Jak by asi vypadal fashion retreat

„A pak otevřeš oči, ale nic nevidíš. Kolem tebe je tma. Jediné, co vnímáš je dech ostatních." Je všední den, někdy kolem poledne. Ještě jsem neměl oběd. Ale to asi nevadí, sytit mě mají vzpomínky na manhood retreat z okolí Mnichova. Čtyřicátník Daniel, se kterým piju kávu v jednom ze zašitých libeňských podniků, je jich stále plný. „To musíš zkusit," křičí mi do obličeje a líčení doprovází dramatickými gesty. Úplná tma má teď podobu výbuchu. Při slovech nic, všechno a často Daniel vší silou spíná prsty k sobě, jako by si chtěl palcem rozdrtit nehty na ukazováčku, prostředníčku i prsteníčku. Čas od času škubne hlavou. Jeho tělem prostupuje zjevná tenze, začínají si nás všímat i kolemjdoucí venku. Sedíme u okna. Myslím na to, že tohle místo byl kdysi nonstopáč. Teď tu vaří kávu s ovesným mlékem. Konverzaci nadmíru povznášející usazuje výčep převlečený za café bar do reality. Do té mé, v níž má Daniel k duchovní proměně tak daleko jako já k obědu. V nábojích každého okamžiku z převyprávěného retreatu se začínám lehce ztrácet, a tak přivírám oči na důkaz zúčastnění, načež přichází finále: Daniel mě chytí za paže, zatřese se mnou a loučí se. Cítím se zneužit. 

Po hodinové schůzce mám mailovou schránku plnou k prasknutí a v hlavě přitom jen tmu a šamany. V mé fantazii mají kulatou hlavu, masité zakulacené líce s jednodenním jágrovským strništěm a věčný úsměv. Tak trochu se ale nechávám unést představou, kam by mě zavedla cesta, kdybych jen trochu opustil od racionality pravidelných terapií a vydal se víc, řekněme, osvěžujícím směrem. Tyhle spirituální ponory musí být, jako když si člověk dá před meetingem mimosu. Takové „brrr", ale zároveň „dobre bolo".  

Ještě ten den odpoledne mě domů žene myšlenka na to, že se chci dostat hlouběji do sebe. Když se na zrcadlech šatní skříně potkávám s vlastním odrazem, intuitivně skříň otvírám a začnu si prohlížet ramínko po ramínku. Po chvilce některá házím ven. Po chvíli už je jich víc. Dech se prohlubuje. Cítím teplo na spáncích, hrudi, ale i v konečcích prstů. Výdech už se nezdá být tak mechanický, spíš harmonický. Připomíná beat. Bubny? To jsou knoflíky dopadající na dubové parkety. Procházím fázemi. Jsou od sebe oddělené mohutným gongem s ozvěnou. Zvuk vydává sama skříň. Při přechodech se zavírá a já se zas procitám a čelím zrcadlu. Teď mám na sobě šortky z předloňska. Tluče mi srdce, protože jsem je dopnul. Minulost. Vidění se rozostřuje. Cítím jen barvy a teplo. Bum. Na sako ze státnic jsem skoro zapomněl. Kříčím – při pokusu navléct si rukáv praskla podšívka. Bum, vše se zrychluje. Venku se setmělo. Už není pět odpoledne, ale skoro pět ráno. Bývalá pohovorová košile stále voní kadidlem od Serge Lutense. Byl jsem tou košilí. Teď jsou svou oblíbenou sukní. Kéž bych někde našel podobnou. Zjišťuji, co mě určovalo a co mě určuje teď, a hledám budoucí rám své osobnosti. Jsem tvůrcem sebe samého. To je ale krása, pomyslím si. Vše zakončují tři vrchovaté Ikea tašky plné oděvního sběru.