We Should All Be Activists

Nadějná budoucnost, nebo beznadějně naivní sci‐fi?

Bylo jí osmatřicet, když neplánovaně otěhotněla. Právnička v úspěšné (rozuměj patriarchální) advokátní kanceláři, kde šedesátihodinový týdenní úvazek považují za snížený. Otce svého dítěte si nevzala, protože ho nemilovala. Bez ohledu na stereotypy a tradice raději než falešnou rodinu vytvořila nový model, který vyhovoval jejím hodnotám i způsobu života. Po porodu se vrátila do práce a tehdy se ukázalo, jak jsou řeči o rovnoprávnosti mužů a žen daleko od reality. Dokonce i na Manhattanu.

Znáte ji asi všichni. Miranda Hobbs. Ano, ta zrzavá právnička ze seriálu Sex ve městě. Seriálu, který dal mojí generaci naději, že všechno může být jinak. S jednou podmínkou – vy sama musíte chtít.

Je polovina března a všichni bez rozdílu náboženství, barvy pleti, pohlaví, vzdělání a společenského postavení čelíme jedinému nepříteli: 128 let budovala Vogue kult krásy, abychom si letos na jaře obličeje schovali pod roušky a nejnovější kolekce vyměnili za domácí oblečení a gumové rukavice. I pandemie byla důvodem, proč se poprvé v historii časopisu všechny edice světa spojily, aby společně vytvořily portfolio, které bude publikováno ve všech zářijových vydáních roku 2020. Vybrali jsme si jedno jediné téma. Naděje. HOPE.

„New York nezměníme, pokud se my ženy samy neodhodláme rozhodovat.“ Představitelka Mirandy, herečka Cynthia Nixon, je ještě radikálnější než postava, která ji proslavila. I když svou kandidaturu na guvernérku státu New York před dvěma lety neproměnila, vybrali jsme si ji pro naše zářijové vydání jako jeden ze symbolů naděje. „Jen když se člověk skutečně zajímá o ostatní a jejich problémy, může něco změnit,“ říká Cynthia v rozhovoru pro Vogue CS a dodává: „Moje matka mě naučila, že i osobní témata mají výrazný politický rozměr.“

Každý máme vlastní představu o tom, co skýtá naději. Pro někoho je to začátek, nová generace. Jiný může naději spatřovat v očích seniorů, kteří už vědí. Pro někoho je nadějí lék na rakovinu, pro dalšího lék na rakovinu pro všechny. Naděje je značka. Pomoc potřebným. Naděje má různá skupenství a může být nekonečná. A naděje uprostřed Evropy jistě vypadá jinak než naděje v Brazílii. Naději máme všichni. Všichni máme naději, že najdeme smysl. S jednou podmínkou – my sami musíme chtít.

Naděje může mít podobu Mirandy, Cynthie anebo například Kláry, majitelky Statku Radosti. Hospodářské stavení ve Velimi připomíná Noemovu archu. Domov tu nacházejí opuštěná a týraná zvířata a jsou zde chována pouze pro radost, bez nároků na jejich užitkovost. Naučili jsme se řešit kvalitu bavlny a jejího dopadu na životní prostředí, ale přes eko trička si oblékáme kožený trenčkot. Ano, znám váš argument, je totiž i můj – kůže je přece udržitelná. Navíc můj kabát je URČITĚ ušitý z krávy, která se celý život v klidu pásla a pak, když už ji to nebavilo, tak se dobrovolně přihlásila na popravu a hodný člověk jí dal naději, že bude i po smrti užitečná. A tak snědl její maso a z její kůže si ušil kabát. Zazvonil zvonec a pohádky je konec.

Tak takhle to opravdu není, ale nikdo mi nemůže vzít naději, že se to nezmění. Začněme třeba tím, že si vyslechneme jiný názor, a i když s ním nesouhlasíme, budeme o něm přemýšlet. Třeba nad fotografiemi sester Dostálkových, které pro toto vydání nafotily na zmiňovaném Statku Radosti.

„Každý z nás má zkrátka možnost pochopit, že i on – byť by byl sebebezvýznamnější a sebebezmocnější – může změnit svět. Záhadnost tohoto imperativu je v neuvěřitelnosti představy, že by kdokoli z nás mohl takříkajíc pohnout zeměkoulí. Jeho logika je v tom, že nerozhodnu‐li se já, ty, on, my, my všichni k této cestě, pak se opravdu nemůže pohnout ani svět, v němž žijeme, který spolutvoříme a za nějž odpovídáme. Začít musíme každý u sebe: kdyby čekal jeden na druhého, nedočkal by se nikdo. Není pravda, že to nejde: moc nad sebou samým, jakkoli v každém z nás problematizována povahou, původem, stupněm vzdělání a sebeuvědomění, je tím jediným, co má i ten nejbezmocnější z nás, a zároveň tím jediným, co nikomu z nás nelze vzít. Kdo ji uplatní, možná ničeho nedosáhne. Určitě však ničeho nedosáhne, kdo nezkusí ani to.“ Děkovnou řeč za udělení ceny Erasma Rotterdamského napsal Václav Havel v roce 1986. Před čtyřiatřiceti lety! Naděje je nesmrtelná.

„Kdyby každý z nás jedl a nosil jen věci vyráběné eticky, vytvořili bychom kruh změny, který by způsobil ohromnou proměnu,“ navazuje na slova prvního polistopadového prezidenta Livia Firth v rozhovoru s naší sustainable editorkou Petrou Němcovou.

All you need is HOPE.

Pozornější z vás si jistě všimli, že náš art director Jakub Straka pravidelně mění fonty iniciál podle tématu vydání. V tomto čísle použil písmo před nedávnem zesnulého grafického designéra Miltona Glasera. Ten navrhl koncem sedmdesátých let slavné logo I LOVE NY s havlovským srdíčkem uprostřed. V době, kdy projít se po Manhattanu bylo stejně pošetilé jako vydat se nahý do pralesa. Logo se stalo natolik populárním, že výrazně přispělo ke zvýšení turistického ruchu na Manhattanu a přineslo do městské pokladny peníze, které pak město mohlo použít ke zlepšení kvality života obyvatel. I takhle může vypadat naděje. Mimochodem – Milton logo navrhl cestou na schůzku se zástupci radnice v legendárním žlutém taxíku. We love HOPE.

Mojí nadějí jsi Ty.
Tvojí nadějí jsem já.
Udělejme něco jinak.
Aktivismus je volba.
Aktivismus is the new black.
A jediná vhodná doba je vždycky právě TEĎ.
HOPE is in the air.