Jako by mě opustila všechna síla. Duševní zdraví jako fenomén i intimní zpověď

Otázka, kterou častokrát bez přemýšlení pokládáme, aby řeč nestála, je jedním z motivů hloubkových rozhovorů novinářky Lindy Bartošové. Na stránkách knihy Jako by mě opustila všechna síla se jí zpovídaní svěřují, jak do jejich psychiky zasáhly nejrůznější diagnózy od vyhoření přes poruchu příjmu potravy po deprese či úzkostné poruchy. Za docela banální otázkou, na niž ovšem jen málokdo z nás odpovídá upřímně, se ukrývá pestrá paleta pocitů. Obyčejně o nich nikomu nevyprávíme na počkání, ale častokrát je neřešíme ani sami se sebou nebo se svými blízkými. 

Rozhovory, které Bartošová vedla, nás nenápadně, ovšem bez oklik, navádějí skrze rozdílné životní příběhy a zkušenosti k důvodům mlčení o svých pocitech. Za mlčením může stát stud, představa, že všechno zvládneme sami (nebo ještě hůř že to musíme zvládnout sami). Možná také bezradnost, víra, že svými „malichernými“ problémy nesmíme zatěžovat okolí. Nebo přesvědčení, že se nás duševní zdraví netýká, třeba proto, že jsme na to nějakou duševní nemoc přece mladí nebo dost odolní. 

Na příkladech ze života novinářky a akademičky, herce, influencerky, profesionálního sportovce nebo zpěvačky či spisovatele a dalších Bartošová načrtává motivy a vzorce, jež se týkají nejen exponovaných osobností veřejného života, ale také každého z nás. Jako červená nit se knihou vine motiv tlaku, jenž na nás vyvíjí současné společenské nastavení, které je orientované především na výkon. A jak zaznělo na debatě, kterou při příležitosti křtu této knižní novinky Bartošová uspořádala, možná jedním z možných řešení tohoto stavu může být i přenastavení představy, co pro každého z nás vlastně znamená úspěch. 

Autorka dlouhodobě ve veřejném prostoru tuto problematiku reflektuje i skrze svůj vlastní příběh, za což se jí dostalo dost podpory od čtenářů, ale také se musela potýkat i s online šikanou a zlehčováním. I to je dnes něco, co může mnohé z nás odrazovat otázky svého psychického zdraví řešit nebo sdílet. Kniha tak může v tomto kontextu působit i jako katarze, protože pod papírové stránky lze jen těžko psát jízlivé komentáře, jak je to dnes (zlo)zvykem dělat online. 

Žádný z rozhovorů není banální a žádný není důležitější než jiný. V celé paletě lidských příběhů bych vypíchla například rozhovor s bývalým vrcholovým fotbalistou Lukášem Pokorným. Právě prostředí mužského vrcholového sportu si rozhodně zaslouží demytizovat, stejně jako se zevrubně podívat na duševní zdraví a pohodu (nejen mladých) mužů. Podle poslední dostupné statistiky z roku 2023 si totiž muži berou život až čtyřikrát častěji než ženy. Je rozhodně nejvyšší čas rozbořit genderově podmíněný společenský mýtus, že mluvit o citech a pocitech se u mužů nehodí a že muži musejí zůstat za každou cenu silní a vydržet vše. Mužskou citlivostí se pak zabývá i rozhovor s novinářem Filipem Titlbachem nebo s hercem Josefem Trojanem. 

V době, kdy u dětí podle šetření NÚDZ pozorujeme prudký nárůst psychických onemocnění, je tato kniha dobrým průvodcem, který nás může nasměrovat správným směrem. Dílo nemůže nahradit systémová řešení, ale to si ani Bartošová a její respondetstvo za cíl nekladou. Pro začátek postačí, když si na otázku, jak se máme, odpovíme sami naprosto upřímně a bez kličkování. A ještě jedna poznámka na závěr: Autorka doporučuje nenutit se přečíst knihu na jeden zátah. Dejte si načas. Téma to není lehké, ač je zpracované čtivě a s literární lehkostí, a je jedno, zda knížku budete číst průběžně třeba rok, nebo ji zhltnete za pár večerů. Čtěte hlavně tak, jak to vyhovuje vám.

Jedním z dlouhodobě přetrvávajících problémů, co se duševního zdraví týče, je stud. Častokrát máme pocit, že jsme na své starosti a trápení sami a hlavně že je tak nějak naší povinností svou nepohodu také sami vyřešit. Stydíme se svěřit a říct si o pomoc. Jenže nejsme roboti a ani není třeba hrát si na hrdiny a hrdinky. Přílišným tlakem sami na sebe se totiž můžeme propadat hlouběji a hlouběji do sebedestruktivní spirály. Často se používá analogie s fyzickým zdravím: zlomenou nohu si přece taky nebudete sádrovat doma svépomocí. 

Ovšem vyznat se sami v sobě, a ještě navrch v tom, jakých služeb můžeme využít či kam se obrátit, může být nesnadné. I proto je tu nestátní nezisková organizace Nevypusť duši, která pomáhá šířit osvětu v oblasti duševního zdraví a péči o psychiku a zároveň nabízí ryze praktické informace. Na jejích stránkách najdete celou řadu kontaktů, kam se obrátit, a to včetně vlastní e-mailové poradny. V Nevypusť duši vás vyslechnou, nasměrují a poradí. Organizace se navíc ve spolupráci s dalšími institucemi snaží o systémové změny v oblasti péče o duševní zdraví.

Pokud byste si téma duševního zdraví chtěli osahat z vícero různých stran a spíše než knihy jsou vaším médiem podcasty, určitě by vám neměla uniknout tvorba Radia Wave. Právě toto téma rozhlasová stanice dlouhodobě pokrývá a dívá se na něj ze všech možných stran a úhlů. Diagnóza F je pořad (a podcast), jenž na veřejnoprávních vlnách běžel už od roku 2011. Snaží se nabízet jiný pohled na nelehké životní situace, kterými možná procházíte i vy. Pod písmenem F se v seznamu diagnóz totiž ukrývají právě ty, jež se týkají duševního zdraví a také poruch chování. V pořadu vystupuje především odbornictvo z oboru psychologie a psychiatrie.

Balanc se zabývá více seberozvojem a důležitostí mezilidských vztahů, duševní zdraví a pohoda tak zde jdou tematicky ruku v ruce. I tady najdete mnoho rozhovorů s odborníky a odbornicemi, ale také zajímavé životní příběhy a zkušenosti. V roce 2021 pak vyšla minisérie Tvůj Balanc, jež přibližuje příběhy několika posluchačů a posluchaček, které podcast inspiroval k životní změně. Na podcastových platformách také najdete speciální sérii Moderní láska od autorského týmu Balancu, jež se věnuje vztahům. Nejnovějším počinem podcastové tvorby Radia Wave je série Spektrum publicistky Sary Abulkasim. Ta se komplexně věnuje tématu života mladých lidí s autistickým spektrem osobnosti. V šesti epizodách přináší komplexní pohled na tuto diagnózu a snaží se bořit všeobecně zažité stereotypní představy, které o autismu často chováme.