UFO v Obecním domě: do Prahy dorazil mistr příšerné krásy Tim Burton

Ve druhém patře Obecního domu to na výstavě Tima Burtona vypadá jako po invazi UFO. Levý výstavní sál okupují rozměrné okrové koule s kosmickými okýnky, stojí na kovových nohách a netváří se dvakrát přátelsky. Pro jistotu, než se z nich vyhrnou zelené potvory s nabobtnalými mozky a usmaží mě pomocí svých faserů, zahnu do protějšího sálu. Tam na mě čekají pestře zmalovaní piráti. Laminátové dvoumetrové makety Burtonových loutek jsou pěkně v ohrádce, můžu se hodit do klidu. Exkurze do neklidné mysli krále „zavržených“ může začít.

Bude to o filmu. To je mi jasné už od minulé Burtonovy pražské výstavy v Domě U Kamenného zvonu. O vášni a lásce k tomuto zázračnému médiu. Bude to o imaginaci. O šílenství. A o kráse bytostí z okraje společnosti – o všech těch vyloučených outsiderech, o bláznech bez talentu, kteří věří svým snům, nových Frankensteinech a temperamentních umrlých milenkách. Ostatně mrtví se Burtonově světě od živých odlišují jen počtem kruhů kolem očí... Poslední autorovu výstavu v Praze navštívilo přes sto tisíc spřízněných duší. Takže to bude i o výjimečnosti, kvalitě, dotknutí se hvězd. A o autorově odolnosti: „Jsem jako upír,“ poznamenal kdesi v jednom z rozhovorů k výstavě. „Byl jsem jako režisér mnohokrát zabit a resuscitován...“

Celé to výstavní bláznění kolem burtonovských světů začalo v roce 2008. Tenkrát byl režisér osloven kurátory Muzea moderního umění v New Yorku (Museum of Modern Art – MoMa), zda by jim umožnil uspořádat jeho retrospektivu. Burtona to nejprve zaskočilo: „Víte, vyrůstal jsem v kalifornském Burbanku a tam to s výstavní kulturou nebylo nic moc. Většinu času jsem trávil sledováním filmů o příšerách, kreslením a hraním si na hřbitově... Když jsem později začal navštěvovat muzea a galerie, zažíval jsem v nich podobné pocity jako v blízkosti hrobů...“ Naštěstí kurátory neodmítl a pustil je do svého archivu. Po dvou letech doslova archeologické činnosti vznikla výstava, která zahrnovala 500 kreseb, maleb, fotografií, skicářů, pohyblivých obrazů a instalací loutek. Burton sám stále vypadá pobaveně, když si vybaví úsilí kurátorů: „Byl to ten nejsurrealističtější zážitek, jaký jsem kdy měl, protože výstava nikdy nebyla něco, na co bych pomýšlel. Všechno to byly kresby a loutky, které jsem jen... udělal.“ Výstava měla úspěch. Ukázalo se, že mnoho exemplářů obstojí i v nejlepších galerii – a že je mnoho diváků, kteří se chtějí dostat Burtonovým loutkám nadosah, chtějí se mu podívat „do kuchyně“. A tak v roce 2014 pod vedením kurátorky Jenny He vyrazila druhá verze výstavy do světa. A start byl tenkrát právě v Domě U Kamenného zvonu.

Piráty míjím obezřetně. Na stěnách visí jejich náčrtky a skici, části storyboardů, na nichž si autor testuje postavení kamery. Jsou tu obrazy, režisérovy záznamníky, studie loutek. Ačkoli ho jeho dávní učitelé ve škole zapřísahávali, ať si najde jakýkoli jiný obor než kreslení, obrázky jsou vyvedeny velmi zručně. Mají švih, autorova linka je hbitá, přesná, bez úprav. Výtvarný talent a cit rozhodně má. Ale hlavně má invenci. Všechny ty „gotikou“ švihlé obrázky jsou nesmírně svěží. Vůbec nepůsobí jako podklady pro výrobu loutek nebo rekvizit. A stejně jako režisérovy filmy oplývají černým humorem. Dokonce tu visí celá sada autorových vtipů ze sedmdesátek a vlastnoručně pořízené polaroidy – mimochodem, režisér je velmi šikovný fotograf.

Otáčím se. Za mnou se nachází Burtonova pracovna. Umístěna – jak jinak – do dvoumetrové okrové laminátové koule. Velitelství invaze UFO ve druhém sále... Nahlížím dovnitř okýnkem: pracovní nepořádek na pracovním stole – pár tub s barvami, skicák, pár knížek, kulaté držáky na tužky, lampička, křeslo – za ním nástěnka s přišpendlenými skicami, na stole lupa, pár cetek... Nic, co by doma neměl každý vlastník psacího stolu. Jako by pracovna říkala: Tohle může přece dělat každý. Nic na tom není. Může. Jenže málokdo byl tak urputný, aby si prosadil svou. „Šel jsem na CalArts,“ říká režisér o svém studiu na soukromé škole California Institute of The Arts. „Každý rok zde uděláte mnoho sekund animací, vytvoříte storyboardy, animujete to, natáčíte, upravujete. To bylo docela vzrušující. Naučilo vás to kompozici, naučilo vás to načasování a podobné věci.“ Pak nastoupil k Disneymu jako animátor. A měl štěstí. Studio mu v roce 1984 nabídlo, aby si natočil dva krátké filmy – animovaný a hraný. Tím štěstí končilo. Když šéfové Disneye viděli běhat na plátně mrtvého psa, lapali po dechu. Ale nakonec to bylo štěstí: „Dělal jsem tam Vincenta a Frankenweenieho,“ vzpomíná Tim Burton. „No, neprodloužili mi – nedali mi smlouvu, a tehdy jsem šel do Warner Brothers a udělal Pee-Weeho velké dobrodružství.“ A pak už to začalo svištět: Beetlejuice (1988), Batman (1989), Střihoruký Edward (1990), Batman se vrací (1992), Ed Wood (1994). Svět se do Burtonovy „nemocné“ estetiky zamiloval...

Konečně se osměluju a vyrážím směr invaze UFO, levý sál. Cestou míjím stánek s merchem. Mikina 2 990 Kč, obal na I-Phone 800 Kč, hrnek 400 Kč... Tim Burton už dávno není lidovka. Je to spíš cosi jako průmyslové odvětví. Továrna na požitky. Nadechnu se a zapluju mezi obrovské koule...

„Přáli jsme si, aby loutky byly ve svém přirozeném prostředí,“ vysvětlovala na vernisáži architektka výstavy Martina Kárová. „Aby nestály jenom ve vitríně, kde působí opuštěně. Proto jsme zvolili unikátní způsob instalace, který nikde jinde diváci neviděli.“ Následovalo vyjednávání s managementem Tim Burtona, schvalování koncepce přímo autorem, papírování, zhotovení koulí, vybavení světly... „Filmová loutka potřebuje svoje prostředí, svoje světlo, pak se najednou rozzáří,“ doplnil režisér a animátor Jan Bubeníček, spoluautor koncepce. „Tento způsob instalace nám umožnil vybavit loutky replikami prostředí a navodit pocit nekonečna.“

Přikládám oko k okýnku na první kouli a podívám se dovnitř. V ten moment jsem v Sirotčinci slečny Peregrinové pro podivné děti. Je to tak sugestivní, že mimoděk ucuknu. Kouknu se jiným okýnkem. Je to, jako kdyby kamera změnila úhel. Paráda! Hned se rozeběhnu po ostatních koulích. V pár vteřinách jsem nadosah všem svým oblíbeným dřevěným celebritám: vyčáhlému zloději Vánoc Jackovi, dobře zamřelé nevěstě, miniaturním Umpa-lumpům, vojákovi s dírou v hrudi... Rotuju mezi koulemi, měním úhel své osobní kamery a jsem zcela v moci Burtonova světa. Koule plní účel, Burtonova invaze je nemilosrdně všepohlcující. A když na mě na konci výstavního sálu vybafne férový metr a kus vysoký Marťan s nabobtnalým mozkem, je moje uspokojení dokonalé. 

Samozřejmě že karnevalový surrealista, jak je Tim Burton někdy nazýván, surfuje směle na hraně kýče. Je pompézní, někdy dekadentně makabrózní a jeho fantazie bezbřehá. Skoro 600 vystavených děl ovšem říká i něco jiného. Vypráví příběh muže, který byl možná kdysi (nejen výtvarným) outsiderem, ale šel svou cestou, které věřil, a vlastní odvahou a prací se stal světovou legendou svého vlastního vynálezu – příšerné krásy. Jeho filmy jsou vždy společenskou událostí, na jeho výstavy chodí miliony lidí. To zas není na kluka, který vyrůstal na kalifornské periferii, zas tak málo. Teď by možná mohl ještě přijet do Prahy, abych se konečně dozvěděl, zda ty loutky jsou, či nejsou dřevěné.