. Když se mě teď lidé zpětně ptají, jaké to je, vidět se v kině, musím říct, že jsou situace, kdy se v tom sedadle krčím a zalézám, je mi nepříjemně a říkám si: „Jéžiš, tohle musím prožít znova?! Už zase?“ Momenty, co jsou hodně intimní, osobní, momenty, které byly v tu chvíli, kdy se děly, nepříjemné, a člověk se propadá do sedačky, když na ně znova kouká v kině s lidmi. Ale je myslím důležité, že tam jsou, strašně tomu přidávají. Je to další rovina života, té cesty, toho, o čem to je, a v kombinaci s Mariiným exkluzivním smyslem pro humor, který v tom střihu je, to je neskutečná jízda. Já měla pocit, že se bavím a směju dvěma lidem na plátně a vůbec to nakonec nejsem já. Člověk se výborně baví eskapádami těch dvou. Tedy tří, protože Marie je v tom vlastně taky. 

Marie T.: Já myslím, že to je tím brilantním Mariiným střihem. Já a Thomas tam máme své vlastní postavy. Je těžké vidět sám sebe, ale myslím, že to Marie skvěle vystihla, má to spád a humor. 

Marie D.: Snímek měl nedávno projekci v Praze v rámci nominace na Cenu Pavla Kouteckého, což byl významný český dokumentarista a také můj pedagog na FAMU a musím říct, že publikum bylo z Marie a Thomase nadšené. Bylo hrozně hezké vidět, že to na lidi zapůsobilo, a myslím, že silná stránka toho filmu tkví v tom, že jsme nic neukazovali v jiném světle, nevystříhávali jsme nepříjemné momenty. Je to strašně lidské a publikum se s tím příběhem může ztotožnit: překonávání překážek, kopance, co vám život občas dává, protože ne vždycky se vše daří na první dobrou, to jsme zažili asi všichni, v těch situacích jsme byli a díky tomu se s těmi postavami ztotožňujeme a fandíme jim. Jsem ráda, že ve filmu zůstaly i nepříjemné scény, dávají tomu lidskost.

Marie D.: Musím říct, že jsem kvitovala Mariinu otevřenost. Vážně jste, Marie, byli oba neuvěřitelně benevolentní, protože jak říkám: čtyři sta padesát hodin materiálu znamená, že z toho můžete postříhat třeba deset různých filmů a každý může být úplně jiný a ty postavy z toho vyjít různě.

Marie D.: Hlavně byli otevření tomu, že jsem mohla udělat, co jsem věřila, že je nejlepší verze filmu. Viděli to, pochopili a kvitovali. Nevím, jestli by mi takovou svobodu jako oni dal někdo jiný, koho bych portrétovala. Samozřejmě jsou to nepříjemné situace, stříháte třeba rok a víte, že je to dobré, a všichni kolem vám říkají, že je to dobré, ale vy samozřejmě hlavně čekáte na odezvu těch před kamerou. Film bude o nich, bude cestovat, uvidí ho tisíce lidí – to oni jdou s kůží na trh. Je to citlivá hrana, člověk má obavy, jak budou reagovat. A oni byli perfektní a otevření, v tom to pro mě byla krásná práce a mě moc bavilo to stříhat. Já jsem se do nich, do těch postav, při stříhání úplně zamilovala. 

Marie T.: My jsme měli i momenty – potkali jsme se osobně v Praze a Marie říká: „Pamatujete, jak jste v roce 2019 říkali…“ a začala nás citovat! Já už si ani nepamatovala tu situaci, natož co jsme řekli. To ponoření do mého a Thomasova života muselo být neuvěřitelné. A pro spoustu lidí nepochopitelné, protože je to opravdu pět let, kdy na nás Marie koukala po milisekundách a má z toho každý okamžik. Já jsem ráda, že se s námi stále kamarádíš! Je obdivuhodné, že je to celé v podstatě dílo jednoho člověka, který to celou dobu točil a stříhal. Marie se do toho ponořila neuvěřitelným způsobem, i v tom je krása toho filmu.

Marie T.: Je zvláštní vidět se z cizího pohledu. Před první projekcí jsem se nejvíc bála, jaké to bude, vidět se. Já ani neposlouchám svoje rozhovory, nerada se slyším a vidím. A teď mám dokument, tak co s tím, že? Ale tady mám pocit, jako bych se dívala na někoho jiného, dokázala jsem sama sebe nesoudit a užívala jsem si tu jízdu – to, co jsme s Thomasem všechno zažili a čím jsme si prošli. Bylo to přirozené a ani mě nenapadlo, že by mě to jakkoli štvalo nebo bych se sama sobě nelíbila, což je strašně povrchní a vlastně nepodstatné, ale když o sobě máte dokument, vnímáte i to. A moc mě potěšil a překvapil ten humor. Na premiéře v Jihlavě jsem šťouchla při promítání do Thomase a říkám: „Thomas, we are actually funny.“ Lidi se bavili, to byl hrozně krásný moment. A když na plátně vidím sestřihy fotek, které dala Marie dohromady z mého archivu naprosto brilantním způsobem – sekvence portrétů lidí z New Yorku, mých autoportrétů, starých fotek z dob, než jsem odjela do Ameriky, sekvence z doby, kdy jsem se vrátila do Čech – jakkoli to možná zní divně, jsem si říkala: „Tyjo, já jsem vážně docela dobrá fotografka!“ Člověka zaskočí vidět to napřímo a jednoduše. Víte, že děláte dobrou práci, ale vidět to zvenčí mě příjemně zaskočilo.

Marie D.: A zase – i tam byla otevřenost, Marie mi dala k dispozici celý archiv své tvorby, odhadem mi nasdílela třeba sedm tisíc fotek, možná víc. A já si s tím mohla dělat, co jsem chtěla, což je neuvěřitelná benevolence, jen málokdo by vám dal na stůl svoji tvorbu a řekl „dělej si, co chceš“. Klobouk dolů.

Marie D.: Stoprocentně tam byl respekt k řemeslu.

Marie T.: Marie má oko a měla pro ten dokument vizi. Celé to dala dohromady z různých kousků, od fotek přes zvuk až po hudbu, a celé to jde dohromady se střihem. Je to skvělé. Už jsem říkala doma našim, že na to budeme o Vánocích povinně celá rodina koukat. Náš vánoční film!

Marie D.: Tak to Maruška musí zamakat. Teď vážně – já si teď dám chvíli pauzu, přece jenom je to velký počin a bylo to náročné. Ono to sice může vypadat, že si jen tak něco točíme, ale postupem času je to najednou větší a větší. Není to malá věc a v postprodukci musíte zapojit další lidi, je to náročný proces a není to legrace, takže teď si dám chvilku pauzu, zregeneruji se a pak doufám, že se zase pustíme do něčeho dalšího přímo tady. Už ne konkrétně s Maruškou, ale pustím se do nového projektu s HBO. Ale nikdy neříkej nikdy, může být dvojka, že?

Marie T.: Uvidíme, jak se to bude všechno vyvíjet!

Marie D.: Oni budou možná stavět dům, a to by mohlo být taky dobré! Dům, výstavy by mohly být… Guggenheim volá… tak proč ne? Jak se říká, nikdy neříkej nikdy.

Marie T.: Ze začátku jsme si s Marií myslely, že to bude jen o mně. Ale čím víc točila, tak zjišťovala, že tam Thomas neustále figuruje, a tím pádem to muselo úplně organicky být i o něm. On se ze začátku nechtěl nechat točit, ale myslím, že časem rozpoznal, že je to důležité. I pro mě bylo důležité, aby toho byl součástí. Moje cesta do New Yorku, setkání s ním… je krásné, že dva lidi si žijí svoje životy a najednou se to protne, jejich cesty se změní a začnou směřovat jinam. Já studovala malbu a najednou jsem fotografka. Thomas chtěl fotit, když byl mladý, a teď se fotografii vášnivě věnuje se mnou. Myslím, že kdyby mě tenkrát nevzal na tu výstavu Francesky Goodman, tak bych nefotila. To setkání bylo osudové a to, že to Marie rozpoznala, byla z její strany velmi dobrá intuice.

Marie D.: Myslím, že by to bez Thomase ani nešlo, je to vlastně také portrét jednoho velkého tvůrčího partnerství, je tam ta unikátní symbióza a film o Marii by bez Thomase prostě nešel udělat. Je nedílnou součástí jejího života, nešlo ho vystříhat. Ale to je krása toho dokumentu: jsou tam dva jedineční lidé, každý má talent pro něco jiného, ale dohromady se to v něco spojuje. A jak říkám – jiné takové partnerství neznám.

Marie T.: Tam je na začátku strašně vtipná scéna, kdy Thomas nakráčí před kameru a pokazí záběr. Oni mají s Marií docela podobný smysl pro humor. Ale kdy se to zlomilo, nevím. Čím se to podle tebe zlomilo?

Marie D.: On nebyl nadšený, ale já to tam chtěla schválně nechat, aby to odráželo pravdu. Je tam takový moment s pokaženými knížkami – myslím, že v tu chvíli nebyl vůbec šťastný z toho, že tam s tou kamerou jsem.

Marie T.: No to já taky ne!

Marie D.: Ty taky ne? No, skvěle! Takhle – já myslím, že tam už z jeho strany byl nějaký respekt vůči mně jako autorce a vůči množství času, které jsem s nimi strávila. Ocenil tu oddanost. Thomas je velice inteligentní, on tohle vnímá a dokáže ocenit i to, že respektujete toho umělce. Ano, zjevoval se tam, bylo mu to nepříjemné, občas to i říkal, ze začátku mi někdy tu kameru i schválně blokoval tím, že si před ni stoupl, byl to takový jeho humor.

Marie D.: Spíš, když jste s někým takhle pořád, postupně zapomenete, že tam ten člověk je a točí. Organicky se do toho víc a víc dostával a zvykl si na to. Pak se mnou aktivně začal spolupracovat, což bylo skvělé. Povídali jsme si hodně o umění – je to velice vzdělaný, sečtělý a inteligentní člověk, má plno zajímavých úvah. Viděla jsem ten potenciál, který jeho „postava“ má, a moc jsem chtěla, aby tam byl vidět. A podle ohlasů to vnímají i diváci. Vidí, že má zajímavá zamyšlení a Marii tam doprovází, analyzuje, co jako umělkyně dělá, a dokáže to krásně zformulovat. A má moc hezký hlas. Jeho úvahy o umění celý příběh skvěle rámují. My už jsme to později například při žádostech o granty prezentovali jako příběh té dvojice. Ale možná tím, že má Marie tak silnou prezenci na sociálních sítích, se ta mediální pozornost stočila více k ní. Její popularita je obrovská a možná lidé ze začátku nevnímají, že je tam ještě někdo jiný, stejně výrazný a důležitý. 

Marie T.: Já jednou četla strašně hezkou věc. Ptali se nějakého starého pána, jaké rozhodnutí je v životě to nejdůležitější, a on odpověděl – a se mnou to velmi rezonuje – nejdůležitější rozhodnutí v životě je, jakého si vyberete partnera. Mám neuvěřitelné štěstí, že žiju s někým, kdo mi fandí, kdo mě podporuje, mentoruje a má úplně stejnou vášeň pro to, co dělám. Má v tom srdce, a to je to, co se u toho natáčení zlomilo: když v jeden moment pochopil, že z toho, co Marie dělá, bude něco mnohem většího, než jsme si kdy mysleli. V ten moment to pro něj začalo být důležité, protože věděl, že to bude další zajímavá věc mojí kariéry. Je to opravdu chytrý, velkorysý a těžce pracující člověk, a přesto sedne k počítači a konzultuje se mnou moje fotky. Psal se mnou moje první artist statements. Vždycky jsem se na ty chvíle, až spolu sedneme k počítači, těšila. Těšila jsem se na jeho reakce na moje fotografie. Já si díky tomu formuju svoji vizi a to, co od toho chci. A je to už třináct let, co spolu takhle pracujeme. Je to dar z nebes, když se takhle dva lidi najdou a funguje to. A pak je štěstí, když to někdo natočí!

Kompletní rozhovor najdete v aktuálním dubnovém vydání Vogue CS.