Rok od začátku války: Mír je stále daleko, ale naději si nesmíme nikdy nechat vzít, říkají ženy z Ukrajiny

Uplynul rok od začátku války Ukrajiny s Ruskem. Rok od toho, co se Evropa začala ze dne na den měnit a vypluly na světlo světa krutosti, které pamatovali už jen pamětníci druhé světové války. A protože v naší zemi, společně s námi, žije přes 600 tisíc ukrajinských spoluobčanů, bylo více než na místě zeptat se jich, jak tento rok vnímají oni. 

Oslovila jsem proto čtyři ženy, Ukrajinky, aby zhodnotily předešlý rok. Jejich odpovědi přišly téměř okamžitě a byly plné emocí, obav i střízlivého nahlížení na situaci. Co jsem však u všech cítila téměř hmatatelně, bylo odhodlání věřit, že jednou nastane mír. Zároveň jsem si při čtení jejich zpovědí musela položit otázku: Jak by to vypadalo, kdyby svět vedly ženy? Možná stejně, možná nikoliv, ve výsledku by se ale možná tohle všechno nikdy nemuselo stát.

Umělci vždy měli velká a statečná srdce, vysoké morální zásady a Česká republika může být hrdá na svou velkou uměleckou komunitu. Jsem si jistá, že s takovými přáteli a podporou dokážeme uchovat naši kulturu, uhájit svobodu, právo volby a vyhrát tuto strašnou válku s totalitním Ruskem. Tento rok uplynul s vírou a nekonečnou nadějí ve vítězství a v to, že období míru nám dá více příležitostí k rozvoji, tvorbě, lásce a sdílení. Upřímně, doufám v pokračující podporu České republiky a celého civilizovaného světa, všichni na Ukrajině jsou vám za to vděční! 

Válka nadále pokračuje, ale myslím si, že se od jejího začátku hodně změnilo. Povědomí o Ukrajině v mezinárodním měřítku je mnohem silnější, dříve málokdo věděl něco o ní, o jejích lidech. Změnili se Ukrajinci, navždy. Navíc válka jako lakmusový papírek odhalila povahu každého z nás. U někoho pozitivně, u někoho bohužel naopak.

Nesmíme zapomínat, válka trvá a my, co žijeme v bezpečí, bychom měli podporovat Ukrajince; ty, co zůstali ve svých domovech, ale i ty, kteří byli nucení odcestovat. Každý z nich vede svůj vlastní a těžký boj s realitou.

Dnes žijeme v jiné realitě. Muži z mojí rodiny bojují na frontě, strach o ně je naprosto paralyzující, ovšem stejně tak strašné je, jak jsme si na to zvykli. Naštěsti si voláme, vtipkujeme a tak nějak pořád čekáme na vítězství, konec všeho. Neustále si připomínám, jaké tu máme štěstí, že můžeme pomáhat, že si můžeme v klidu žít. Trhá mi srdce, že se na Ukrajinu v nejbližší době nejspíše nepodívám, doufám ale, že ta možnost jednou přijde a já se znovu projdu ulicemi, kde jsem vyrůstala, potkám lidi, které znám z minulosti. Také sním o tom, že ukážu svým dětem, odkud napůl pochazejí. Jakmile zavládne mír. 

Můžu říct, že ač byl tento rok děsivý, přinesl mi do života řadu kouzelných změn, které ze mě udělaly sebevědomějšího, profesionálnějšího a upřímnějšího člověka. A musím zmínit i lidi, které jsem v Praze potkala — dali mi nové životní zkušenosti a zůstali po mém boku. Také jsem vděčná těm, kteří mi důvěřují. To vše mi dává křídla a sílu poděkovat, neupadnout do deprese a žít dál.