Od práce snů k vyhoření. S jeho projevy se v Česku potýká každý pátý člověk

„Každá únava není vyhoření,“ zpívají Tata Bojs v refrénu písně Zvony. S tím souhlasíme. Rozdíly mezi běžnými projevy únavy nebo stresu na straně jedné a vyhořením na té druhé jsou totiž zásadní. U vyhoření jde o chronický stav, v jehož jádru stojí dlouhodobý a nadměrný stres, vedoucí k celkovému emocionálnímu, mentálnímu a fyzickému vyčerpání. Na rozdíl od běžných stresových příznaků, jako je podrážděnost nebo nespavost, přináší vyhoření množství hlubší symptomů: pocity beznaděje, depersonalizaci nebo ztrátu motivace.

Zásadně se také liší způsob, jakým se daný mentální stav řeší: „Zatímco únavu a stres lze zpravidla zvládnout odpovídajícím odpočinkem, vyhoření může vyžadovat radikální změny v pracovním prostředí a životním stylu. Je důležité si uvědomit, že vyhoření může mít vážné následky na psychické i fyzické zdraví. Pokud má člověk podezření, že trpí vyhořením, je proto klíčové obrátit se na odborníka na duševní zdraví,“ vysvětluje David Fiedler, spoluzakladatel projektu Nevyhasni, který se snaží počty vyhořelých v ČR dlouhodobě zmenšovat. 

Rozeznat u sebe příznaky syndromu vyhoření ale bývá velmi obtížné. Zasažení mívají totiž tendenci je zlehčovat a zaměňovat s klasickou únavou, která přejde hned, jakmile bude méně práce. Ovšem jak psychické, tak fyzické symptomy vyhoření nastupují postupně a čím déle se řešení odkládá, tím jsou jejich projevy drastičtější a návrat k naplněnému život pak složitější.

Jedna ze zásadních informací, kterou se projekt Nevyhasni snaží prostřednictvím svých platforem sdílet, je, že syndrom vyhoření může postihnout úplně každého. Mýtus, že se tato diagnóza týká pouze určité skupiny pracujících, je totiž bohužel stále velmi rozšířený. Své o tom ví i spoluzakladatel projektu Fiedler, který si vyhořením prošel ve svých devatenácti letech: „Zadal jsem si tehdy do vyhledávače syndrom vyhoření a v prvním článku na mě vyskočilo, že postihuje většinou vrcholové manažery po čtyřicítce, kteří dlouho pracují v jedné firmě. A tak jsem zhodnotil, že to se mě přece netýká. Naštěstí jsem pak narazil na dobrého terapeuta, který mi vysvětlil, že stav, který prožívám, je vyhoření.“

V otázce rizikovosti podle současných dat nehraje velkou roli druh profese, věk, ani gender. Co ale většinu vyhořelých spojuje, jsou určité osobnostní charakteristiky. Jsem pečlivý, moje práce mi jde, a navíc mě velmi baví. To je přece skvělé, ne? V psychologii se tyto charakteristiky označují jako syndrom ideálního zaměstnance, a právě ti, kterých se týká, jsou nejvíce ohroženou skupinou. „Lidé nevyhoří kvůli svým špatným vlastnostem. Vyhoří, protože mají až moc silné dobré vlastnosti, které jim časem utáhnou smyčku kolem krku,“ uvedl na přednášce o vyhoření v rámci Týdne duševního zdraví psycholog Martin Pospíchal. 

Podle Pospíchala spojuje jeho klienty ještě jeden zásadní faktor, a to, že je jejich práce doprovází všude. Myslí na ni v autě, při čištění zubů, v noci se jim o ní zdá. Tady je důležité zmínit, že vyhoření nesouvisí pouze s profesí, ale může potkat také ty, kteří se velmi intenzivně věnují nevýdělečné činnosti, jako je studium nebo péče o dítě. 

Ohledně vyhoření se rozšířilo hned několik dalších mýtů, například, že jeho projevy ukazují na slabost nebo na nedostatek odolnosti. Nesprávný je také předpoklad, že burn-out syndrom postihuje především lidi s nízkou pracovní morálkou. Ve skutečnosti to v obou případech bývá spíš naopak. Vyhoření postupuje plíživě a nejtvrději postihuje právě ty, u kterých se zdá, že vydrží cokoliv.

V souvislosti s prevencí se často mluví o takzvané trojnožce vyhoření. Tu tvoří vztahy, tělo a zdraví a nakonec práce. V případě, že je jedna noha delší, začne se stolička naklánět a výsledek se projeví na těle i na duši. Síly začnou postupně docházet, původní chci se kontinuálně mění na musím a práce, která vás dříve bavila, se stává odpornou i s lidmi, kteří jsou její součástí. V tu chvíli se začnou hroutit i další dvě nohy. Nejprve vám zrcadlo začne nastavovat okolí a problém nakonec začne signalizovat i tělo. Mezi fyzické projevy patří třeba nespavost, pálení žáhy, různé druhy bolesti nebo úzkosti. 

Existuje celá řada doporučení, která slouží jako prevence vyhoření nebo mohou pomoci během jeho počátečních příznaků. Mezi ty nejúčinnější patří pravidelný pohyb, pobyt v přírodě a především mít čas a prostor, kam téma práce vůbec nepustíte. 

Pokud ale problém zajde dál, je nutné obrátit se na odborníka. „Profesionální pomoc může nabídnout vhodné strategie, porozumění a podporu během procesu zotavování. Rovněž je důležité zhodnotit svůj životní styl a identifikovat faktory, které přispívají k vyhoření. Člověk by měl zvážit změny ve svém pracovním prostředí, nastavení hranic, plánování odpočinku a zlepšení spánku. Pro zvládání vyhoření potřebujete podporu okolí a velmi důležité je mít také pochopení sám pro sebe,“ uzavírá Fiedler.