Metro jako vyhlídková jízda: Brutalistní fever trip do Budapešti

Pandemie covid-19 se před několika lety objevila jako v moderní historii bezprecedentní událost, která na dlouhé měsíce paralyzovala většinu světa. Každý z nás ji prožíval jinak, každý z nás se k ní postavil jinak. Někteří, například maďarský premiér Viktor Orbán, ji zpočátku zlehčovali, aby ji nakonec vytěžili ve svůj prospěch, a to ne zcela ohleduplně vůči ostatním. Nic z toho jsem bohužel nezvážila, když jsem se v září 2021 plná optimismu ze zlepšující se epidemické situace v Česku vydala na prodloužený víkend do Budapešti fotit architekturu. Teprve zhruba měsíc nato Maďarsko zavedlo povinné nošení roušek a povinné očkování pro část obyvatel.

Moji návštěvu maďarské metropole proto hned druhý den po příjezdu narušila silná rýma. Zpočátku to vypadalo opravdu jen na mírné nachlazení, za dalších 24 hodin se ale objevily příznaky ukazující na covid. Výprava tedy skončila jednodenní karanténou v hotelovém pokoji a dřívějším odjezdem zpět do Prahy. Přesto jsem před ulehnutím zvládla oběhnout aspoň část města. Co bych pro lásku k architektuře neudělala!

Budapešť je totiž z architektonického hlediska na první pohled okouzlující. Otřepané označení Paříž východu vezmi čert, ovšem termín eklektický jako by byl vynalezen právě k popisu domů ve městě, v němž se staré snoubí s novým i ještě novějším, kde je umírněná západní elegance protkána orientálními byzantskými vlivy a kde při běžné procházce narazíte na art nouveau, baroko nebo Bauhaus stejně jako na brutalismus a socialistické panelové komplexy.

Víc než rychlý způsob dopravy nabízí budapešťské metro – druhá nejstarší elektrifikovaná podzemní dráha na světě. Pokud byste stejně jako já ve městě měli jen chviličku, běžte se podívat právě sem. Nejstarší linka M1 byla otevřena v roce 1896. Je na ní jedenáct stanic s krásnou secesní výzdobou: jsou obložené keramickými dlaždicemi a vozovku nad tratí podpírají litinové sloupy s ozdobnými hlavicemi. Po několika rekonstrukcích nicméně žlutá linka na milovníka architektury může působit poněkud sterilně. Na lince M2, která byla otevřena v roce 1970 a dlouhou dobu byla linkou jedinou vedoucí pod Dunajem, se Pražan bude cítit jako doma: byť rovněž zrekonstruovaná, červená linka budapešťského metra jako by z oka vypadla našemu béčku. 

O několik let mladší je první část modré linky M3, jejíž druhá polovina byla dostavěna v 90. letech a v roce 2023 skončila její celková rekonstrukce. Původní vzhled včetně ikonických eskalátorů si tak už mimo dobových fotek můžete připomenout jen v kultovním filmu Revizoři, jehož děj se odehrává v budapešťské podzemce a natáčel se po dobu čtyřiceti nocí právě na této lince. Nejnovější linka M4 je deset let stará a bude bavit příznivce moderního brutalismu. Vzdušné umístění betonových nosníků, bohaté volné prostory, nejrůznější průhledy a střešní okna přivádějící denní světlo až na nástupiště dělají ze zelené linky opravdový dopravní skvost.

Že sídliště mají svoje jedinečné kouzlo – hlavně pro ty, kdo na nich nežijí, ale chodí je jen obdivovat zvenčí – jsem vysvětlovala už tady. Maďarsko má stejně jako my socialistickou minulost, a tak se masivní panelové bytové komplexy najdou samozřejmě i v Budapešti. Krásnou ukázkou socialistického modernismu je například sídliště Újpalota, postavené mezi lety 1969 a 1975. Jeho dominantou patrnou z dálky na první pohled je dvacetipodlažní věžák s vodní nádrží na střeše. Budova, již navrhl autor celého sídliště Tibor Tenke, je nejvyšší rezidenční budovou v zemi a byla postavena mezi lety 1973 a 1975. Za pozornost ale rozhodně stojí i plastika Dvojčata, kterou najdete nedaleko ulice Viktora Molnára, nebo zdobné geometrické reliéfy na fasádách místních králíkáren. 

Mezi další sídlištní klenoty, které rozhodně hodlám navštívit, jsou sídliště Kelenföld, vystavěné mezi lety 1966 a 1983, a především pak sídliště Csepel, které v kontextu městských obvodů dlouhodobě funguje jako solitérní svět sám pro sebe. Csepel, který rostl postupně od roku 1955 do roku 1988, má za sebou industriální minulost, a místní paneláky tak stojí vedle bývalých i současných fabrik, přičemž na ně dohlíží nepřehlédnutelná vodárenská věž. 

Pokud patříte k fanouškům pražského InterContinentalu, který se po rekonstrukci mění ve The Fairmont Golden Prague, ten budapešťský si rozhodně užijete také. Postaven byl na přelomu 70. let a 80. let původně jako hotel Forum podle návrhu architekta Józsefa Finty. Co by kamenem dohodil, pak stojí o něco málo starší hotel Mariott Budapešť, který už v 60. letech navrhl rovněž Finta. Budova ve tvaru písmene T mě uchvátila: zatímco zadní strana s vjezdy do garáží a parkovacími místy pro hotelové zásobování vypadá jako nepřístupná pevnost, fanouškům Shreka evokující hrad Duloc, z nábřeží za slunečného dne září jako diamant díky skleněným balkonům a terasám. Do třetice mě zaujal hotel Sofitel z roku 1983. V roce 2006 prošel interiér zásadní renovací, zvenčí je to ale typicky osmdesátkový mix betonu, hnědé barvy a reflexního skla – přesně tak, jak to máme rádi.

Brutalistní ani socialistická Budapešť tímto samozřejmě nekončí. Na mém itineráři pro příští návštěvu je například Hotel Budapešť, válcovitá věžová budova z roku 1967 navržená Györgym Szroghem. Ráda bych si prohlédla domov pro seniory Normafa postavený v 70. letech, obytné domy v obvodu Kőbánya nebo na ulici Fehervari a také monumentální reliéf nad vchodem studentské ubytovny Lajose Markusovszkého, která patří k Semmelweisově univerzitě. Betonový reliéf nese název The history of healing a pochází z roku 1965.