Strhující výstava o Chanel v londýnské galerii V&A

V první místnosti časová osa ukazuje hlavní milníky života Chanel, počínaje jejím narozením roku 1883. „Myslím, že většina lidí o ní smýšlí jako o návrhářce 20. století, a přitom zapomínají, že se narodila na konci století 19. — se vším, co tuto dobu definovalo,“ podotýká Oriole Cullen, když procházíme prostorem a uhýbáme zaměstnancům galerie, kteří ještě instalují skleněné tabule a desky s textem. Vedle časové osy najdete zarámovaný, podepsaný otisk ruky od samotné Chanel z roku 1939 a fotografii návrhářky z roku 1937 od Horsta P. Horsta: Chanel ležící na lenošce je oblečena jen v zářivé černé barvě a na sobě má třpytivé šperky a mašli na hlavě. Je to chytlavý úvod výstavy, která se zaměřuje na návrhářčinu vlastní image a na to, jak ze sebe udělala „plakátovou dívku“ své vlastní značky, založila na jednoduchém a nenápadném glamouru, a jak jsou její osobní otisky prstů, metaforicky řečeno, vždy viditelné v její práci.

První oděv, s kterým se setkáváme v místnosti s projekcemi napodobobujícími ruch Rue Cambon, je jedním z nejstarších dochovaných kousků značky: halenka marinière z roku 1916, vyrobená z jemného hedvábného žerzeje, který překvapí svou moderností. Najdete tu ale také ranou ukázku jednoho z klobouků Chanel nebo vybledlé záběry jedné z klientek procházejících se po Champs-Élysées v jejích návrzích. Je pozoruhodné vidět jemný pohyb sukně a lehkost strukturovaného, ale nekorzetového pasu, což ostatně zdůrazňuje, jak revolučně tyto změny ženského stylu mohly v té době působit.

Uvolněná a vnímavá citlivost prostupuje i do dalších místností. Ty pro změnu zkoumají, jak se Chanel ve svém charakteristickém stylu 20. a 30. let zdokonalila a zaměřila se výhradně na čisté linie, klasické siluety a elegantní výtvory. Najdete tu rané fotografie elegantních žen nosících Chanel v Paříži nebo Biarritz, stejně jako kostýmy navržené pro věhlasné umělkyně: například pro baletku Lydii Sokolovou, která oblékla růžové plavky Chanel pro Le Train Bleu v roce 1924; anebo Glorii Swanson, která vynesla dlouhé plesové šaty. Dále se tu vyjímají sukňové obleky a koktejlové šaty s diamanty od Chanel z komedie Tonight or Never z roku 1931, které návrhářka vytvořila poté, co podepsala s hollywoodským producentem Samuelem Goldwynem kontrakt na milion dolarů.

V této sekci se však vyskytuje i nespočet malých černých, počínaje těmi s papírově tenkými krajkovými rukávy až po páskové šaty s vyšívanou tylovou vlečkou. „Našli jsme je v italském archivu a řekla jsem: ‚Jsem si jistá, že je to Chanel‘,“ vzpomíná kurátorka Cullen a poukazuje na jemné švy. „Ostatní si nebyli jisti, a pak mi zavolali a řekli: ‚Uvnitř jsme našli štítek Chanel!‘“ Čekají tu i další překvapení, například v části výstavy, která zkoumá britský vliv na její návrhy, který částečně pochází z jejích vztahů s Boy Capelem a vévodou z Westminsteru. „Byla to anglofilka, na kterou bylo možné často narazit při rybaření a lovu v turistických botách a tvídu,“ dodává Cullen. Kromě záběrů z jedné z britských módních přehlídek Chanel z roku 1932, na kterých společnost obdivuje modelky s oblečením vyrobeného z britského textilu, jsou zde také fotografie s jejími britskými milenci a nechybí ani portrétní malba v nadměrném kabátě a klobouku od jejího přítele Winstona Churchilla.

Poté se ocitnete v zářivě bílé místnosti navržené tak, aby odrážela čisté linie obřího parfémového flakonu korunovaného bledě růžovým světlem z projektoru u stropu — pocta Chanel N°5, vůni milované všemi — od Marilyn Monroe až po královnu Alžbětu II. Najdete zde lahvičky raných parfémů a další kosmetické produkty Chanel z 20. let — pouzdra na rtěnky, pudřenky, opalovací přípravky — ale také dopis bývalé panovnice, napsaný v roce 1955 adresovaný Fredericku Browningovi, tehdejšímu pokladníkovi kanceláře vévody z Edinburghu, který jí k narozeninám daroval parfém od Chanel. „Jako obvykle jste objevil přesně to, po čem jsem toužila,“ napsala. „Už ho používám a doufám, že voním ještě lépe!“

Za touto místností se nachází rozlehlý prostor osvětlený projekcemi stromů posetých sluncem, které připomínají atmosféru návrhářčiny vily na jihu Francie. Místnost je plná krajkových plesových šatů a ozdobných bot (nepřehlédněte flitrovaný kalhotový kostým bývalé redaktorky Vogue Diany Vreeland, který nosila doma). Posléze se ocitnete v prostoru, který je úplným opakem předchozí světlé, bílé místnosti s parfémy: malý, tmavý a patřičně klidný prostor líčí uzavření jejího módního domu během 2. světové války. Tato část výstavy potvrzuje, že nacisté považovali Chanel v roce 1941 za důvěryhodný zdroj, ale obsahuje i nedávno objevené záznamy, které ukazují, že se v roce 1943 připojila k francouzskému odboji. „Je třeba to více prozkoumat. Nemáme odpověď na to jak to doopravdy bylo, spíše to ukazujete větší komplexitu jejího odkazu,“ vysvětluje Cullen.

Odsud již výstava graduje k triumfálnímu crescendu: Chanel se vrací do módy v roce 1954 a my se ocitáme v ohromující místnosti naplněné až po strop dokonalými kostýmy Chanel v bonbónových barvách; chodbu lemují kabelky 2.55 a dvoubarevné lodičky. Následuje přehlídka opulentních večerních šatů z 60. let a barokní bižuterie nebo koutek věnovaný její úchvatné kostýmní práci na klasice francouzské nové vlny Alaina Resnaise z roku 1961 Loni v Marienbadu; a epická poslední místnost s velkým, zrcadlově lemovaným schodištěm, jaký má Chanel ve svém ateliéru na Rue Cambon. Stojí na něm figuríny ve složitě detailních jednobarevných večerních šatech (úplně nahoře na schodech jsou stříbrné šaty, které na sobě měla Elizabeth Taylor při setkání s princeznou Margaret v roce 1967). V místnosti najdete ale i šaty se zářivými barevnými nádechy, které jsou příkladem toho, jak Chanel v posledních letech svého života přikývla na bujarou náladu konce 60. let.

Cullen se obzvláště líbí jedna šifonová róba z roku 1968, která má nápadné duhové panely a je sladěna s dramaticky působícím šátkem na krku. Pro ty, kteří považují Chanel za synonymum sofistikovaného minimalismu, je to šok. „Když jsme se zeptali v archivech Chanel na tyto šaty, myslím, že byli docela znepokojeni,“ směje se kurátorka. „Ale říkala jsem si: ‚Ne, tohle musíme oslavit!‘“ Doufá, že výstava lidem otevře oči, aby poznali skutečný rozsah návrhářčiny tvorby. „Je tu tolik nádherných lamé kousků, vzorů, ale i tolik věcí, které se s ní běžně nespojují. Lidé si o ní myslí, že byla moc vážná, ale měla velký cit pro výrazné barvy a potisky. Je to velmi hravé a zábavné.“

Show ale nekončí. Ještě musíte projít kolem knihovny plné biografií, včetně fotografie zdánlivě jednoduchého černého vlněného obleku s bílým kolárkem, podobným, jaký nosí kněží, a klobouku z roku 1969. Od své struktury až po barvy ztělesňuje oblek styl módního domu Chanel a má se za to, že jej nosila sama návrhářka, i když se nedochovala žádná fotografie, kde by ho měla přímo na sobě. Pro Cullen právě tohle shrnuje magnetismus a nepolapitelnost tématu. „Čím blíže cítíte, že se k ní dostáváte, tím dále se zdá být,“ přemítá. „A to je Chanel — od  jasných šatů ze 60. let až po tohle. Vytvořila věci, které nestárnou, takže svým způsobem pracovala proti módě. Vzala francouzskou sofistikovanost a překročila její normy. Byla to radikální, rebelská postava, takže je ironií, že nyní ztělesňuje tuto klasickou eleganci. Toto napětí je zásadní pro příběh, který zde vyprávíme.“

Prostor nakonec opouštíme přes další zrcadlové schodiště, které se jistě stane místem pro spontánní focení a nějakou tu selfie, jakmile se výstava 16. září otevře pro veřejnost. Chanel, žena, která pochopila sílu propagace svého vlastního obrazu, který se nebála donekonečna lámat, aby odrážela měnící se časy, by to jistě schválila.