Co jsme měli říct a neřekli: Ester Geislerová o své nové výstavě

Kristýna Jandová20. 8. 2024

Ester Geislerová ve své výstavě kombinuje umění a psychologii a zkoumá možnosti i limity lidské komunikace. Deset krátkých filmů, v nichž známí herci čtou dojemné dopisy od svých partnerů, přináší nečekaný pohled na intimitu a vztahy.

Foto: Kunsthalle Praha

Ester Geislerová: Co jsme měli říct a neřekli

„Někdo má štětce a barvy, já zase ráda pracuji s hereckým projevem, kamerou a zvukem,” říká Ester Geislerová, jejíž novou výstavu s názvem Co jsme měli říct a neřekli můžete v Kunsthalle Praha navštívit až do 13. září. Pro deset krátkých filmů, které v sobě snoubí terapii, humor a hereckou obratnost, oslovila své blízké kolegy, kteří měli na kameru přečíst dopis. Netušili však, že slova, která pronášejí, jsou vlastně zpovědí jejich partnerů. Jejich upřímné reakce a snaha porozumět skrytým významům vytváří silný a autentický zážitek.

Co vás přivedlo k tématu zkoumání mezilidských vztahů?

Poté, co se naši rodiče rozešli a rozvedli, začaly jsme doma s mámou a sestrami více mluvit o pocitech a emocích — a pak se to se mnou táhlo.

Co vás na tématu komunikace v romantických a intimních vztazích zaujalo?

Těch proudů je více, přišly ze všech možných směrů. Bylo zábavné se při psaní kreativně odpoutat a zároveň držet kontury. Ve výstavě se zamýšlím i nad podobou současných vztahů a nad pojmem monogamie. Například to, jak se význam tohoto pojmu během sta let změnil, i to, jak lidé v dnešní době prezentují své vztahy na sociálních sítích. Bylo také zajímavé sledovat, že každý vztah je jiný, a tím pádem má i jinou dynamiku. Jak být ve vztahu, se učíme za pochodu — například v mém případě bylo důležité sledovat, kolik mentálních pastiček jsem musela rozpoznat a opustit. Nejzajímavější během samotného natáčení bylo pozorovat, jak se text píšícího objevoval ve tváři aktéra. To byl moment, kdy se život mísil s uměním.

Jaké materiály a techniky ve své výstavě používáte?

Rozsáhlá video instalace zahrnuje deset krátkých filmů, ke kterým jsou tři tematické cesty. Pracuji s obrazem promítaným na zeď, zvukem z videí, binaurálním zvukem do sluchátek, audio instalací a architekturou galerie. O tu se postarala Daniela Baráčková z No Architects. S Kristýnou Plíškovou jsme pak navrhly fantastické sedací objekty, které korespondují s videy.

Foto: Kunsthalle Praha

Výstava Ester Geislerová: Co jsme měli říct a neřekli

Jak se výstava rodila?

V případě výstavy Co jsme měli říct a neřekli jsem nejdříve sháněla prostředky. První, kdo mi pomohl, byli Tonda Kočí a Vojtěch Staněk. Připadalo jim to jako dobrý nápad, takže mě finančně podpořili. Mohla jsem si tak najmout malý filmový štáb a natočit většinu videí, aniž bych věděla, kdy a kde to bude vystavené. Nejdřív jsem kontaktovala partnery herců, kteří jim měli napsat dialog. Pak jsem kontaktovala aktéry a vymysleli jsme, co by si chtěli zahrát. Obvolávala jsem také svůj vysněný štáb včetně kameramana Kryštofa Hlůže, který má přesah do výtvarného umění, pečlivého zvukaře Vojty Cibulky a střihačky Janky Vlčkové, která videa posunula o velký kus dál. Důležitým momentem bylo, když mě Denisa Václavová seznámila s Christelle Havranek — a obě se staly kurátorkami výstavy. Na projektu pracoval i sound designer Martin Ožvold, který se specializuje na audio site-specific sound v galeriích, a grafička Tereza Boturová. Díky každému z nich je celkový výsledek skvělý.

Ovlivňuje váš přístup k umění vaše vlastní herecká zkušenost?

Vím, co herectví s divákem zmůže, a tak ho ráda používám jako výtvarný prostředek. Někdo má štětce a barvy, já zase ráda pracuji s hereckým projevem, kamerou a zvukem. Zajímá mě to, co je mezi filmem, uměním a životem. Odmala jsem pořád něco točila na naši první kameru. Když si pak moje máma založila firmu na počítačovou animaci, naučila jsem se ji vytvářet také. Nové technologie mi nikdy nebyly cizí.

Kdy jste se poprvé dostala k herectví?

S filmovým prostředím jsem se úplně poprvé setkala, když mi bylo pět let. Bavilo mě hrát si na někoho jiného, převlékat se do kostýmů a díky tomu také občas nemuset jít do školy.

Umění vnímáte spíše jako formu terapie, anebo jako nástroj k provokaci a zpochybňování společnosti?

Na umění je osvobozující, že každý si z něj odnese to, co potřebuje. Já s ním chci pracovat jako s prostředkem otevírajícím otázky. Pokud mají tyto otázky přesah do nějakého společenského tématu, ve kterém se najde víc lidí, kteří soucítí společně, věřím, že to může být ulevující a ozdravné, podobně jako terapie.

Dostala jste nějakou zpětnou vazbu od svých přátel, které jste na video natočila? Řešili téma se svými partnery, pomohlo jim to nějak ve vztahu posunout se?

Od začátku jsem věděla, že takový debrief bude součástí této práce. Původně jsem si myslela, že to uděláme společně, ale to nám čas nedovolil. Se všemi jsem tak udělala rozhovor, který jsem nahrála a přepsala. S grafičkami Terezou Boturovou a Kateřinou Havelkovou jsme vybraly fotografie z natáčení, které jsme nechaly vytisknout, a k nim pak vložily i texty z rozhovorů. Celkem je jich padesát. Tady je pár ukázek:

„Myslím na tu základní informaci, kterou mi tím Dan předal, že už jsme toho hodně zvládli a ještě hodně zvládneme. Je to uklidňující.“ Viktor

„Text zafungoval jako jisté potvrzení lásky a respektu a připomněl nám vzácnost, sílu a křehkost našeho vztahu i nás jako milujících lidí.“ Pan P.

„Text se mi hrál těžce, protože ta slova byla zraňující, šla na dřeň. A zároveň lehce, protože jsem díky nim začal daleko víc chápat a souznít s tím, co chtěl autor říct.“ Honza

Foto: Kunsthalle Praha

Honza, výstava Ester Geislerová: Co jsme měli říct a neřekli

Jaká je podle vás role umělce ve společnosti?

Moje matka by asi řekla, že umění a kulturu potřebujeme, aby z lidí na světě nebyli jen tupci. Ve mně umění dokáže probudit pocit sounáležitosti, a i proto ho chci sama vytvářet.

Věříte v ideální partnerský vztah?

Přes vědomí nesmírné komplikovanosti vztahů a mezilidské komunikace věřím ve vědomou práci na vztahu a věřím v lásku. Můžeme se k sobě neustále jen přibližovat a oddalovat.

Co je pro vás v partnerském vztahu nejdůležitější?

Sledovat spolu seriál Kancl, a když někdo usne, tak se společně vrátit. Pocit blízkosti, bezpečí a možnost projevovat se tak, jak potřebujeme, společná cesta, růst, spiklenectví, rituály a abychom se spolu nenudili.

Všimla jste si, jak se vaše osobní vnímání lásky a intimity proměnilo v průběhu let?

Určitě. Asi jako u každého. Jak jsem již zmínila, vztahy se učíme za pochodu. Myslím, že jsem dřív neměla moc štěstí, ale všechny zkušenosti mě posunuly. V posledních letech jsem musela přiznat a přijmout mnoho věcí a jevů, které se týkají mojí minulosti, a nebylo to jednoduché. Věřím ve vědomé vztahy a zároveň si občas v některých oblastech ráda zachovávám určitou míru zdravé naivity. Nechci úplně zkoumat do detailu, proč a jak to funguje, když to funguje.

Je něco, co jste si o sobě uvědomila právě díky své nové výstavě?

Uvědomila jsem si, že vztahy jsou proměnlivé a že nikdy nevidíme pod pokličku jiných životů a že štěstí se většinou odehrává v soukromí.

Chvíli jste se věnovala i navrhování módy. Jak na tuto zkušenost vzpomínáte?

Ráda. Bylo to moc důležité období. Vytvořily jsme s Josefinou sedm kolekcí oblečení, které jsme měly rády, a ověřily si, že to, co vnímáme, koresponduje i s dalšími příznivci, ale taky jak je to s módou v Česku složité. Pořád se potýkáte s tím, že váš produkt připadá uživateli drahý a musíte se pořád nějak obhajovat, což je otrava. Pak přišel covid a my jsme se trochu vyčerpaly a šly si každá svou cestou, abychom dělaly to, co nás baví víc.

Už delší dobu se věnujete i mentálnímu zdraví. Co děláte pro to, abyste si udržela svoji psychickou pohodu?

Chodím pravidelně na terapie, vídám se s rodinou, ta mě nabíjí láskou a energií. Miluju pohyb, takže pilates, tanec, běh. Jízda na kole s mým milým. Jezdíme na chalupu do hor, kde ze mě opadá všechen stres, jakmile sundám batohy ve světnici. Je tam tma, ticho, LTE až daleko na kopci. Všechno se tam srovná na bod nula, vyspím se, odpočinu a můžu přemýšlet dál.

Jaké máte další umělecké plány do budoucna?

Točím dokument o našem otci, Petru Geislerovi. Táta byl japanolog, novinář, překladatel a tvůrce japonské kaligrafie. Film nemá být jen tradičním portrétem japanologa. Jeho nosnou linkou je pátrání dcery, která se pokouší proniknout pod povrch a objevit hlubší, skryté stránky otcovy osobnosti. Pak mám rozdělané představení a přednášku pro děti a rodiče O mobilech a dětech a další nápady spojené s projektem Terapie sdílením. Potřebuji si ale nechat i volné pole působnosti na jiná životní dobrodružství.

1 / 5

Výstava Ester Geislerová: Co jsme měli říct a neřekli

Foto: Kunsthalle Praha

Vogue

Doporučuje

Umění

Co jsme měli říct a neřekli: Ester Geislerová o své nové výstavě

Co vás přivedlo k tématu zkoumání mezilidských vztahů?

Co vás na tématu komunikace v romantických a intimních vztazích zaujalo?

Jaké materiály a techniky ve své výstavě používáte?

Jak se výstava rodila?

Ovlivňuje váš přístup k umění vaše vlastní herecká zkušenost?

Kdy jste se poprvé dostala k herectví?

Umění vnímáte spíše jako formu terapie, anebo jako nástroj k provokaci a zpochybňování společnosti?

Dostala jste nějakou zpětnou vazbu od svých přátel, které jste na video natočila? Řešili téma se svými partnery, pomohlo jim to nějak ve vztahu posunout se?

Jaká je podle vás role umělce ve společnosti?

Věříte v ideální partnerský vztah?

Co je pro vás v partnerském vztahu nejdůležitější?

Všimla jste si, jak se vaše osobní vnímání lásky a intimity proměnilo v průběhu let?

Je něco, co jste si o sobě uvědomila právě díky své nové výstavě?

Chvíli jste se věnovala i navrhování módy. Jak na tuto zkušenost vzpomínáte?

Už delší dobu se věnujete i mentálnímu zdraví. Co děláte pro to, abyste si udržela svoji psychickou pohodu?

Jaké máte další umělecké plány do budoucna?

Doporučuje

Pop-artová exploze v Paříži: Wesselmannův svět ve Fondation Louis Vuitton

Filmy, divadlo a jedinečná architektura spolu pod jednou rouškou tajemství

Vše, co víme o pokračování seriálu Tohle nikdo nechce