Free The Nipples – Pierce The Nipples

Odpradávna mají lidé tendenci se zkrášlovat. Rozsah tohoto pojmu nezná mezí, proto žádný estetický zásah do vizáže nelze objektivně kritizovat. Sto lidí, sto chutí. Proti gustu žádný dišputát. A zrovna tak mají lidé odpradávna tendenci požívat různé substance k rozjasnění mysli. Třeba alkohol.

Já jsem zjevně příkladem obou těchto vývojových směrů. Čím jsem starší, tím víc jsem i zastánkyní různých umělých zásahů typu zvětšení prsou, botoxu nebo jakékoliv jiné estetické chirurgie. Jednoho dne to jistě budu taky potřebovat, jelikož už pár let intenzivně pracuji na poměrně viditelné destrukci své vizáže – dělám si tetování, hodně tetování. A nedávno jsem začala i s piercingy.

Stalo se jedné červnové noci, kolem druhé hodiny ranní. Byl to můj první večírek ve studiu Needle Tattoo na pražském Žižkově, ve kterém jsem začala tetovat. Je specifické svým hodně přátelským a trochu party vibem. Ten den byl na místě i náš hlavní piercer, který dojíždí vždy jednou za pár týdnů ze Slovenska. Nikdy jsem nebyla typ člověka, co by si nechal s nějakým velkým nadšením propichovat tělo. Můj doposud první a poslední piercing bylo septum, při jehož aplikaci jsem v předešlém studiu úspěšně omdlela. Nicméně kouzlo prvního studiového večírku, alkohol rychle stoupající do hlavy a přátelské prostředí téhle subkultury ve mně dokázaly vyprodukovat zcela nové touhy.

Odjakživa se mi pokoutně, nepřiznaně líbily piercingy v bradavkách. Mám malá prsa a krásné malé bradavky. Let’s get drunk and pierce them! Haha, ne. Když jsem se s piercerem Dannym dala do řeči, byla jsem poměrně stydlivá a tvrdila jsem, jak se těším, až se z nás stanou kolegové a až na dalším večírku vypiju víc alkoholu a on mi propíchne nipples. Určitě tohle za sedm let své kariéry slyšel nesčetněkrát. Ovšem asi o dvě hodiny později jsem zřejmě došla k názoru, že alkoholu jsem již vypila dost, tak nač tento velký krok odkládat. Mám hodně citlivá prsa a jenom ta představa, že do nich někdo udělá zásah velkou jehlou, mě bolí, i když to teď píšu. Nicméně nebyla bych to já, kdybych dělala správná a střízlivá rozhodnutí. „Tak čo, ideme na to?“ ptal se pobaveně Daniel a začínal si sterilizovat nástroje a připravovat jehly, šperky a kleště. Au. 

Nevím jestli to byl přebytek alkoholu, tím pádem i úpadek úsudku, nebo i fakt, že se možná opilá ráda trochu předvádím i sama před sebou, ale rozhodla jsem se do toho jít. Ppředtím jsem samozřejmě zburcovala každého účastníka večírku, aby mi pomohl s rozhodnutím, a s neustálým opakováním otázky „Mám to udělat?“, kdy jsem „ne“ nebrala jako odpověď, jsem se za dramatického odhazování svršků odebrala na připravené lehátko. 

Jedna kámoška měla za úkol natáčet, druhá mě držet za ruku a třetí náhodný člověk mi měl nalévat do pusy pití. Takový byl plán. Ovšem jakmile jsem se svlékla a posadila na sterilizované místo, pach desinfekce a vážnost situace mě z mé hrdinské performance donutily trošku vystřízlivět. Ale styděla bych se couvnout.

Danny mi označil fixkou místo vpichu a už jen ta fixa bolela tak, že jsem myslela, že umřu. Nechtěla jsem však být hysterická, protože sama jako tatérka nesnáším, když je někdo při práci opilý a přehnaně dramatický. Tak jsem si nasadila černé brýle, aby nikdo nic nepoznal, a lehla jsem si. 

„Budem počítať do troch,“ řekl Danny. Studenými kleštěmi držel mou pravou bradavku a mě začal polévat studený pot a točila se mi hlava. „Raz, dva…“ A najednou jsem ucítila pronikavou bolest, tlak a pohyb jehly. „Auu! To nebylo na tři!“ vykřikla jsem. Posléze mi vysvětlil že to je psychologický manévr, kdy vpich udělá v momentě, kdy ho nečekám. 

Začala jsem se bolestí smát. Určitě znáte takový ten pláč, co je spíš zoufalým smíchem než čímkoliv jiným. Následně kanylou provlékl šperk, pobaveně sledoval moje dramatické výlevy a utěšoval mě. V krajních situacích, jako je tato, dokážu velmi nahlas avšak stále s grácií používat ta nejvulgárnější slova, která si dovedete představit. Půl procesu za námi, čekala nás ta horší část. Při propichování první bradavky jsem totiž byla bez sebe strachy a nevěděla jsem absolutně, co čekat, ovšem při perforaci té druhé jsem už měla pocit malého vítězství a rozhodla se celý proces pozorovat. Což nebyl vůbec dobrý nápad.

Stejně jako každá dvojice na těle, ani nipples nejsou vždy zcela totožné, takže propíchnout druhou bylo daleko složitější. Těsně před vpichem jsem sebou cukla, čímž jsem tatérovi dost znesnadnila práci, a bolest, která předtím byla překvapením, se najednou stala odpornou, dlouhou a neúprosnou. Bylo to tak strašné, že jsem už jen brečela a naříkala a Danny se snažil co nejrychleji provléct šperk. Uf, konečně to bylo hotové.

Z druhé bradavky mi trochu tekla krev, ale to je při zákroku normální. Svezla jsem z lehátka a běžela k zrcadlu. Byl to zvláštní pocit, vidět svoje malá, dívčí prsa se dvěma kovovými elementy. Ten piercing byl klasická tyčka se dvěma kuličkami na obou koncích, které se používají pokaždé jako první šperk kvůli bezpečnosti, tvaru atd.

Pořídila jsem hned řadu selfies a videí svým crushes. Zřejmě se mi vrátil do hlavy všechen vypitý alkohol – nebo jsem ho rychle doplnila, to už nevím – a jala jsem se všem účastníkům večírku nové ozdoby ukazovat. Danny mě honil po studiu s tím, že mi musí bradavky zalepit. Následně jsem obeslala všechny svými fotkami a ani vyčerpaná ze zážitku jsem si stále ještě nezačala uvědomovat skvělost svého rozhodnutí. Druhý den přišla tvrdá kocovina a strašlivá bolest. Nechat si píchnout prsa na začátku léta je nejlepší, že jo. Když jsem to zavolala mámě, zhrozila se. Řekla mi, že jde o to nejúchylnější, co jsem za svých 26 let provedla, a urazila se. 

Ani po pěti měsících se bradavky pořád ještě nezahojily a jednu dobu bolely při každém pohybu, oblékání trička nebo jakémkoliv dotyku. S odstupem musím říct, že bych do toho už znovu nešla. Nejsem zřejmě taková hrdinka jako onoho večera, a i kdybych měla znovu při studiovém večírku podobnou performativní piercingovou touhu, bradavky už by to nikdy nebyly. Ale jelikož nenosím podprsenku, je piercing aspoň pěkně vidět. So free the nipples!