Móda jako výraz: Co jsem měla na sobě 21. srpna 1988

Vyprávět, jak jsme v osmdesátých letech v západočeském pohraničí vyrůstali v materiálním nedostatku, by byla sice pravda, ale nudná. Zato popis, jak jsme jej alespoň v oblasti módy překlenovali, už získává twist nadšeného lidového folkloru: 

V mé ne-rodné vesnici stála obří textilní fabrika, která zásobovala teplákovými soupravami celý Sovětský svaz. Šila tak dobře a nápaditě, že se díky ní tepláky propsaly do vytouženého denního dress codu tamních obyvatel dávno předtím, než vypukla pandemie covidu. Hlavně ty s lampasem. 

Z této továrny pašovaly maminky domů odstřižky látek a podle naší puberťácké fantazie, povzbuzované reklamami ze západoněmecké televize, jejíž rušičkami rozzrněné vysílání se v naší bohem zapomenuté oblasti „dalo chytnout“, z nich šily báječné mikiny přes hlavu nebo minišaty s netopýřími rukávy. A protože splašky z barvírny vypuštěla fabrika vesele do vesnického potoka, který byl tedy jeden týden zelený, druhý červený, aby jej vystřídala fialová, dokázali jsme dobře odhadovat, odstřižky jakých barev budou kdy k dispozici, a podle toho si vysnívat svůj šatník. 

Rodinné příslušnice však šily i z dalších látek, třeba sexy kalhoty mrkváče se dělaly z růžové sypkoviny, tedy z látky původně určené na peřiny. A taky letěla gáza. Ta se kupovala v lékárně. Byl to totiž obvazový materiál.

Tuto gázu jsem si coby gymnazistka nakoupila, v ruce si z ní ušila nařasenou sukni a do pasu vsadila tři řady gumy do trenýrek. K sukni jsem, opět ručně, spíchla rozkošný tílkový topík a vše obarvila načerno v hrnci na brambory v barvě značky Duha. Průsvitný komplet se nosil vypodložený černým bavlněným tričkem, které se sehnalo později v Dětském domě na pražských Příkopech (dnes je tam Zara), a teenegerka v něm vypadala takřka světově.

Takto v černém vystylována vydala jsem se na konci léta vlakem na výlet do Prahy, abych navštívila první obří celorepublikovou výstavu amatérské fotografie, jaká se v našem tehdejším státním útvaru kdy konala. Procházela jsem halami Výstaviště, prohlížela si fotografie visící na panelech a četla si o jejich autorech. Většinou měli povolání domovník, topič nebo uklízeč. Tu a tam povstali ze svých židliček kustodi sedící v rozích, přistupovali ke mně a ptali se, jak se mi výstava líbí, co si o fotkách myslím a zda znám jejich autory. Ano, byli to fízli.

Jedna z fotografií mě převelice zaujala. Byl na ní zachycen leader rockové kapely Pražský výběr, ovšem nikoliv coby muzikant. Mladý Michael Kocáb na této černobílé fotografii pokojně stál s rukou před sebou a na ní mu seděl dravec s rozpřaženými křídly. Snad sokol. Ta fotka měla sílu. Sílu příslibu svobody.

Po zhlédnutí výstavy se vesnická puberťačka, kterou jsem tehdy byla, svezla tramvají na liduprázdné Malostranské náměstí (ano, turisti sem tenkrát nejezdili), aby se nerušeně prošla po Karlově mostě až do centra. Skutečnost, že první člověk, na kterého jsem v Mostecké ulici narazila, byl právě Michael Kocáb, mi tehdy připadala zcela samozřejmá. Potkali jsme se očima a on souhlasně pokýval hlavou. Taky byl v černém. Od hlavy až k patám, na které mu sahal kožený kabát. 

Cestou do centra směrem k Václavskému náměstí můj černočerný outfit začal budit pozornost. Ano, byl 21. srpen. Ano, černá je smuteční. A ano, taky se tehdy brala jako barva protestu, vzdoru, touhy odlišit se. Černá uniforma intelektuálů nebo rebelujících příznivců kapely Depeche Mode, která 13. března 1988 v Praze koncertovala a odstartovala v ČSSR vlnu černé módy, což byl světově unikátní módní jev. Ano, černou oblékali mnozí, kdo nesouhlasili. 

Někteří se 21. srpna běžně vracívali domů nejen černí, ale i mokří. A to nikoliv kvůli dešti, ale skrze zásah vodním dělem, která se v ten čas na Václavském náměstí často „nasazovala proti podvratným živlům“. Inu. Happy 21. srpen 2024!