Nejudržitelnější VIP resort světa, ve kterém okamžitě zapomenete na civilizaci

Čtyři tisíce mil jihozápadně od Los Angeles se nachází atol Tetiaroa. Stal se útočištěm žraloků černocípých, terejů modronohých a hollywoodských samotářů, kteří prahnou po návratu k přírodě co nejdál od civilizace. Tahle skvrna uprostřed Tichého oceánu je pod ochrannou rukou společnosti, která pečlivě dbá na blaho mořských ekosystémů. Ne, tady nemůžete přistát se soukromým tryskáčem, i když jste třeba Leonardo DiCaprio nebo Beyoncé. Návštěvníci sem přijíždějí z různých důvodů (Barack Obama zde například sepisoval své paměti). V Queen's Bath jsou mořské vody za všech okolností nasycené řasami a vodní radovánky si tu užívala i tahitská královská rodina. Někdo sem přijíždí pozorovat hvězdy, jiný zase zamíří do japonské restaurace Nami, kam se vejde jen osm lidí. Naservírovali mi tu nejlepší hovězí wagyu, jaké jsem kdy jedla. Tetiaroa je atol, kde se nevyskytují žádní predátoři, žádní jedovatí živočichové (a to včetně paparazzi). Tady vás čeká absolutní soukromí. Po vysilující cestě kolem světa tu můžete relaxovat různými způsoby, například jízdou na kole podél stinných cest (každý host tu dostane po příjezdu kolo, lahev na vodu a opalovací krém). Nebo můžete být svědky zázraku zrození, při kterém lidé z Tetiaroa Society pomáhají čerstvě vylíhnutým želvičkám dostat se k vodě, zatímco ranní svítání barví oblohu do růžové barvy.

Tady je The Brando, soukromý resort, do něhož se proměnilo legendární polynéské útočiště Marlona Branda, když se zahalilo do moderního hávu. Hercovy sny o udržitelném cestovním ruchu se zde staly skutečností. Právě tady se slavným lidem dostává pevného spojení s přírodou. Marlon Brando poprvé navštívil Tetiaroa, když na nedalekém Tahiti hledal se štábem místa vhodná pro natáčení filmu Vzpoura na lodi Bounty (premiéru měl snímek v roce 1962). A když Brando doplaval na břeh, aby se na něco zeptal paní Duran (majitelky atolu), vystřelila na něj ze své zbraně. Stará a slepá paní, vnučka sira Waltera Williamse (zubaře, který atol koupil v roce 1904), neměla zájem, ona ani její psi, vítat zde nějaké návštěvníky. Jistě, později vzala Branda na milost a v roce 1960 mu atol prodala za 275 000 dolarů. Dnes vás pouhé přespání v prémiové rezidenci The Brando, o které se říká, že si ji oblíbila i Beyoncé, přijde na 25 000 dolarů za noc! Ale zpátky k příběhu: Herec bez váhání opustil Los Angeles a přestěhoval se do jednoduchého obydlí po paní Duran. Měl ambice postavit cenově dostupný hotel, který by nenarušoval životní prostředí. Doufal, že tak přiláká tahitské rekreanty. Původní plán však kvůli četným tichomořským bouřím selhal, svou touhu vytvořit udržitelné letovisko nasytil slavný Američan až na sklonku svého života. 

Resort The Brando se otevřel v roce 2014, deset let po hercově smrti. Na přípravy přitom bedlivě dohlížela jeho rodina. Na východním cípu atolu je do lesa u Onetahi zasazeno 35 vil, které dohromady tvoří tvar malého písmene V. Každý z domů je jen krůček od vody. Pokud se budete chtít koupat úplně nazí, budou vás šmírovat jen zvídaví žraloci černocípí. A co jídlo? Jednou denně se malé malé vrtulové letadlo vydává na dvacetiminutovou cestu na Tahiti a zpět, aby přepravilo hosty a zásoby. Na atolu nejsou žádná auta, jen elektrické čtyřkolky. Jediný provoz, který tu můžete čekat, je občasný pohled na dalšího hosta, kterak na kole míří do polynéských lázní Varua Te Ora a cestou si doplní lahev na jedné z vodních čerpacích stanic. 

Značka Brando se vážně zajímá o ekologickou problematiku a hlásá návrat k přírodě. Klimatizace využívající mořskou vodu (inovace, o které Brando slyšel v 90. letech a byl posedlý jejím zaváděním) ušetří každý rok 1500 tun uhlíku. Na tomhle atolu má zkrátka příroda přednost. Rozhodně se sem nechystejte, pokud se bojíte ptáků nebo vás děsí pohled na úhoře, sumýše či kraba. Hosté jsou sem zváni, aby zpovzdálí pozorovali a poznávali ekosystémy na kajaku nebo při procházce s ochráncem přírody. Případně aby si jednoduše (jak jsem to udělala já) po obědě sedli na plážovou pohovku a nechali se ukolébat šuměním kokosové palmy. Kdo by to byl řekl, že hrát si na dovolené na miliardáře bude tak uvolňující. Když jsem začátkem roku trávila v The Brando čas se svou nejlepší přítelkyní, v rezidenci jsem natrefila na bosého miliardáře ve vybledlých červených plavkách a kovbojském klobouku. A jsem si téměř jistá, že to byl on, významný generální ředitel technologické společnosti! 

Na lodi, která nás každý den převážela přes lagunu na soukromé exkurze za divokou přírodou do nejvzdálenějších koutů atolu, jsme si na iPhonu začaly psát poznámky o tom, jak si užívat dovolenou jako miliardář. Jako první jsme si poznamenaly větu: Vyhýbejte se ostatním lidem. „Je to váš soukromý ostrov,“ řekl nám Tihoni, jeden z našich oblíbených průvodců. Teprve třetí den jsme však zjistily, že personál hotelu Brando je permanentně informován o tom, kde se zrovna nacházíte. Je tak zaručeno, že váš zážitek ze soukromého ostrova nic nenaruší. A střeží i vaše lehátko poblíž palem, kde si s oblibou zdřímnete (pokud tedy zrovna tohle právě chcete dělat). Druhá naše poznámka: Buďte offline. Extrémně offline. Ideální stav? Telefon s vybitou baterií. Výkonný ředitel resortu mi mezi řečí prozradil tohle: „O Vánocích byl hotel plný generálních ředitelů. A v resortu vypadla wifi. Ani jeden z nich se o výpadku nezmínil, natož aby si stěžoval.“ Třetí poznámka: Na menu nenajdete žádné ceny, to z vás činí boháče. Moje kamarádka si toho všimla, když jsme poprvé zasedly do Bob’s Baru (je pojmenován po asistentovi Marlona Branda) a objednaly si pár kokosů. Dostaly jsme je za přemrštěnou cenu. Chutnaly božsky. 

Během několika posledních dnů naší cesty se poznámky stávaly abstraktnějšími. Nejlepší byly tyhle: Žraloci jsou velmi přátelští nebo Čas strávený zvědavostí je skvělý. Další zápisek: Na práci vůbec nemyslíme. Poslední zápis, který jsem provedla, obsahoval tohle sdělení: Vstupujeme do éry osvíceného luxusu. Napsala jsem ho poté, co jsem při masáži řekla terapeutce, že se chci po proceduře cítit jako znovuzrozená. Svedla to jen s holýma rukama a za použití tamanu oleje (poslední den jsem si ho koupila několik lahviček a přimíchávám si ho do svého denního hydratačního krému). Tu noc jsem vyhrála v kulečníku v baru Bird’s Nest. Na místní poměry byl pozdní večer, odešly jsme ve čtvrt na deset, abychom byly další ráno svěží na pozorování líhnutí želviček. 

Poslední den v resortu The Brando jsme si s kamarádkou užívaly dokonalou dovolenou. Bylo to jako líbánky – pojí nás stejný smysl pro humor a obě pečujeme o svoji pleť v deseti krocích. Procházely jsme se ruinami prosté chatrče Marlona Branda. Zastavily jsme se u nedalekého jezera, kde se herec připravoval na roli plukovníka Waltera E Kurtze ve filmu Francise Forda Coppoly Apokalypsa (1979). Náš průvodce Kealoha nám řekl, že tady Branda neobtěžovali ani (jindy zvědaví) žraloci černocípí. „Marlon měl ve zvyku plavat v noci mezi ostrovy. Byl to kontroverzní člověk, ale tohle místo miloval.“ 

Když jsme tu naposledy hrály kulečník, shodly jsme se, že tohle místo vlastně nikdy Marlonu Brandovi nepatřilo. Patří totiž terejům modronohým, želvičkám a nosatým žralokům. A Polynésanům, kteří zde žijí celoročně a chrání je. Vedle toho vzdělávají hosty, kteří mají to štěstí, že se zde ubytují. Tady splynete s přírodou a užíváte si úžasných jevů, jako je třeba migrace keporkaků, kteří spolu se svými mláďaty proplouvají atolem (děje se to v období mezi srpnem a listopadem). Když jsme se s kamarádkou chystaly nastoupit do vrtulového letadla zpátky na Tahiti, vzájemně jsme se ujistily, že se sem musíme vrátit. Do bzučení motoru má přítelkyně zarecitovala Tihoniho mantru: „Atol tě zavolal, abys tady byl." „Zavolal nás,“ říkám, „miss Waterhouse, zavolalo nás to sem.“ 

Jak se do ulic pomalu plíží londýnská zima, kladu si s nadějí otázku: „Zavolá atol dvakrát?“ Telefon mám nabitý na čtvrtinu baterie, pořád mám po ruce opalovací krém a láhev s vodou a jsem připravena, drahý atole, nemyslet kvůli tobě na práci aspoň týden.