Velikost kalhot versus sebehodnota

Lada Brůnová je spoluzakladatelka a ředitelka organizace 3pe, která si klade za cíl šíření osvěty kolem poruch příjmu potravy a dalších témat, která s nimi úzce souvisí. Jde o platformu pro všechny, kdo mají s tímto typem duševní nemoci zkušenost. Pro jejich blízké a v rámci hodnot, jako je bezpečí, respekt a otevřenost, se zasazují o citlivou komunikaci k této problematice na sociálních sítích i ve veřejném prostoru.

Vyrostla jsem v devadesátkách a ideálem krásy byly modelky, které na molech z hladu omdlévaly. Svět módy nenabízel diverzitu, předkládal jen různé verze štíhlosti: od postavy Twiggy, waif look po heroin chic modelky. Právě módní značky, reklamy a časopisy nastavovaly v té době standard, jak má vypadat úspěšná žena: vychrtle. Celebrity nám a našim almond moms radily, co nejíst, abychom zhubly*i a zajistily*i si stejně spokojené životy jako ty jejich, což se vlastně děje neustále. Člověk snadno uvěří představě, že až bude nějak vypadat, bude šťastnější. Kvůli těmhle pokřiveným ideálům někdy úplně přehlédneme, že štěstí a spokojenost nejsou na cedulce oblečení. Věřím, že módní průmysl nese velký podíl viny na tom, že velká část lidí vede se svým tělem celoživotní boj – nebála bych se použít slovo válka. Většina „normálních“ těl totiž nemá při porovnání s těmi přehlídkovými šanci. Není se čemu divit, že se nespokojenost s tělem stala normou. Dopad je ale mnohem větší: Když žijete v těle, které nenávidíte, je těžké mít rád sám sebe – a mít zdravý vztah k jídlu. Problémem přitom nejsou naše těla, ale fatfobní společnost, která se projevuje nejen na přehlídkových molech, ale i ve školách a ve velké míře také ve zdravotnictví.

O oblečení jsem tehdy asi moc nepřemýšlela – ne nad rámec toho, že „kdybych byla taky tak hubená…“ A také jsme všichni nosili to stejné – prostě devadesátky na maloměstě. Na první dobrou mě napadají cropped topy a bokovky: Oblečení, které si mohly dovolit jen velmi štíhlé holky. Prezentované oblečení rozhodně nebylo pro všechny.

Často se setkáváme s příběhy lidí, kteří si nějaké oblečení nekoupí, protože na něj nemají postavu. Sami sebe přesvědčili, že si ho nezaslouží. Často si řeknou, že si něco koupí, až zhubnou xyz kilo. Nebo si koupí oblečení malé pro své budoucí hubené já – jako motivaci zhubnout. Jenže ten kousek pak visí v šatníku jako neustálá připomínka, že teď naše tělo není dost dobré, že se nám nedaří hubnout tak rychle, jak jsme si představovaly*i. Oblečením na dobu „až zhubnu“ sami sobě dennodenně říkáme, že takoví, jací jsme teď, jsme blbě. Podle jednoho průzkumu by 30 % žen odevzdalo rok života výměnou za dosažení vysněné váhy. Také víme, že pokud jsou mladé dívky – i chlapci – ideálem extrémní štíhlosti obklopeny, riziko rozvoje PPP se zvyšuje. Sice všude čteme o epidemii obezity, ale například v USA je 242krát vyšší pravděpodobnost, že dítě bude mít poruchu příjmu potravy, než že onemocní cukrovkou 2. typu. Opravdu si ve 21. století klademe otázku, proč by měly být na molech normální, zdravé ženy?

Téma nám konstantně zvedá tlak a rádi o tom mluvíme. Nedávno byla spoluzakladatelka 3pe Tereza Maková, klinická psycholožka a psychoterapeutka, hostem talkshow s názvem O kousek blíž duši, kde se společně s módní návrhářkou a stylistkou Kamilou Vodochodskou zamýšlely nad tím, jak využívat oblečení tak, aby nám pomáhalo cítit se lépe, objevovat neprozkoumaná zákoutí sebe sama a jak se tlakem módního a dietního průmyslu nenechat trýznit. Mimo jiné zaznělo, že velikost oblečení je pouze funkční a orientační záležitost, stejně jako třeba informace o jeho původu. Že nám oblečení může pomáhat zářit, když zářit chceme. A taky nám může poskytovat bezpečí, když potřebujeme bezpečí. Protože každý má dny, kdy se cítí neatraktivně/ staře/ tlustě… dosaďte si sami. A bezpečí je to, co v takové dny potřebujeme mnohem víc než sebekritiku. O nás a naší hodnotě neříká velikost našich kalhot vůbec nic. Zároveň je důležité říct, že zatímco pro některé z nás je oblečení a jeho nakupování jistou formou sebepéče, jiným to nic neříká. A to je v pořádku. Jsme různí. Ve 3pe taky sníme o vlastní malé slow kolekci, která bude respektovat a reflektovat, že lidé žijí v různě velkých tělech.

Na situaci zareagovaly plus size modelky a propagátorky body positive hnutí. I když máme ve 3pe ke způsobu, jakým to mnohé dělají, velké výhrady – je často extrémní a polarizující –, vystoupily před kamery a zatřásly pokřivenými představami a očekáváními ohledně tvaru těla.

Problém je, že přehlídková mola neodrážejí realitu, ve které je nejvíc lidí někde uprostřed a nosí mid size oblečení. Zkrátka na nich chybí normální ženy. A jakmile se někde objeví jiná než superštíhlá modelka, koukáme na ni trochu jako na atrakci a diskuze opět sklouzne k tomu, jaké má, nebo nemá tělo. Na sociálních sítích pak často převáží komentáře, že propaguje nadváhu a obezitu. S tím, že je respekt k tělům různých velikostí propagací obezity, se ve 3pe setkáváme často. O tom, jaký vliv měla například značka Victoria‘s Secret na několik generací žen, u nichž se spustila poruchu příjmu potravy, se mluví už méně. Inkluzivita tak není reálná, protože musíme nahlas pojmenovat, že je někdo plus size. Až budou normální ženy na molech, aniž by nesly cejch plus size, dost možná nebudou potřeba aktivistky a nebudeme muset diskutovat o tom, kdo obhajuje obezitu a kdo obhajuje anorexii. O tématu se sice hodně mluví – díky bohu za to – a opravdu se na chvíli zdálo, že se posouváme směrem ke zdravějšímu vnímání těla. Hnutí body positivity a body neutrality, diskuze o tom, že body shaming a stigmatizace lidí, kteří nejsou hubení, jim škodí víc než samotná tloušťka… Jenže štíhlost je najednou znovu cool a rozhodně tomu pomohlo šílenství kolem ozempicu, který se i vlivem sociálních sítí a propagace celebrit stal úplně běžným způsobem, jak se vejít do šatů. Heroin chic je zpět. A pojďme si natvrdo přiznat, že štíhlost vlastně nikdy nevyšla z módy. Jestli jsme měli nakročeno k větší tělesné rozmanitosti, tak jsme právě udělali několik kroků zpět.

Některé značky v posledních letech tlak na větší rozmanitost reflektovaly a rozšířily škálu velikostí, ale opravdu se něco změnilo? Není to jen tak, že se vlk nažral a koza zůstala celá? Po přehlídkových molech stále kráčí superštíhlé modelky. Dokazují i to i data Vogue Business shromážděná během měsíce módy v sezoně AW24: Z 8800 modelů na 230 přehlídkách v New Yorku, Londýně, Miláně a Paříži bylo pouze 0,8 % plus size (velikosti US 14+) a 3,7 % mid size (US 6-12). To znamená, že 95,6 % modelů mělo velikost US 0-4, což v Evropě odpovídá velikosti 30-34. Problému si všimli někteří zákonodárci. První zemí, která v roce 2013 přijala závazné právní předpisy, byl Izrael, kde stanovili spodní limit BMI modelek na 18,5 a potvrzení o zdravotním stavu musí vystavit lékař. Podobné opatření přijal i francouzský parlament. Ale stačí to? Navíc jsou podobné zákony kritizovány, protože neexistuje účinný mechanismus, jak je prosazovat a vymáhat. A samozřejmě působí i tlak společnosti.

Změnu diskurzu vidím u některých menších nebo mladších značek, které s mid a plus size modelkami spolupracují v daleko větší míře a tak nějak „automaticky“. Tleskám a věřím, že je to pro ně zajímavé i byznysově: ve výzkumu realizovaném ve Velké Británii více než 40 % respondentů uvedlo, že mají problém najít oblečení ve své velikosti, přičemž mnozí dodali, že si sami sebe nedokážou v inzerovaném oblečení představeném na superštíhlých ženách vůbec představit. Lidé, kteří nakupují mid a plus size velikosti, zkrátka tvoří obrovský trh.

Hnutí body positivity je odpovědí na toxickou dietní kulturu. Za nás je ale do jisté míry problematické, protože si nemyslíme, že je reálné své tělo milovat nonstop. Snad všichni máme občas „bad body-image day“, a to je v pořádku. Proto ve 3pe souzníme s konceptem body neutrality, kdy si místo mantry „mám nádherný stehna“ řeknete spíš „mám stehna“. Zkrátka nemusíme zázračně milovat každou část svého těla a sebe sama. Body neutrality nás vybízí, abychom tělo přijímali ne tak, jak vypadá, ale abychom se zaměřili na jeho schopnosti. Tělo je vnímáno jako nástroj, který nám umožňuje žít a dělat – dosaďte si jakékoli přídavné jméno – věci. Body neutrality nás vyzývá, abychom chápali sebe i druhé především jako celé a celistvé lidské bytosti a abychom si představu o hodnotě a identitě člověka utvářeli na základě jeho vnitřního já, nikoli vnějšího vzhledu. Pokud se už nějakou dobu neúspěšně snažíte milovat své tělo, zkuste si za všechny výtky, které vůči němu máte, dosadit větu: „A to je v pořádku.“

Vidět na molech, v médiích, ale například i ve filmech a seriálech lidi různých velikostí a brát to jako samozřejmost, ne jako marketingovou kampaň. Protože to, co kolem sebe vidíme a slyšíme, to, co dominuje, začneme považovat za normální, za samozřejmé. Módní byznys tohle má ve svých rukou. Také standardně nabízet velikosti, které budou skutečně inkluzivní. Všichni můžeme souhlasit s tím, že obezita je problém a že je třeba podporovat zdravý životní styl. Ale opravdu si myslíme, že když se lidé s nadváhou a lidé obézní nebudou mít do čeho obléknout a budou se stydět kdykoliv vejdou do obchodu, že tím pandemii obezity vyléčíme?

Jeden z častých prožitků obézních lidí je stud a pocit selhání, nedůvěra v sebe sama a ve změnu. Jak jim v tom pomůžeme perzekucí v oblékání? Módní značky tvořily po desetiletí produkty pro jedinou cílovou skupinu: pro bílé a hubené ženy a muže. Přitom 67 % Američanek nosí velikost oblečení US 16, tedy EU 46 a větší. Jenže většina značek vyrábí oblečení do velikosti 14 (EU 44). Co to udělá se sebevědomím, když přijdete do obchodu a největší velikost je vám malá? Nic moc. To nejvíc, co může každý z nás udělat: nehanit svoje tělo a už vůbec nekomentovat ta cizí. Je až děsivé, jak automaticky se vyjadřujeme a hodnotíme těla druhých, čímž opět jen podporujeme představu, že to, jak naše tělo vypadá, je důležité a utváří to naši hodnotu. Přitom naše těla nic nevypovídají o tom, jací jsme lidé.