Tak jde čas

Skotská whisky Royal Salute v Londýně odhalila pokračování úspěšného partnerství se světově uznávanými umělci – a učinila tak v rámci uměleckého veletrhu Frieze. Ve stanech se stovkami uměleckých děl rozesetými na okraji Regent’s Parku byl letos i pavilon Art of Wonder zahrnující unikátní uměleckou instalaci a bar. Dokonale se tu prolínaly dojmy z prvotřídních blendů vyzrálé whisky a solitéru od Conrada Shawcrosse. Jeho skleněný objekt není jen uměleckým dílem, ale i křišťálovým dekantérem.

Váš objekt připomíná točící se káču – hračku, kterou si řada lidí pamatuje z dětství.
To ano, ale účelem mé práce nebyl vznik něčeho sentimentálního. Chtěl jsem vytvořit vrstevnatý objekt znázorňující rovnováhu a plynutí času. Jako úplně první vznikl skleněný disk. Podnět mi nabídl lustr, pod kterým doma s rodinou stolujeme. Když jsem pozoroval, jak v různých hodinách během dne odráží světlo, došlo mi, že je to důkaz neviditelného ubíhání času. Čas a jeho plynutí byly konstanty, které jsem si přál znázornit. 

Ve svém díle se často zabýváte hlubokými filozofickými i matematickými koncepty. Jaká myšlenka vás teď nejsilněji ovlivnila?
Nejvíce mě v poslední době zajímá astronomie. Je neuvěřitelné, kam až dokážeme dohlédnout, jaké jevy jsme schopni pozorovat a čemu všemu dokážeme rozumět, přestože nejsme schopni ovlivnit jejich dopad na naši civilizaci. Astronomie ovlivnila i instalaci na Art of Wonder v rámci Frieze. V pavilonu Royal Salute jsem vytvořil takzvanou Time Chamber, kde přes skleněný disk prosvítá světlo a na stůl se tak kreslí linky připomínající dráhy neexistujících hvězdných drah v různých galaxiích.

Se sklem pracujete výjimečně. Proč jste se pro něj rozhodl tentokrát?
Silně mě ovlivnil nedávný workshop, který jsem absolvoval. Zároveň prací se sklem objevuji řemeslné sklárny v Británii. A v neposlední řadě je to další výzva. Abychom určili správné rozměry dekantéru z křišťálu s hrotem protaženým zmiňovaným diskem, museli jsme provádět řadu výpočtů.

Jste sám fanoušek whiskey?
Ano, díky Royal Salute jsem se podíval i do destilerie Strathisla ve Skotsku, kde jsou chráněny nejcennější směsi Royal Salute. Byl jsem tím zážitkem uchvácen. To, jak se jednotlivé směsi prolínají, mě inspirovalo i při tvorbě dekantéru. Proto jsem jeho špičku vytvořil z kovu, abych vyjádřil jemné i drsnější tóny ročníkové směsi.

Vaše jméno se stalo synonymem nadměrných objektů ve veřejném prostoru. Dílo pro Royal Salute je v porovnání s tím o dost intimnější. Změnilo to nějak vaši tvůrčí perspektivu?   
Ale já rád pracuji i na menších objektech. Je v tom cosi vědeckého až alchymistického. V menším měřítku musíte hlídat funkční principy, je to jako hodinářina. Fascinuje mě mechanika hodin. Hodinky jsou něco naprosto funkčního, takový malý stroj na našem zápěstí, a my jsme časem přetvořili na malé objekty, malá umělecká díla. Ale vlastně i velká. Když jsem během univerzitních studií cestoval po Evropě, zasáhla mě tradice orlojů v Praze, Mnichově i v Bernu. 

V jednom rozhovoru jsem ale četl, že se nepovažujete za příliš trpělivého umělce. Trpělivost je přitom jak v hodinářství, tak práci se sklem důležitá.
To je pravda, já byl odjakživa tvořivé dítě, poháněly mně vnitřní impulsy. Ač, jak jsem říkal, miluji matematiku, na architekturu, jejíž studium mi na škole navrhovali, jsem opravdu neměl dost trpělivosti. Nedokázal jsem přemýšlet ve vymezených předpisech. Tak jsem v osmnácti nastoupil na uměleckou školu a začal tvořit sochy.  

Uvědomil jste si během spolupráce se značkou Royal Salute něco podstatného?
Vážím si toho, že jsem jako umělec dostal dost prostoru pro dokonalé vyjádření své myšlenky. Ve světě umění jsou někdy takové spolupráce vnímány jako omezení tvůrčího rukopisu, ve skutečnosti to ale může být naopak. Celá spolupráce mi ukázala, jak vnímat dynamiku příběhu značky a jak si ji půjčit pro umocnění vlastních vizí.