Vogue LeadersNaučily jsme se, že i myšlenka má svou hodnotu, říkají zakladatelky osvěžovny Nuuk
Kateřina Špičáková25. 4. 2025
Před lety měly nápad, nadšení a obrázek v programu Malování – a dnes provozují vyhlášenou venkovní saunu, do níž jezdí lidé z celé republiky, a pořádají i vlastní festival. Zakladatelky osvěžovny Nuuk Natálie Kratochvíle a Aneta Kohoutová v rozhovoru rozebírají, jak se roky podnikání ve specifickém oboru odrazily na jejich přístupu k byznysu i přátelství.
Vaše cesta k vlastní sauně byla celkem divoká – začínaly jste v podstatě z ničeho. Když se za tou cestou ohlédnete, najdete něco, co byste dnes udělaly jinak?
Natálie Kratochvíle: Zní to jako klišé, ale každý krok nakonec měl svůj smysl a dovedl nás tam, kde jsme teď. Ale je pravda, že některé z nich bychom dnes už asi vynechaly. Celkově bychom v přístupu k celé věci byly dnes pragmatičtější a vše si lépe rozplánovaly. Jako dvě mladé holky, začínající s vlastním projektem, jsme se například setkávaly s
manipulací ze strany řemeslníků. Teď už máme ostřejší lokte a hlavně zkušenosti.
Aneta Kohoutová: Je to tak, dnes už bychom si nenechaly za pětadvacet tisíc vyvrtat studnu, která byla totálně k ničemu (smích). Jinak ale souhlasím s Natálií, že i takové zkušenosti tvoří celkovou skládačku, ze které nejde nic vynechat.
NK: I divoké začátky patří k našemu příběhu. Bez všeho, čím jsme prošly, by Nuuk nebyl tak silně osobní záležitostí, která roste spolu s námi. Má duši, kterou jiné saunové projekty založené za účelem
podnikání nemají.
Jakou nejlepší podnikatelskou radu jste v životě dostaly?
AK: Pan Dyntar, od kterého máme saunu, nám poradil, ať prodáváme myšlenku. Ze začátku jsme si klepaly na čelo: „Prodávejte myšlenku? Jak ale? My přece nevymyslely
saunu ani saunování u řeky.“ Postupem času jsme pochopily, jak to myslel.
NK: My jsme zpočátku k Nuuku vůbec nepřistupovaly jako ke značce. Až po čase nám došlo, že náš projekt jako celkový koncept je unikátní – a to je to, co musíme prodávat, za čím si musíme stát jako autorky. Dnes se jedná o všeobecně přijímanou věc. Kdykoliv někdo rozdává
podnikatelské rady, mluví o tom, že je nutné budovat značku, ale před osmi lety, kdy jsme začínaly, to tak běžné nebylo.
AK: Mně to, co děláme, přišlo přirozené – bylo mi trapné chtít peníze za radu, jak na to. Ale v začátcích jsme byly i osobnostně a osobně jinde, ještě jsme studovaly. Dnes si víc hlídáme svůj vlastní čas a už nejsme ochotné jít s každým na kafe, abychom mu vyklopily, jak jsme Nuuk několik let budovaly.
NK: Dnes už jsou role jako idea maker nebo creative manager zavedené, ale před osmi lety se tomu tak neříkalo. Musely jsme se tak naučit, že i myšlenka má hodnotu a že i to, co člověk vymyslí, něco stojí.
S osvěžovnou Nuuk jste nastartovaly saunařský boom po celé republice. Vnímáte samy sebe jako pionýrky venkovního saunařství u nás?
NK: Asi trochu ano, byť před pár lety bych to tak sebevědomě netvrdila. Ale neustále za námi jezdí další a další lidé, řada z nich má vlastní venkovní sauny a chce s námi sdílet svoje zkušenosti. Zároveň za těch osm let v Hradci Králové vzniklo dalších deset saun, a to není náhoda. Jezdilo se k nám, ostatní viděli příležitost, kterou využili. Teď už je to taková lokální tradice, jejíž základy jsme položily my.
AK: Dřív jsme si myslely, že myšlenka Nuuku je nepřenositelná. Pro náš specifický příběh to asi platí, ale už víme, že samotná forma se přenést dá. Nejblíž našemu konceptu má asi Sauna v maringotce v Praze na Štvanici, při jejímž vzniku jsme jako konzultantky pomáhaly.
NK: Také víme, že po republice vznikají další venkovní
sauny, kde jsme my pomohly k prvotnímu impulsu. A moc nás to těší. Divoké saunování je super věc, která všem dělá radost – a je fajn když vznikají projekty, které dělají radost.
A co tedy radíte lidem, kteří chtějí prakticky z ničeho rozjet vlastní projekt?
NK: Nesmí jim chybět zápal, to je podle mě opravdu nejdůležitější. Spousta projektů vzniká čistě z byznysového záměru. Lidé touží po rychlém zisku, ale myslím, že to pak spíš může velmi rychle ztroskotat.
AK: Já si zase myslím, že nadšení je super, ale stejně důležité je
se nepřepínat, aby projekt neshořel dřív, než vůbec pořádně vzplane. Jsem moc ráda, že se na nás dvě postupně nabalila komunita dalších lidí, podpora je hrozně důležitá – nejen finanční, ale i mentální.
Jakým největším výzvám podle vás čelí ti, kdo chtějí v Česku rozhýbat kulturní dění mimo Prahu?
NK: Pro mě osobně bylo dost náročné najít společnou řeč s místní samosprávou. Bylo těžké vybudovat si respekt na magistrátu a svoje místo na kulturní scéně v regionu. Přesvědčit úředníky, kteří říkají samozřejmé ne, protože nový projekt pro ně znamená práci navíc, je největší výzva.
AK: Ano, největší výzva je svojí vizí překonat byrokracii. Naprosto chápu, že se toho řada lidí zalekne. Zároveň mám pocit, že dělat kulturu v regionech stojí mnohem víc času a úsilí než v Praze, proto podle mě výzva spočívá i v ochotě změnit celkové životní nastavení.
NK: V Praze nebo třeba i v Brně se na
kulturní akce a projekty snadněji a rychleji naváže komunita, u nás je to jinak. V Hradci Králové se traduje, že projektu trvá tři roky, než si na něj lidé zvyknou a začnou chodit pravidelně. Místní je náročnější přesvědčit, že má smysl u vás trávit čas a dávat za to, byť ne moc velké, peníze.
Už několik let pravidelně pořádáte festival Hiki Joki. Co vás dovedlo k rozhodnutí posunout saunařské aktivity na úroveň vícedenní organizované akce?
AK: Původně jsme chtěly uspořádat festival podivností. Vzešlo to právě z naší zkušenosti s institucemi, kdy jsme chtěly otevírat nové formáty a zkoušet různé experimenty, ale nikdo s námi do toho nechtěl jít. Tak vznikl impuls uspořádat něco ryze vlastního, do čeho nám nikdo nebude kecat.
NK: My jsme nejdřív v sauně dělaly různé kulturní akce v průběhu celého roku – například mistrovství světa v toustování, koncerty na louce, divadelní performance, autorská čtení a tak dále. Byly to akce, které bavily především nás, ale po čase jsme zjistily, že na ně jezdí lidé z celé republiky. A tak jsem si řekly, že by možná bylo fajn to koncentrovat do jedné větší akce. Zároveň nás nakopla i zkušenost s událostí, která se jmenovala Nábřeží saunařů. Svezly jsme pojízdné sauny z celé republiky do centra města a návštěvníci mezi nimi přeplouvali přes řeku. Na ulicích tak bylo možné potkat lidi v županech a v ručníkách, což na radnici nevzbudilo zrovna nadšení… A tak jsme se rozhodly další takovou akci pořádat u nás.
AK: Já bych k tomu řekla, že město akci zařízlo kvůli nahotě, což je legrační v kontextu některých jiných událostí, co tady probíhají.
NK: Nejsem si jistá, že to byl hlavní důvod, ale bylo to opravdu ostře sledované drama (smích). Ale nevadí, takhle jsme na louce a máme svoje pravidla.
Poměrně čerstvě za sebou máte také organizaci Hradec Sauna Day. Jak se vám povedlo přesvědčit město, aby vám svěřilo velký projekt, když jste je tak dlouho štvaly?
NK: Jednak se od
Nábřeží saunařů změnilo vedení
města, současné je nám rozhodně více nakloněné než to předchozí, a jednak letos slavíme výročí 800 let od první písemné zmínky o městě. Protože saunová tradice už k Hradci neodmyslitelně patří, vymyslely jsme
Hradec Sauna Day, inspirovaný podobnou akcí v Helsinkách, kdy se na víkend veřejnosti otevřou všechny sauny, včetně těch soukromých. Zároveň jsme do veřejného prostoru rozmístili pop-up potírny a vytvořily tak nové perspektivy a horké trasy městem. Navíc se nám líbila myšlenka propojení lokální komunity saunařů. Ale i když se nám do města dostalo veškeré podpory, opozice měla s akcí problém. Stále nás popotahuje v médiích a útočí na nás, což nás vlastně dost překvapuje – událost už proběhla a my víme, že se návštěvníkům líbila a že na ní nebylo nic kontroverzního.
A jak hodnotíte zkušenost s organizací akce takového typu ?
AK: Mě fascinuje, že jsme to zvládly udělat ve dvou – myslím z hlediska organizace, na výkonnou sílu samozřejmě máme lidi. Ale Hradec Sauna Day byl obrovský projekt, Hiki Joki také stále roste, a přitom za ním stojí pořád jen dvě holky. Jsem na nás dost hrdá.
Podepsalo se společné podnikání nějak na vašem přátelství?
AK: Určitě, pozitivně i negativně. S Natálií jsem se původně potkaly za barem – a nejdřív jsem ji neměla ráda. Jednou jsem v práci měla příšernou kocovinu a ona mi udělala hrozně
dobrou kávu, navíc mi do pěny nakreslila kočičku. To nás sblížilo a zjistily jsme, že máme hodně společného. V průběhu let jsme párkrát obě měly pocit, že už si nerozumíme nebo že od našeho projektu chceme každá něco jiného, ale vždy jsme se zase dokázaly vrátit zpátky.
NK: Létá to nahoru i dolů, teď mám pocit, že jsme nahoře. Hradec Sauna Day nás hodně stmelil a pracovně nám to spolu hrozně dobře jde.
AK: Zároveň jsem nedávno přemýšlela o tom, že když se potkáme, bavíme se jen o práci, tak je otázka, jestli si máme ještě co říct i mimo ni.
NK: Také jsem nad tím přemýšlela, ale zároveň mě to i po těch osmi letech pořád baví. Je skvělé fungovat v tandemu, člověk se má vždycky o koho opřít. Díky tomu, že jsme na Nuuk dvě a jedna druhou může ve všem zastoupit, si můžeme dovolit třeba odjet na
dovolenou nebo mít děti. Mám pocit, že hodně žen ve vedoucích pozicích se bojí založit rodinu, protože mají obavy opustit svoji práci a bojují s vidinou, že je někdo nahradí.
Vy obě děti máte. Jak mateřství ovlivnilo váš celkový přístup k podnikání?
AK: Rodila jsem tři týdny před minulým ročníkem Hiki Joki. Dokonce si vzpomínám, že když jsem zjistila, že jsem těhotná, první, co mě napadlo, bylo, že porodím přesně na festival.
NK: To jsem měla stejně.
AK: Celé léto jsem se připravovala na to, abych mohla po porodu pracovní věci delegovat na jiné lidi. Když se dcera narodila, ještě den poté jsem přemýšlela, komu ohledně festivalu musím poslat mail. Jsem hodně urputná. Během
Hiki Joki jsem v maringotce
kojila, koukala u toho z okna a přemýšlela, co je třeba udělat. Celkově šlo o hodně zvláštní zkušenost. Najednou jsem byla máma i organizátorka festivalu, chtěla jsem dělat obojí, ale nevěděla jsem, jak to skloubit.
NK: Já nás dvě vnímám nejen jako organizátorky – v naší práci je pro mě hrozně důležitá kreativní složka i možnost být a řešit věci přímo na místě. A jsem vděčná, že to mám. Miluji být mámou, miluji
mateřství, ale přijde mi zdravé, když má mozek občerstvení v podobě kreativní práce.
Co jedna na druhé nejvíc oceňujete?
AK: Já na Natálii velmi oceňuji její
cit pro detail a její vizuální vnímání. Například přišla s tím, že místo klasických festivalových náramků budeme mít dřevěná kolečka – a stal se z toho hit. Mě by to nikdy nenapadlo.
NK: Mě na Anetě baví, že je skvělý
lídr a umí stmelovat lidi. Je kreativní, zároveň zvládne nosit fyzicky těžké věci, což je v sauně dost často potřeba. Jde pořád kupředu, aniž by zaškobrtla.
AK: Fakt? Já si přijdu, že škobrtám (smích). Ale právě proto jsme tu dvě, a proto se tak hezky doplňujeme.