Voices of Ukrajina: Abyste mohli pomáhat, musíte mít vlastní vnitřní zdroje, říká Iryna Tartachna

Narodila jsem se v Žytomyrské oblasti, ale místo, které mě vždy přitahovalo, je Kyjev. Píšu a vydala jsem svou první knihu v angličtině, jmenuje se Winged by Happiness. Je o tom, jak najít štěstí a smysl života poté, co jsme ho ztratili, a také o tom, jak se za pomoci několika slov dá všechno změnit.

Přede dvěma lety jsem byla sexuálně napadena. Když jsem v dubnu začala číst o hromadných znásilněních v Buči a dalších městech Kyjevské oblasti, hluboce mě to zasáhlo. Nikdo neví, co tyto ženy cítí a jak jim pomoci. Pochopila jsem, proč mlčí, proč nejdou k psychologovi; pochopila jsem, že bych měla překonat svůj strach a být jim nápomocna. Doslova přes noc jsem napsala vše, co jsem nyní zveřejnila na webových stránkách — o tom, jak pomoci sama sobě, jak pomoci těmto ženám a jak by se k nim měli chovat muži. Každá má věta je výsledkem dvouleté psychologické práce na sobě samé po tom, co jsem zažila. Člověk v těžkých chvílích nahlédne hluboko do své duše. Na vlastním příkladu jsem proto chtěla ukázat, že je možné muže dál milovat, mít sex a užívat si ho, žít šťastně, prostě zapomenout na to, co se vám tam stalo, nemyslet na to. Chtěla jsem dát naději, že i zítra může přijít štěstí, přestože se dnes cítíte a vypadáte špatně. Musíte vědět, jak si pomoci, protože když to budete vědět, dokážete svoji bolest přijmout a zítřek vám otevře dveře ke štěstí.

Když jsem webovou stránku spustila, cítila jsem velkou úlevu z pochopení, že jsem udělala něco, co bude užitečné a mnohým pomůže. Následně mi začala psát spousta lidí a děkovat. Opravdu netušíme, kolik žen trpí sexuálním násilím, a to ani v době války, protože se o tom tak málo mluví. Proto je pro mě důležité, aby tento projekt vidělo co nejvíce lidí a zjistili, jak komunikovat s těmi, kteří to zažili. To hlavní, co jsem chtěla ženám předat, je pochopení, že to, co se jim přihodilo, není jejich vina, veškerá vina a odpovědnost visí na tom, kdo to udělal.

Krása je pro mě vnitřní vnímání sebe sama i všeho kolem. A tento pocit mi zůstal i přes válku. V určitém okamžiku jsem se kvůli násilí, které jsem zažila, cítila vinna i za to, že jsem atraktivní, protože se zdálo, že právě to mi přináší ono utrpení, jenže nebyla to pravda. Vůbec nezáleží na tom, jak vypadáte nebo co zrovna máte na sobě. Nejde o to, že někoho nalákáte svým vzhledem a vyprovokujete ho k násilí. Když už je někdo schopen násilí, pak má psychické úchylky a násilný čin je jeho vina a jeho odpovědnost, nikoliv vina či odpovědnost oběti.

Jednou z mála věcí, které mi v prvních týdnech po té události pomohly, bylo praktikování beauty rituálu, kterému jsem se plně oddávala každé ráno. Během prvních tří měsíců jsem třeba používala hromady tělových krémů. Právě péče o sebe samu mě zřejmě zachránila před úzkostí, určitým způsobem mě uklidňovala. Proto jsem se rozhodla žít a neochuzovat se o to, co mi v první řadě přináší sílu, dodává energii. Koneckonců, abyste mohli pomáhat druhým, musíte mít vlastní vnitřní zdroje.

Když jsem ráno slyšela první výbuchy, odmítala jsem vstát z postele — tak silné bylo moje vnitřní popření toho, co se děje. Šla jsem do sprchy, pustila si studenou vodu, stále jsem nemohla uvěřit tomu, co se děje, protože jsem věděla, že válka přinese spoustu násilí na ženách, vražd a hrůz, o kterých jsem si dříve myslela, že jich lidé ani nejsou schopni. Jediné, po čem jsem to ráno toužila, bylo obejmout všechny své blízké. Ambice, vydávání knih, to vše okamžitě ustoupilo do pozadí, tváří v tvář nejhoršímu jsem toužila být se svou rodinou. Když jsem začala balit kufr, uložila jsem do něj nejprve doklady. Pak jsem se na své zavazadlo podívala a uvědomila si, že už nic jiného nepotřebuji, všechno ostatní totiž ztratilo význam. Psychicky jsem byla připravena na nejhorší, v prvních dnech se dostavil pocit, že můžete přijít o všechny, které máte rádi, i o svůj život. I teď se stále psychicky připravuji na to, že každou chvíli mohu ztratit své blízké. To je ten nejhorší pocit.

Byl to den, kdy jsem se dozvěděla o Buči a o tom, co se tam děje. Také když jsem viděla video zkázy Mariupolu natočené z dronu. Tehdy jsem pochopila, že máme jen jednu možnost, jak tuto válku ukončit, a tou je vítězství.

Snažím se neponořit do pocitů nenávisti vůči Rusům a soustředit se na pomoc Ukrajině. Když vidím, kolik je tam opravdu dobrých lidí, lidí, kteří pomáhají, a nestěžují si, dělají dobrovolně skutečné zázraky, a to i na poli umění, je to pro mě světlo. Proto jsem na svou Ukrajinu velmi hrdá.