Léto s Martinou

Dá se říct, že tyto tři mezní zážitky z horkého července roku 1986 na dlouhou dobu určily Hanin život. Poměřovala jejich váhu a večer před usnutím si představovala svoji budoucnost. V necelých čtrnácti měla podrobně rozpracováno několik životních scénářů. V jednom nastupovala v bílé plisované sukýnce na centrální kurt ve Wimbledonu a z cesty si musela odhrnovat ovace. Scénáři číslo dva měl celkově lokálnější charakter, Hana se zamilovala do blonďatého trenéra, jehož v té době vídala na kurtech, jak trénuje dorostence a neodolatelným pohybem si prohrabuje vlasy, a povila mu takové téměř průhledné dítě – povila, především z toho výrazu představa společného života povstala. Více ji po pravdě řečeno vzrušoval třetí scénář, méně laskavý, ale o to lákavější, v němž se ona a její raketa zázračně ocitly „za velkou louží“, a Hana tam v Americe doprovázela Martinu Navrátilovou po turnajích. Martinu – Navrátilovou.      

Až do svých sedmnácti každopádně spávala s tenisovou raketou. Občas se stalo, že se na snídani dostavila s čtverečkovanou tváří, jak se k ní tenisový výplet něžně tulil. Než vypila čaj a snědla vanilkový termix, polštářky se obvykle vyfoukly, případně ji otec povzbudivě propleskl.   

Seběhlo se to tedy všechno během necelého měsíce a rozhodně ne její zásluhou. Jestli chce na blížícím se krajském přeboru hrát proti starším žákyním, na to se jí nikdo neptal. Otec jí to oznámil týden předem, prý že na podzim už jí stejně bude čtrnáct a loni na přeboru neztratila ani set. To ovšem nebyla pravda, Hana si moc dobře pamatovala, jak jí hned ve druhém kole dala zabrat jakási éterická bytost, která se na antukový kurt dostavila ve sněhobílých jarmilkách právě vytažených z krabice a v pauzách mezi sety si na lavičce pečlivě rozčesávala vlasy. Hanu ani tak nevyváděly z míry její kopcovité bekhendy jako spíš celkový styl hry, který by se nejspíš dal přirovnat k lenivému opalovaní, takže než se stačila vzpamatovat, prohrávala v prvním setu s pospávající princeznou 0:4. Dotáhla to pak sice až k tie-breaku, ale tam ji nevšímavá zákeřnost její soupeřky opět přemohla. Rtuťovitá Hana proti těm dlouhým údům na druhé straně málem nedokázala přehodit servis přes síť, udělala tři dvojchyby a naštvaně se odporoučela pod chybějící slunečník. Byl to jediný set, který během turnaje ztratila, ale právě proto se jí vpálil do paměti – jako všechno ostatní, o co v životě přišla. 

Krajský přebor se tehdy hrál v Břeclavi a Hana tam jela se svým otcem autem. Na turnaje ji vždycky vozil otec, ten totiž zařizoval všechno, co se jejího tenisu týkalo; vnímal to jako svůj podíl na domácích pracích, jak vyplynulo v jedné hádce mezi rodiči. Matce byly dovoleny pouze podpůrné činnosti, které nevyžadovaly cit pro hru, například aby prala potem nasáklé a antukou uprášené oblečení, nebo aby jim nachystala svačiny. 

Hana si pamatuje, jak otec řídil. Vybavuje se jí zejména jeho zaujatý výraz a chlupaté prsty na volantu staré cortiny. S máločím kromě tenisu toho nadělal tolik jako s tímhle autem, měla by asi říct fárem, které se mezi škodovkami, trabanty a žigulíky vyjímalo jako ozdobný špendlík mezi rezavými hřebíky. Chlupaté prsty bubnovaly o volant a on po ní vrhal kradmé pohledy, aby nenápadně zjistil, v jakém rozpoložení se dnes jeho svěřenkyně nachází. Za okny auta pádila krajina dozadu, jako by s jejich životy nechtěla mít nic společného. 

„Nejsou zase o tolik starší,“ řekl otec zamyšleně a Hana přikývla. „Musíš se hlavně držet taktiky. A nezapomeň, že zrovna ve starších žákyních se letos hraje o víc než jen o republiku. Vítězka pojede sbírat míčky na Pohár federace.“

Otec vmáčkl cortinu na poslední volné místo přímo před klubovnou s šatnami a vyhnal Hanu, aby se šla převléknout. Sám si zatím zapálil a šel pohlídat losování. 

Hana vzala za dveře šatny a její nejhorší očekávání se naplnila. Šatna už byla plná holek, v průměru o hlavu vyšších. Hana už prostředí dívčích šaten samozřejmě znala – k divné atmosféře by měly co říct vzájemná nevraživost, všeobecná nervozita před prvním zápasem a také nutnost skutečně se převléknout, to znamená ukázat soupeřkám svoje prsa nebo ještě něco horšího.

Svlékla si kraťasy a tričko a vybalila věci z tašky. Hráčky v šatně znala od vidění nebo vůbec. Otec jí po cestě tvrdil, že nejsou o moc starší, a Hana samozřejmě moc dobře věděla, že starší žákyně musí mít čtrnáct nebo patnáct, určitě ne dvacet, jenže i ten rok až dva ji teď děsil. Snažila se během převlékání nečumět, ale neušlo jí, že některé z nich už vypadají jako ženy, prsa všech tvarů rostla v té šatně jako houby po dešti, a Hana měla pocit, že sem rozhodně nepatří. 

„Los je dobrý,“ oznámil otec, když vyšla. a pozorně jí upravil límec trička. „V prvním kole hraješ s támhletou. Je jenom o půl roku starší, spláchlas ji už loni. A v dalším kolem tě pak asi čeká Kostra.“

Při slově spláchla se Haně navalilo, ale naštěstí to zvládla. Když se podívala směrem, kterým otec ukazoval, zjistila, že dobrý los na sebe vzal podobu oné éterické bytosti, jejíž styl se vyznačoval nevšímavou zákeřností a bekhendy o výšce Sněžky, nezávazně prokládanými nečekanými střelami s plochou dráhou letu. Na první pohled se změnilo jen to, že princezna už neměla jarmilky, ale skutečnou tenisovou obuv se třemi pruhy a vlasy spletené do těžkého copu. Údy se jí pravděpodobně ještě prodloužily, Hany by řekla, že by se jimi daly převazovat balíky na poště. 

„Letos tě už nepřekvapí a vyhraješ snadno ve dvou setech,“ naplánoval otec a vystrkal Hanu z klubovny. 

Hana tu k úlevě případných čtenářů své zpovědi nebude popisovat průběh zápasu. Nahlédla pouze do starého modrého sešitu s ohnutými rohy, kam otcova ruka zaznamenala poměrně jasný výsledek 6:4, 6:2.

Celý ten sešit je plný čísel a Hana vlastní několik takových sešitů. Nejstarší začíná v roce 1981, kdy Haně bylo osm a začala hrávat přátelské zápasy na domácích kurtech, a poslední končí v roce 1995, kdy jí bylo dvacet dva a otec nad její kariérou definitivně zlomil hůl. Pod posledním výsledkem, pod poslední prohrou si lze přečíst větu „Všechny ty promrhané roky…“ Hanu by docela zajímalo, jestli myslel ty její, nebo ty jeho. 

Hana si pamatuje – a sešit to potvrzuje –, že první den prošla krajským přeborem jako nůž máslem. Princezniny kopce odtěžila dle otcovy rady, hráčka, které se říkalo Kostra, protože to trochu přeháněla s tréninkem, nebo jí doma nedávali najíst, se po kurtu jenom vyčerpaně ploužila a ve třetím kole si Hana poradila s jakousi motorovou myší z Hodonína, která sice všechno oběhala, jenže její údery se daly sbírat jako třešně. Mezi tím stihla ještě dvě čtyřhry, ale ty hrála jen z povinnosti a otec jejich výsledky do svých análů ani nezaznamenával.

Kvečeru vyrazili na koupaliště. Otec se začetl do Rudého práva a moc si jí nevšímal. Četl vnitřek novin a Hana se chvíli snažila číst z druhé strany. „Na prahu žní,“ oznamoval hlavní titulek a vedle něj se vyjímal snímek smířeně skloněných hlav ječmene. Kromě toho, že začaly žně, začal také XXV. ročník filmového festivalu v Karlových Varech, předsednictvo ÚV KSČ posoudilo návrh další pětiletky na roky 1986 až 1990 a ministr zahraničí Bohuslav Chňoupek zaslal dopis generálnímu tajemníkovi OSN, ve kterém vysvětlil československé stanovisko ve věci militarizace vesmíru. Záchranu Haně nepřinesla ani poslední strana, nic o tenise. „Moskva vítá posly míru,“ hlásal velký titulek. Až když se podívala pořádně, všimla si vedle 28. týdne Sazky krátké noticky s výsledky. Hana Mandlíková porazila v semifinále Wimbledonu Chris Evertovou a ve finále měla nastoupit proti Martině Navrátilové. 

„Tati, Mandlíková proti Navrátilové ve finále Wimbledonu!“ vyjekla Hana.

„Já vím,“ zabručel otec.

„Budeme se dívat?“

„Je to včerejší vydání, už se to hrálo. A televize to asi stejně nedávala, když hrála Navrátilová,“ sklopil otec noviny.

„Fandila bych Navrátilové.“

„Vždyť jsi ji ani nikdy neviděla hrát. A Mandlíková má formu.“

„Ale stejně bych jí fandila.“

„Navrátilové? No vidíš, tak právě proto to nedávají.“

„Je přece nejlepší,“ řekla Hana. „Tati, ty víš, proč odešla?“

„Dej si zatím pět bazénů, ať si posílíš ramena, a já ti to pak řeknu.“

Hana si poslušně dala pět bazénů, i když musela kličkovat mezi stojáky, dva cikánští kluci se jí pod vodou pokusili stáhnout plavky, a nakonec jí ještě vynadal plavčík, že leze z bazénu na špatném místě. Vytřepala si vlasy, několik kapek dopadlo na Rudé právo a rozpilo se do hmoty papíru, vyklepala si ještě vodu z uší a pak už se dožadovala odpovědi. „Tak proč teda Navrátilová odešla?“

„To by ses musela zeptat jí,“ řekl otec.

„To není žádná odpověď.“

Otec si povzdychl. „Sama jsi to řekla, je nejlepší. I když Mandlíková, jak jsem říkal, teď taky má formu. A reprezentuje Československo.“

„Takže odešla, protože je nejlepší?“ 

„Nebo protože chtěla být nejlepší,“ ztišil otec hlas.

„Ale ty taky chceš, abych byla nejlepší!“

„A ty mi to doufám zítra ukážeš.“ 

Vypadalo to, že hovor skončil, ale pak otec už zase zpoza rozevřených novin utrousil: „Mimochodem, chlapi na kurtech říkali, že Navrátilová vyhrála. Sedmý wimbledonský titul v singlu, chápeš to? Sedmý!“ 

(…) 

-

Pohár federace začínal v neděli 20. července, ale Hana se musela dostavit o několik dní dřív, protože sběrači míčků měli jako všichni ostatní projít přísným výcvikem. Otec ji v posledním telefonu vyprávěl, že například rozhodčí na empajru museli předvést, že jsou s to hlásit stav a další základní informace i v angličtině. Ale protože výsledky nebyly kdovíjaké, svaz pro ně narychlo zorganizoval kurz, kde se probírala výslovnost jmen, fráze, kterými se utišuje rozdováděné publikum, nebo způsob, jak komunikovat s kapitány mužstev. A sběrači měli projít podobným drilem, jenom bylo jasné, že ti naopak nebudou smět mluvit vůbec.

Dovolte teď Haně, aby vypustila z klece sportovní novinářku, která připomene, že Pohár federace byl zdaleka největší tenisovou událostí, kterou kdy Československo pořádalo. Účastnilo se ho čtyřicet dva zemí včetně takových tenisových gigantů jako Malta, Filipíny nebo Tchaj-wan, hrálo se kvalifikační kolo, hlavní turnaj a turnaj útěchy. Komunisté v jednotlivých zemích podporovali různé sporty, vzpírání v Sovětském svazu, gymnastiku v Rumunsku, lehkou atletiku ve Východním Německu a u nás přednostně tenis. Turnaj tedy měl být výstavou československého tenisu a především důkazem, že socialistická země dokáže sportovní podnik světového významu zajistit stejně kvalitně jako její nejlepší nepřátelé. Světová tenisová asociace při zvažování pořadatelství nemohla pominout především to, že „československá děvčata“ Pohár Federace ovládla v předchozích třech letech – v roce 1983 v Curychu, v roce 1984 v Sao Paulu a hattrick dokonaly o rok později v Tokiu. Zcela na okraj Hana připomíná, že totéž se českým hráčkám podařilo o dvacet let později mezi lety 2014 a 2016. 

Celá věc tehdy měla jeden jediný háček, a tím byla víte kdo. Martina Navrátilová společně s Renatou Tomanovou pro Československo vyhrála vůbec první Pohár federace, v roce 1975 v Aix-en-Provance, jenže ve stejném roce utekla do Spojených států. Bylo jí devatenáct, byla největším talentem československého sportu vůbec a podle oficiálního stranického vysvětlení opustila svou vlast proto, že byla příliš líná dokončit školu. V podstatě tedy byla v Americe za školou, už jedenáct let. Československá média o Navrátilové od její emigrace nanejvýš výmluvně mlčela, takže například tenisový Wimbledon na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let pravidelně míval pouze sedm čtvrtfinalistek, tři semifinalistky a jednu jedinou finalistku, která patrně běhala z jedné strany sítě na druhou, aby dostihla své vlastní údery. Nejmenovaná Navrátilová, lidmi překřtěná na Nenavrátilovou, zatím zvedala jeden pohár za druhým, až jí z toho na bicepsech vyskočily pověstné žíly, a na dlouhé roky se zahnízdila na prvním místě světového žebříčku. Co hůř, v roce 1981 dostala americké občanství. 

Situace tedy byla nanejvýš delikátní. Československo stálo o pořádání Poháru federace, nikdo však nestál o rozruch kolem toho, že by se záškolačka Navrátilová měla po více než deseti letech objevit v Praze. Vyloučit z přepravy ji ovšem nešlo: byla nejlepší na světě a americký kapitán ji nominoval. A Světová tenisová asociace jasně řekla, že Československo může turnaj uspořádat, pouze když dovolí, aby ho hrála i Navrátilová. Věc se projednávala na nejvyšších místech, zvažovala se všechna pro a proti, až se prý předseda vlády Lubomír Štrougal zašťoural v uchu a utrápeně přitakal. Na ostrově Štvanice uprostřed Vltavy vyrostl krásný nový stadion pro sedm tisíc socialistických diváků a bylo třeba předvést ho světu.  

Takže když Navrátilová pár dní před turnajem skutečně přistála na Ruzyni, byla to událost, kterou si nemohla nechat ujít hromada televizních štábů. Těch zahraničních. Čeští novináři chyběli, měli totiž o Navrátilové informovat pouze v nejnutnější možné míře a výhradně v tenisových souvislostech. Na tiskové konferenci směli pokládat pouze předem schválené otázky a interview nepřicházela v úvahu vůbec. Těsně před začátkem turnaje se také z šedesáti tisícového nákladu programové brožury „Královny a princezny kolem poháru“ kus za kusem ručně vytrhávala strana 77, kde začínala kapitola „Velký talent našeho tenisu“, s podtitulem „Martina Navrátilová, USA“. K tomu se dalo těžko říct něco jiného, než že to někdo pěkně posral.

Zkrátka, v roce 1986 měl v Praze poprvé v historii tenisu na kurt nastoupit duch. 

Divné bylo, že duch se během zahajovacího ceremoniálu turnaje rozbrečel lidskými slzami. 

Duchu v červené mikině s nápisem USA na prsou tekly slzy u hymny cizí země a Štvanice tušila, že tohle nebude jen tak.    

To všechno Hana pochopitelně našprtala až v době, kdy dávno pochopila, že z ní žádná druhá Navrátilová nebude. Její mladší já ovšem právě dřepí na kurtu a společně s dalšími děvčaty nacvičuje bleskurychlé posílání balonů podél postranní čáry. Šup šup, všechno musí fungovat přesně a rychle a beze slov, pauzy mezi výměnami jsou krátké a míčky se vždy musí dostat ke sběračce v zadní části kurtu stejně spolehlivě, jako by celý kurt byl z kopce. Šup šup, nácvik probíhá se starými balonky, ale Hana slyšela, že pro samotný turnaj má být k dispozici pět tisíc fosforově zelených míčků značky Penn. Pět tisíc! To číslo ji naprosto ohromuje, na žákovských turnajích se každý zápas hraje pouze se dvěma bílými balony, se dvěma unavenými Optimity. 

A ohromuje ji také scéna na druhé straně kurtu. Haně chvíli trvá, než pochopí, co se to tam vlastně děje. Úhledná Japonka ve smetanovém kostýmu a s jehlicí ve vlasech s pomocí krejčovského metru přeměřuje vzdálenosti mezi reklamními panely firmy NEC. Hana na to kouká s otevřenou pusou. Vyslankyně Nippon Eletric Company s pomocí překladatele na pracovnících technické čety podle všeho reklamuje, že jednu z tabulí je potřeba o šest centimetrů posunout, ukazuje jim to na prstech, ano, šest centimetrů. Četaři se smějí, s japonským humorem nemají velké zkušenosti, ale tak proč ne, jenže Japonka se nesměje, Japonka se zdvořile uklání, ukazuje nákres rozmístění panelů a pak asi nějakou smlouvu. Zajímavě rozehraná kulturní výměna ještě chvíli pokračuje, dokud český zástupce trochu neztratí nervy, nevytrhne Japonce krejčovský metr z rukou a panel nohou prostě trochu nepokopne. „Takhle to chceš, Yoko Ono? Takhle se ti to líbí?“ říká neurvale a Japonka se opět se spojenými dlaněmi před hrudí zdvořile uklání. 

Hana na tu manažerku hledí jako na zjevení a mezi nohama jí zatím proklouzne balón, který měla zachytit a nabídnout imaginární hráčce na podání. „Žádná, nechala sis ruce ve skříňce?“ zakřičí na ni někdo.  

Představy se jí celé odpoledne plaší v hlavě. Je tou imaginární hráčkou Chris Evertová, světová dvojka a největší soupeřka Navrátilové na okruhu? Teprve sedmnáctiletá Němka Steffi Grafová? Nebo ještě o rok mladší Argentinka Gabriela Sabatiniová, na které můžou všichni oči nechat? Jedna ze sester Malejevových, které táhnou Bulharsko?

Hana si je vědomá toho, že její někdejší náboženské vytržení dnes už nikdo nepochopí a ona že ve skutečnosti nevládne prostředky, aby svou extázi někomu dokázala přiblížit. Člověk musí být naivní, aby ho věci opravdu zasáhly, a když o naivitu přijde, ztrácí i část světa. Můžete se Haně smát, že na okraji jejího vesmíru se prášilo od základní čáry a že uprostřed jejího kosmu někdo natáhl síť, na které zářily ty největší hvězdy. Ale není vyloučeno, že jste také kdysi něco takového zažili.     

„Už jsi ji viděla?“ zeptal se jí otec večer v nedaleké vinárně, kde pro sebe objednal ryzlink rýnský, pro ni vyjednal Klub čaj a společně se vrhli na sýrové jednohubky.

„Neviděla,“ řekla Hana rozmrzele. „Dneska už prý trénovala, ale byli jsme jinde.“

„Mluvil jsem s Kodešem,“ pravil otec významně a kdovíproč se u toho píchal párátkem z jednohubky do předloktí. „Kurt byl prý úplně obsypaný lidmi a Navrátilová do toho bušila jako v zápase. Říkal mi, že hraje daleko tvrději než dřív. Musíš taky zapracovat na fyzičce,“ namířil teď párátko na ni, „tenis je dneska silový sport. Nechtěl bych si s Navrátilovou dávat páku.“

„Myslíš, že by tě položila?“ ožila Hana.

„To asi ne, pořád je to jenom ženská.“

„Ale je to silná ženská, teď jsi to řekl!“ Hana se opřela loktem o stůl a vyzývavě nastavila otci ruku. Ten se usmál, zaklesl své chlupaté prsty za Haniny a čekal, co se bude dít. Hana se zhluboka nadechla a začala tlačit, jenže otcova ruka měla kromě jiné i výškovou převahu, na začátku jen tak odolávala, ale postupně sama zvyšovala tlak, až Haně nezbylo nic jiného než na pomoc povolat i levačku, to nejdřív, a potom vyskočit ze židle a zabírat celým tělem. I tak ji otec položil.

O tři minuty později na záchodě překvapeně zjistila, že z ní teče krev. Asi jak se namáhala, aby otce přetlačila, pomyslela si nejdřív. A dokonce ještě o mnoho let později se té spojitosti nemohla zbavit, vždycky když jí začala perioda, měla pocit, že to nějak souvisí s jejím otcem a s námahou, kterou musí vynakládat, aby se mu postavila. „Takové neustále obnovované vnitřní zranění?“ navrhl její terapeut, když se mu s tím svěřila, a spokojeně si promnul ruce.    

Tehdy to však bylo poprvé a Hana netušila, co dělat. Seděla na míse už vyčuraná a trochu neochotně, trochu zvědavě se dívala mezi nohy. Utřela se pečlivě toaletním papírem a po krátkém váhání si ho trochu zmačkala i do kalhotek. Po pěti minutách okounění pochopila, že na záchodě nemůže zůstat věčně, a nešťastně se vrátila ke stolu. 

„V prvním kole hrajeme s Řekyněmi, ty nám nemají jak ublížit,“ řekl otec. „Američanky proti Číně, to samé. Už víš, na kterém kurtu budeš? Platí to Rumunsko proti Brazílii? Haló, Hanko?“

Teprve teď se Hana skutečně vyděsila, při představě, že bude muset pobíhat po kurtu s měsíčky. Firma Nike vybavila všechny sběrače a sběračky krátkými modrými šortkami a šedými tričky, aby v televizním přenose vypadali co nejlíp. Jak by asi vypadalo, kdyby –  

„Potřebovala bych mluvit s mámou,“ řekla Hana, zatímco otec dál zkoumal pavouka turnaje.

„Vždyť jsi s ní deset minut vykecávala, než jsme sem šli,“ namítl. „Zase až zítra, meziměsto není zadarmo.“  

„Jenže jsem na něco důležitýho zapomněla.“

„Když jsi na to zapomněla, nemůže to být zase tak důležitý,“ pravil otec rozumně a snědl poslední jednohubku. „Vezmu to ještě přes záchod a pak už vyrazíme, ať jsi zítra svěží.“

Otec se zvedl od stolu a zmizel v chodbičce vedoucí k toaletám. Hana se zatím rozhlížela kolem, stěny vinárny pokrývaly tmavě červené tapety, na každém stolku hořela svíce. Jedna z číšnic se jí zdála být sympatická, sebrala všechnu odvahu a požádala ji, zda by mohla použít telefon. Měla štěstí, že ji otec vzal do lepšího podniku, kde telefon za barem skutečně měli, jejich klientela si přes něj dělala rezervace. Číšnice Hanu zdvořile požádal o číslo, sama ho vytočila a pak sluchátko na dlouhém točitém drátu předala na druhou stranu baru. Hana viděla svůj znetvořený obraz v zrcadlech naproti, před nimiž pochodovala armáda sklenic, poslouchala přerušovaný tón uvnitř sluchátka a modlila se, aby to máma vzala. 

Když pak o dvě minuty později otec vyšel ze záchodu a spatřil ji, jak stojí ve vinárně u baru a telefonuje, skutečně asi mohl mít pocit, že z jeho dcery už je žena. Netušil ovšem, co od něj ta přeměna bude vyžadovat. Hana mu beze slova podala sluchátko a doteď si vybavuje, jak nešťastně na ni otec pohlédl, zatímco ho matka instruovala, co musí zítra v drogerii koupit. Pak si matka ještě jednou zavolala ke sluchátku Hanu, řekla jí, jak ji mrzí, že tam s ní není, ale že všechno bude v pořádku. Poprvé to prý ani netrvá moc dlouho a je to slabé.

-

Jakmile vyléčila nepříjemné zranění mezi nohama, cítila se už Hana na kurtu jako ryba ve vodě. Měla skvělý pohyb, ten trénink dynamiky během letního soustředění se vyplatil. Na míče teď po konci výměny startovala jako sprinterka, když zazní výstřel ze startovací pistole. 

A jak si dávala záležet na samotném podání balonku servírující hráčce! Vždy odhadla, zda ho bude chtít hodit s odskokem nebo položit přímo na raketu. Zvyky hráček se lišily, některá požadovala pouze jeden balon, a až pokud první podání zkazila, vyžádala si pohybem další, jiné si druhý dávaly do kapsy a už tehdy se také vyskytovaly pyšné princezny, které si před každým servisem rády vybíraly nejméně ze tří, jako by to byla spíš zlatá jablka. Zvláštní kategorii pak tvořily ty pověrčivé, které mohly servírovat pouze balonkem, se kterým vyhrály předchozí výměnu. To všechno musela Hana brát v potaz, ale byla to pro ni brnkačka, viděla se tehdy na jejich místě tak zřetelně, že v nich četla jako v Ohníčku. To byl časopis pro děti, pokud si to už nepamatujete.

Klání se zatím vyvíjelo podle očekávání. Nejvýše nasazené Američanky postupně odtrhávaly nohy pavoukovi turnaje shora a turnajové dvojky Čechoslovačky dělaly totéž zespodu. 

Navrátilovou Hana na vlastní oči poprvé viděla až během semifinále, když ji otec vzal s sebou na tribunu. Předtím měla pořád příšernou smůlu, honila balonky na jiných zápasech, a když zrovna Navrátilová trénovala, nikdy se tam nedostala. A pochopitelně ji neviděla ani v televizi. Zatímco v areálu Štvanice Navrátilovou jaksi nešlo úplně vymazat, i když v polovině zápasů se na pokyn z vyšších míst nehlásilo její jméno – rozumíte: běhala po kurtu všem před očima, ale vyslovit její jméno by bylo příliš –, na obrazovce se objevit nemohla. 

Byla nervózní, protože měla strach, že to nakonec bude jediné její setkání s Martinou. Na semifinále nasadili jiné sběrače, otec sice tvrdil, že ty nejlepší prostě jen chtějí nechat odpočinout, nikdo jim přece neřekl, aby už jeli domů, ale Hana se mohla ukousat. Už dřív odpoledne „naše děvčata“ porazila Argentinu, takže bylo jasné, že v neděli dojde na finále, jaké si všichni přáli: Československo proti Spojeným státům s Navrátilovou v sestavě. Hana si rychle spočítala, že na kurtu se během těch tří zápasů objeví pět z deseti nejlepších hráček na světě. A příšerně na tom kurtu chtěla být taky.  

Američanky už proti Němkám bez Grafové vedly dva nula na zápasy, ale tribuny přesto zůstávaly plné. Lidé se opalovali, pili pivo, družili se a probírali šance domácího týmu v zítřejším finále. 

Hana si pamatuje tu klubovnu, kde se vždy oznamovalo nasazení rozhodčích a sběračů na příští den. Kolem stěn se táhly police plné pohárů, přímo na stěnách visely plakáty a diplomy I. ČLTK Praha. Nasazení rozhodčích vyhlašoval Antonín Bubeník, nejzkušenější a také nejobjemnější český arbitr, o sběrače se staral předseda příslušné organizační komise, jehož jméno si Hana nepamatuje a nejspíš ho ani nikdy neznala, ale zato jí v paměti uvízlo, že měl vždy červenou teplákovou soupravu. V onu sobotu večer po semifinálových zápasech byla klubovna nacpaná k prasknutí panovalo v ní napjaté očekávání. Antonín Bubeník nejdřív ohlásil empajrové rozhodčí, tím měl být on v případě první dvouhry a jeho slovenský kolega Peter Čáp v případě druhé dvouhry a čtyřhry. Sběrači přišli na řadu jako poslední a vyhlašovali je podle abecedy, takže Hana věděla, že bude napjatá do poslední chvíle. 

„A nakonec žádná novinka,“ zavtipkovala tepláková souprava podobně jako už mnoho jiných před ní i po ní, „Hanka Žádná.“

„Je všechno jasné?“ ujišťovala se ještě teplákovka. „Sraz zítra přesně v deset ráno tady. Po minulých zkušenostech zdůrazňuju, že tady znamená zde, ne před klubovnou, ne u brány, ne na kurtu. A běžte dnes brzo na kutě, zítra to bude velký den československého socialistického tenisu.“

Střih, druhý den Hana stojí v rohu kurtu a čeká, až hráčky nastoupí. Centrální dvorec vypadá takto zespodu trochu děsivě, jako by člověk uvízl na dně kotle a antuka byla červená proto, že se v kotli rozpaluje, jak někdo zespodu přikládá. Najednou se z tribun vysype potlesk, Hana se podívá na druhou stranu kurtu, kde z šaten přicházejí Helena Suková a Chris Evertová. Odkládají si velké tenisové bagy na lavičku a hlavní rozhodčí Antonín Bubeník zatím otevírá pikslu s míčky, dává je sběrači u sítě a ten je prudkým pohybem rozesílá do rohů kurtu. Hana už zná tu těžkou gumovou vůni nových balonů Penn, tak nepodobnou jejich zářivé barvě. 

U sítě se zatím losuje, Suková vyhrává a volí si servis, Hana jí podává během rozehrávky a všimne si, že Suková je pěkně nervózní. 

A není sama. Rozhodčí ohlásí začátek zápasu, tribuny se utiší, Suková několikrát poklepe míčkem o zem, vyhodí ho do nad sebe, udělá raketou smyčku za zády, prohne se a práskne jako bičem. Servis skončí v síti, ale lajnový vykřikne aut. Na tribunách – v lóži sedí předseda vlády Lubomír Štrougal, americký velvyslanec nebo předseda Mezinárodního olympijského výboru Juan Antonio Samaranch – to pobaveně zašumí. Hana nabídne další balonek, Suková se zatím snaží vytřepat nervozitu ze svých dlouhých nohou. Haně a všem okolo je jasně, že jestli Sukové nepůjde servis, nemá proti Evertové šanci, protože ta upinká každého. Helena už s ní hrála víc než desetkrát, ale neporazila ji ani jednou. Teď poprvé však může spoléhat na domácí prostředí. Jenže Hana všechno vidí přímo z úrovně kurtu a po několika úvodních gemech je jí jasné, že Suková vlastně nemá jak zahnat Evertovou do kouta. Američanka je uvolněná, pohybuje se na antuce daleko lépe, srší sebevědomím. Suková sběračky prakticky nevnímá, tváří se, jako by míčky vypadávaly přímo z výrobní linky, ale Evertová občas něco prohodí a jednou se na Hanu dokonce usměje. Brzy se dostává do vedení, Sukové se ještě útočnou hrou podaří stav gemů srovnat na 5:5, ale pak stejně padne. A druhá sada má úplně stejný průběh, takže Československo za necelé dvě hodiny prohrává 0:1.

Takže je jasné, že Mandlíková musí v souboji jedniček porazit Navrátilovou. Párkrát v kariéře už se jí to podařilo, ale naposledy ve wimbledonském finále nevyhrála ani set. To všechno na Štvanici ví i poslední vosa, která se topí v pivě, osobní pozadí tohohle zápasu se však Hana dozvěděla až zpětně. Že Mandlíková o dva roky dřív na jedné tiskové konferenci po prohraném zápase s Navrátilovou prohlásila, že je těžké hrát proti chlapovi. Že další den, když proti Navrátilové nastoupila ve čtyřhře, vyhrnovala si dokonce na kurtu rukávy, ukazovala bicepsy a zároveň na svou soupeřku. Že v britských médiích si kvůli své prostořekosti a špatně skrývané žárlivosti vůči ostatním hráčkám vysloužila přezdívku „horrible Hana“. 

 Pauza mezi zápasy není nijak dlouhá, ale sběrači mají možnost se občerstvit. Hana vychlemtá celou lahev vody, ale pak si uvědomí, že by se jí během zápasu mohlo chtít čurat. Chce to vyřešit předem, ale na záchodě ze sebe dostane jen pár kapek, i když už tam sedí pět minut a bojí se, že by spíš měla být zpátky na kurtu. Nezbývá jí než doufat, že to všechno vypotí. 

Vyběhne ze záchodu a div že nevrazí do Navrátilové, která se protahuje v chodbě. Na poslední okamžik se zastaví a chvíli prostě čumí. Nedokáže udělat ani krok a současně má chuť svoji největší hrdinku obejmout. Navrátilová si však sběračky nevšímá, americký kapitán Marty Riessen jí uděluje poslední pokyny před zápasem.  

Hráčky se objeví na kurtu jen o minutu později, než se tam Hana vrátí. Ale stihla to, už stojí v rohu kurtu na své pozici jako voják na stráži. Uvědomí si, že Navrátilovou i Mandlíkovou vítá stejně nadšený potlesk. Navrátilová na sobě má bílou sukni a bílo-modré tenisové polo značky Puma, na nose jí sedí velké brýle a v uchu září drobná náušnice. Mandlíková zvolila bílo-zelenou kombinaci a stejně jako Navrátilové jí čelo kryje dlouhá ofina ostříhaná podle hodně hlubokého hrnce, jen má na rozdíl od odbarvené Navrátilové své hnědé vlasy. A Navrátilová má skutečně svaly jako chlap, musí Hana uznat, kdežto Mandlíková působí spíše klukovsky.  

„Po mojej lavej strane je miss Martina Navrátilová, Českosloven –“ zahlásí slovenský rozhodčí Peter Čáp a publikum vybuchne nadšením, „teda zo Špojených státov, pardon.“ Hana vidí, jak se Navrátilová potutelně usmívá, nemohlo to pro ni začít líp. Celý týden ji dojímá, že na ni lidé v Československu nezapomněli, a teď si ji málem přivlastnil i rozhodčí, který za to určitě půjde na kobereček. Finále Poháru federace vysílá nejméně deset západních televizí a tohle přeřeknutí je bohužel pro něj mezinárodně srozumitelné.      

 „A po mojej pravici paní Hanka Mandlíková,“ dokončí Čáp, tentokrát bez chyby. 

Takže pět metrů od ní poskakuje živá Martina Navrátilová a švihá raketou. Kdyby to Haně před dvěma měsíci někdo řekl, že bude mít Navrátilovou na dosah ruky, myslela by si, že spadl z višně nebo spíš ještě z nějakého o dost vyššího stromu. Dalo se sice předpokládat, že Navrátilová je skutečná, ale současně obývala svět zhruba stejně vzdálený jako Uran – Hana se totiž na konci školního roku konečně naučila všechny planety sluneční soustavy. Bylo pravděpodobnější, že českoslovenští vědci vynaleznou stroj času, takže Hana se za Navrátilovou bude moct vydat do minulosti, než že Navrátilová v této časové rovině přistane na Ruzyni. 

Hana hleděla, jak se její hrdinka připravuje na servis. Užuž Mandlíkové chtěla poslat první holubici míru s fosforovým peřím a ostrým zobákem, ale pak si to ještě rozmyslela, sundala si brýle a odfoukla ze skel neviditelná zrnka antukového prachu. Poté krátce zadriblovala a stejně jako Suková v předchozím utkání poslala první servis do sítě. K další výměně vůbec nedošlo, protože zahrála dvojchybu. Ale pak už se trochu uvolnila a gem nakonec ukončila esem, po kterém publikum vybuchlo potleskem. Mandlíková na druhé straně kurtu téměř neznatelně zakroutila hlavou: tohle že má být domácí prostředí? 

Hana už v tom prvním gemu pochopila, že Navrátilová chce hrát rychle, a dělala všechno proto, aby jí v tom pomohla. Sbírala vcukuletu a nabízela balonky, jak nejrychleji to šlo. Hra měla spád, obě hráčky útočily, pokoušely se o vítězné voleje nebo naopak o prohozy, pokud se zrovna k síti dostala ta druhá. Bylo to vyrovnané, přetlačovaly se míčkem, ale Mandlíková měla slabší druhé podání, za které ji Navrátilová občas potrestala. Po necelé tři čtvrtě hodině to bylo 6:5 pro Navrátilovou, Mandlíková šla na servis, snadno uhrála první tři míče, poslední z nich výstavním kraťasem, a všichni už se chystali na tie-break.  Jenže v další výměně Mandlíková trochu křivě našlápla a nedoběhla následující forhend, pak udělala dvojchybu a za stavu 30:40 se Navrátilová vydala na síť a zahrála Mandlíkové lišácký volej do protipohybu. Zničehonic jí chyběly jen dva míčky, aby vyhrála set, a přesně to se také stalo. Mandlíkové se najednou roztřepaly ruce, nejdřív chybovala na síti a pak set truchlivě uzavřela další dvojchybou.

Část publika jen vzdychla, část nesměle zatleskala.   

Druhý set už byl jen formalita. Navrátilová Mandlíkovou přejela 6:1, a když v posledním gemu zázračně zahrála skoro nemožný volej, Mandlíková si div neukroutila hlavu. Pak zkazila return, a i když publikum ocenilo i to, začala tribunám sama ironicky tleskat. Ozvalo se pískání a někdo zakřičel: „Co je?“ „Do toho, Martino!“ odvážil se někdo další před posledním servisem zápasu. Mandlíková ho skvěle returnovala nízkým čopovaným bekhendem po čáře, přesně takovým, jaký měla ve svém arzenálu i Hana, ale Navrátilová se natáhla jako by měla tělo ze žvýkačky, a předvedla další volej jako z jiného světa. 

Čtyřhra se hrála už jen z povinnosti, ale přinesla dva zajímavé momenty: Tak za prvé, Mandlíková v jednu chvíli frustrovaně pustila raketu z ruky a rozhodla se všemožně zesměšňovat rozhodčího, za což ji posléze československý tisk důkladně vyplísnil, protože holka to sice byla šikovná, ale drzost se neodpouštěla nikomu.

A za druhé: Hana si při přeběhu z jednoho místa určeného pro sběračku na jiné nedala pozor a vrazila do Martiny Navrátilové. Ta už totiž mířila k síti, ale pak si to ještě rozmyslela a vydala se k Pam Shriverové, aby jí pochválila prohoz, a řekla, že v příští výměně zkusí na síti přeběhnout. V publiku ta srážka nešikovné sběračky s největší hvězdou vyvolala šumivé pobavení, ale Hana se vyděsila, že Navrátilové něco udělala. Víceméně jí v plné rychlosti vrazila loktem někam do žeber. Ale Navrátilová asi opravdu měla tělo z ocele, protože se postižené místo pouze prohmatal rukou, zhluboka se nadechla a – to na tom bylo nejlepší – pohladila Hanu výpletem své slavné grafitové rakety Yonex po hlavě. 

Hana to chápala jako pasování do rytířského stavu.     

Z Poháru Federace si kromě toho odnesla jeden fosforový míček. Spávala s ním jako s nejmilovanějším plyšákem a je si jistá, že ani všichni dobrodruzi světa dohromady neobjeli Zeměkouli tolikrát, kolikrát ona nehtem po nekonečném švu obkroužila ten Penn, když usínala.