Arleta randí a nebojí se to říct: Doggy Style Date

Šla jsem na rande s klukem, kterého znám poměrně dlouho. Oba působíme takzvaně na scéně, což je naše pražská elektro-klubová scéna, která není zas tak velká, abychom se všichni aspoň od vidění neznali. Skutečnost, jestli si navzájem pamatujeme jména jeden druhého po už pátém seznámení v klubu v pět ráno, je vedlejší a za mě to tak nějak patří k celé téhle hře na „už jsme se myslím představovali“.

Seznámila jsem se s mnohými a na mnohé jsem zapomněla. Krásné oči, pěkné outfity, vodka s citronem, troška substancí. Pořád to samé. Většinou se během večírku na něčem domlouváme, ať je to rande, umělecká spolupráce, nebo večeře. Většina z těch plánů se v paměti nedožije druhého dne. 

Tentokrát jsem však měla na základě dohody z klubu domluvené rande. Začali jsme si psát již během noci, následoval týden intenzivní výměny zpráv a posléze přišel se zprávou: „Kdy se uvidíme?“ Ugh, so good. Well played, kotě, říkala jsem si. Setkání jsme koncipovali jako „rande po večírku druhý den“, což znamená, že chcete ležet v posteli, jíst pizzu, pít víno a zapojovat minimální množství intelektuálních témat a konverzačních mozkových buněk.

Zdá se vám to podezřelé? Není to něco, jako když jste v pubertě chtěli prožít intimní okamžik, při kterém budete objevovat, jak funguje vaše tělo, a pojmenovali jste to „přijdeš ke mně a podíváme se na film?“ Zřejmě ano. Zvláštní mi však připadal ten počáteční zájem ohledně mé osoby v rámci každodenní konverzace a její následný úpadek, jakmile bylo rande domluvené, natož hotové. Nechala jsem se napálit? Arleto, už zase?

Nejsem typ člověka, který by něčemu chtěl uvěřit, než to prožije, a tak jsem se stále utěšovala myšlenkou, že to může být hodný a zajímavý kluk. Přece má psa. Kluci, co mají psa, nemůžou být už z podstaty fuckboys. Ha! A v tom pravděpodobně tkví jádro pudla. Když už selže rozdělení podle znamení zvěrokruhu (o tom si napíšeme příště), spoléháme se na domácí mazlíčky.

Večer, kdy jsme měli mít rande, jsem se pro jistotu šla s kamarádkou posilnit pár skleničkami do podniku vedle. Byla jsem nervózní. Všichni ho mají za toho krásného, nedostupného kluka ze scény – jeho podmanivé kaštanové oči a blond zvlněné vlasy padající do očí z něj dělají trošičku Michelangelova Davida. Jeho tajemný a mírně intelekutálně laděný slovní projev dokáže udělat s mou dobyvatelskou myslí mnohé. Působí drze a naprosto nečitelně. Absolutní nejistota. Chcete, aby vás adoroval.

S tímto mentálním nastavením, posilněná přibližně třemi skleničkami vína, jsem stála před jeho domem a četla zprávu, že „zapálil krb“ (pustil desetihodinovou smyčku praskajícího krbu na Youtube).

Dneska si před rande, které domlouváme přes Instagram, již nevyměňujeme čísla. V dnešní digitální době rozhodně nezvoníme na zvonek, i přestože na nás u dveří svítí jmenovka. Chtěla jsem napsat nenucenou zprávu typu „jsem tu, open“, nicméně moje opilá kamarádka, která mě doprovázela, zprudka zazvonila na zvonek, uchechtla se a utekla. 

Ugh, nervozita na max a jeho hlas ve zvonkovém mikrofonu u dveří. Problém neohlášeného zvonění je v tom, že se nejdřív třikrát minete s bzučákem na dveřích a v celém tom trošku trapném momentě se absolutně zapomenete zeptat na patro. Co už. Pro jistotu jsem všechna patra vyšla pěkně pěšky, takže jsem přišla o možnost posledního checku ve výtahovém zrcadle. Fuck. Doškrábala jsem se do šestého, posledního patra na pokraji zhroucení z nervozity – a tím pádem mírného infarktu – a snažila se najít pootevřené dveře. „Haló?“, které jsem ze sebe zadýchaná vypravila, bylo to nejkoketnější, které jsem kdy byla s to v chodbě cizího domu vyprodukovat. God bless the dogs – v patře pode mnou se objevila krásná německá doga a já stydlivě docupitala o poschodí níž.

Stál ve dveřích, byl krásný, jeho pes byl krásný a za ním svítilo příjemné červené světlo, které prosvěcovalo celý byt. Vejít a sundat si všechno oblečení. Být to můj pravidelný milenec, kterému důvěřuji a vím, že mě má rád, zvládla bych s tímto světelným nastavením hravě svůj oblíbený „Samantha moment“ – sexy prádlo, boty, zahalená ve velkém kožichu, který po zabouchnutí dveří svůdně nechám spadnout na zem. Ne že by se mi někdy poštěstilo tohle entrée provést tak, jak si ho představuji, nicméně já jsem spíš člověk se zálibou v imaginárních scénářích.

Vešla jsem dál. Notebook se smyčkou praskajícího krbu, sklenice a láhev vína stály v dokonalé kompozici na stole. Zavřel za mnou dveře, měl ten nejnečitelnější úsměv na scéně, ale z očí mu koukala kinky hravost, kterou jako by se naladil na naše první rande tak moc, že jsem přesně věděla, do čeho a pro co jdu. Jeho pes mě obešel, olízal mi ruce a on mi sundal kabát. Byla jsem nervózní. Bylo to intenzivní.

Sedla jsem si na gauč, nalil mi víno, mluvil, usmíval se, provrtával mě očima. Zajímal se, ptal se – nicméně ne příliš. Jen tak, abych pořád byla nesvá. Odpovědi bez reakcí. Vypili jsme lahev. Věděla jsem, že jenom prodlužujeme nevyřčenou intimitu, ale líbila se mi ta kvalitní hra na nevinné rande. To napětí však netrvalo dlouho. V jeden moment mě začal líbat. Jeho pes mi ve stejný moment olizoval dlaně. Zase. Vzal mě, přenesl mě do ložnice a začali jsme dělat věci, které by se podle návodů z Brava neměly dělat na prvním rande. Jeho pes stál vedle postele. Pozorně sledoval dění. Byli jsme nazí, úrovní intimity na rande č. 6, netřeba popisovat detaily toho, co se dělo. Jeho pes vyskočil do postele. Začal mi lízat záda. Lízal mi obličej, krk, prsa.

Dál jsem to nevydržela. Prý to někdy psi dělají, já to ovšem nikdy nezažila. Začala jsem se smát. „Jak často tohle spolu děláte?“ „… často ne, ale umíme to.“ Ugh. Neudělala jsem se.

Ráno jsem se probudila, válečkem na chlupy si okartáčovala oblečení a trochu zamilovaná jsem šla domů. Dal mi pusu na ulici, pes zavrtěl ocasem. Napsal mi, co chce dělat na dalším rande. Odepsala jsem. Dodneška jsme se neviděli.

Byl to úspěšný hook-up?