Chodím lesem, tedy jsem

Populární karikatura, kterou mám na ploše počítače, výstižně zobrazuje vývoj člověka. Od lidoopa, pohybujícího se po čtyřech, přes člověka vzpřímeného a chodícího po dvou se dostáváme až k člověku současného typu, který sedí na židli, hrbí se před počítačem a pracuje. Popsaný výjev mi každý den připomíná, že bych měl vstát od psaní a jít se projít. A jak si tak rázuji po pokoji a přerovnávám stohy časopisů, narážím na dávný rozhovor, před jehož napsáním mě zpěvák a vážkolog Dan Bárta provázel šumavským lesem: „Jde o to,” vyprávěl mi, „že když člověk vyrazí do lesa, vlastně prochází osetým polem. Jenom v jiném měřítku. Člověk si může po právu připadat jako myš v obilí. Klasy čnějí do násobků výšky a hmotnosti zvířete.“ 

(Pra)les, který Bárta v rozhovoru popisoval, je nám lidem velmi blízký: jak evolučně, tak i kulturně. Antická kultura, z níž vzešla ta naše, byla kulturou hyletickou („hýlé“ původně znamenalo les). K tomuto okruhu mají blízko národy, které žijí v oblasti lesů (kromě Řeků a Římanů to byli i Peršané, Keltové či Indové). Pro tyto civilizace je často typický kult stromů, blízký vztah k přírodě, ale také smysl pro tvar, který se rozvinul ve výtvarném umění i v rozvoji geometrie či architektury. 

Chůze lesem sama o sobě příliš přemýšlení nevyžaduje. Stačí si sbalit jen to nejnutnější a vyrazit. Já osobně jsem vkročil do lesa Pintovka u Vlčího dolu. Žádní vlci ani lapkové zde sice dávno nežijí, ale v názvu místa jsou stále přítomné temné a divoké síly, kterými byl středověký les prostoupen. Přesto pohyb v polycentrickém a nepřehledném prostoru vyžaduje opatrnost a představuje risk. Za bukem sice nečíhá divá zvěř, a přesto se člověk nevyhne neurčitosti, bezmeznosti, setkání se sebou samým.

„Svobodná chůze lesem je z podstaty nebezpečným počínáním, je způsobem, jak čelit strachu z věcí, které se zdají být mimo dosah našich činů,“ napsal ve své eseji pojmenované Chůze Henry David Thoreau, známý především jako autor knihy Walden aneb Život v lesích. Procházky lesem byly ostatně oblíbenou disciplínou spisovatelů a filosofů od Jüngera přes Neubauera, Walsera či Nietzscheho, který si na úpatí šumavského Roklanu do deníku poznamenal: „Nemá-li člověk na obzoru svého života pevné, klidné linie, jako jsou obrysy lesů a hor, pak i jeho nejvnitřnější vůle je neklidná, rozptýlená a chtivá jako povaha městských lidí: nemá štěstí a neumí je dát!“

Svébytnou kapitolou lesa je i estetika, kterou v českém prostředí začal pěstovat lesník Josef Strachota (1863 až 1935). Prosluněný, barvami podzimu rozzářený les sice lahodí oku, ale ještě před pár staletími se na les nahlíželo zcela pragmaticky, a to jako na zdroj dřeva a zvěře. Estetické oceňování lesa samotného můžeme zaznamenat až v 18. století, kdy začal francouzský filosof Jean-Jacques Rousseau (1712 až 1778) zdůrazňovat svobodu a divokost v přírodě, díky čemuž se umělecká pozornost odvrátila od rovinatých polí či vinic a přiklonila se k horským lesům.

Vedle filosofů, trampů či hajných chodí do lesa i městští lidé, aby si v něm odpočinuli, utřídili myšlenky či naopak bezmyšlenkovitě meditovali. V tomto ohledu je chůze lesem zdraví prospěšná činnost, aniž byste museli ujít oněch marketingem předepsaných 10 000 kroků.

„Chození odemyká kognitivní potenciál mozku jako nic jiného,“ tvrdí neurovědec Shane O´Mara: „Naše smysly a poznávací funkce fungují nejlépe v přirozeném pohybu a při rychlosti chůze, která mozek synchronizuje s alfa a theta vlnami, které odpovídají spánku či meditaci.“ Z dlouhodobých výzkumů, které autor cituje, vycházejí pravidelní chodci jako šťastnější, světu otevřenější a kreativnější. Otázky i problémy, na něž v průběhu putování narážíme, vyžadují neotřelá řešení, která podporují plasticitu centrální nervové soustavy i vznik nových neuronových spojení.

„Před návštěvou lesa se ujistěte, že jste vypnuli smartphone i ostatní techniku, která by vás mohla rušit,” doporučuje ekolog Gary Evans, který v Evropě představil a etabloval japonské umění lesní terapie shinrin-yoku. „Nechte se vést vlastním tělem a jeho smysly. Jděte pomalu tam, kam vás zavede. Zhluboka dýchejte, vnímejte vůni lesa, dotýkejte se listů a květů a všímejte si jejich vzorů a barev. Ponořte se do hlubin lesa, dovolte mu, aby vás prostoupil a na závěr své procházky si lehněte na zem a dlouze se zadívejte do korun stromů.“

Doktor Qing Li, přední odborník na lesní medicínu, dodává, že k prokazatelným psychologickým benefitům „lesní lázně“ se řadí prevence civilizačních chorob vznikajících v důsledku stresu a prohloubení schopnosti všímavé pozornosti. V rámci lázeňského pobytu v lese se člověk navíc pomyslně vykoupe ve fytoncidech, tedy v rostlinných antibiotikách, které posilují lidský imunitní systém. 

Chůze lesem jako taková není žádná věda, průvodcem i lékařem se stává samotný les. Vnitřní navigace sice nefunguje přesně, ale o to při chůzi lesem jde: nemůžete se tak ztratit v bludišti myšlenek, protože jste nuceni hledat východiska. Postupujete opatrně, necháte se vést intuitivním kompasem, trochu bezcílně, ale kontrolovaně bloudíte. Toto bloudění či výše doporučované ponoření se do hlubin lesa není třeba brát doslovně. Zakusit lze i na pár set metrech vám dobře známého úseku lesa, který budete vnímat důkladněji, smysluplněji a pozorněji. Není cílem ztratit se, ale znovunalézt svůj vlastní pramen, očištěný od nánosů kultury, společenských rolí či každodenní rutiny. 

„Kdy jsi svobodný?“ ptá se filosofka a milovnice stromů Anna Hogenová. „Svobodný jsi tehdy, když jsi lesní chodec a žiješ ze svého základu, tedy z vlastního pramene. A kdy žiješ z vlastního pramene? Pouze tehdy, když žiješ podle svého, a nikoliv někým předepsaného zákonu.“