Na skok v přístavu Galle

Kopec vedoucí ke kostelu Panny Marie není prudký, ale mně se zdá, že pomalu, ale jistě stoupám na věčnost. V té pekelné výhni málem vypustím duši, ale jistá míra utrpení k duchovní cestě patří. Zvláště pak v případě, když jsem se usmyslel, že svou první noc v Galle strávím v někdejší jezuitské koleji.

Katolická víra se na někdejší Cejlon vyplavila společně s portugalskými mořeplavci, které na ostrov v roce 1505 zahnala prudká bouře. Portugalské flotile karavel velel Don Lourenço de Almeida, syn prvního místokrále portugalské Indie. Portugalci na rozdíl od svých španělských konkurentů obepluli mys Dobré naděje a skutečně pronikli na indický subkontinent, kde si svého času monopolizovali obchod s exotickým kořením. Svůj nový přístav na Cejlonu pojmenovali podle kohouta (portugalsky „galo”), který zakokrhal při jejich vylodění, a tento název, společně s několika pamětihodnostmi, přetrval dodnes. Portugalci zde v roce 1541 postavili malou františkánskou kapli a také první, z bláta a kamení uplácanou pevnost Santa Cruz, kterou obehnali palisádou z palmových kmenů. Toto opevnění, které bylo klíčové pro obranu přístavu a obchod se skořicí, bylo v roce 1588 přestavěno a rozšířeno o strážní věž a tři bašty. Pevnost v Galle se stala součástí světového dědictví UNESCO jako jedinečná ukázka „opevněného města, které vzniklo na základě interakce evropské architektury a jihoasijských tradic 16. – 19. století.” Samotná pevnost Galle však na rozdíl od tohoto popisu nešustí papírem a není to žádné zpoplatněné, nudné muzeum. Hradby ohraničují rozsáhlý prostor starého města a zároveň představují jeho přirozený a živelný střed, po jehož obvodu korzují turisté i místní zamilované páry a pozorují odsud dechberoucí západy slunce. 

Po pevnosti se ráno po příjezdu procházím i já, když vtom mezi baštami Triton a Utrecht narazím na místo zvané Flag Rock, které mě přenese o 15 let zpátky, kdy jsem Galle navštívil poprvé. Z vysokého hradebního ochozu zde skákají šipku místní mladíci a dopadají do míst, kde, jak se na první pohled zdá, tento riskantní skok nemohou ani za boha přežít. V době mé první návštěvy chyběl barevný poutač a skoky do vody byly součástí frajeřiny několika málo teenegarů z Galle či okolních vesnic. Dnes jedno akrobatické číslo stojí 20 dolarů a vše je organizováno skupinou mladíků, která si z hazardování se životem udělala turistickou atrakci a živnost. „Ahoj,” pozdravím jednoho z nich, který si říká Asanka. „Kdysi dávno jsem tady udělal tuhle fotku,” ukazuji mu displej telefonu, „ten skokan ještě žije?” „Ale jo, žije,” zakření se v protislunci Asanka, „ale momentálně v Portugalsku.” Legendární skokan Ranga podle jeho vyprávění okouzlil svými riskantními kousky portugalskou turistiku, ke které se nakonec přestěhoval a založil s ní rodinu. „Páni, tomu říkám lovestory,” pokývám hlavou uznale, „tohle místo má zkrátka Portugalsko v genech.” „A nejen v nich,” doplní mě bystře Asanka a na místo odpovědi mě vtáhne do jedné z místních restaurací. Teprve zde si jasně uvědomím, že Portugalci na Srí Lanku dovezli nejen žhavou křesťanskou víru, ale i pálivé chilli papričky. Díky nim a mnoha zdomácněným portugalským pokrmům není Galle neslané a nemastné, ale má svou výraznou a nezaměnitelnou chuť.