Turisty sem pouští jen zřídkakdy, Trattoria Del Ciumbia je podle nás ta nejitalštější restaurace na světě

Via Fiori Chiari je dlouhá a odbavuje většinu návštěvního provozu pestré Brery. Tam, kde není cítit močí, ji zase okupují věčně nedokončené stavby. Žije v noci, kdy sice odér moči sílí, ale rozestavěné domy skryje tma. V době únorového týdne módy mě sem ve dne vedou pořadatelé presstripu. Většinu dobrých podniků tu už vcelku znám, když nám proto slibují úplně novou restauraci, poklad milánské gastro scény, hladovím napětím. Když přecházím práh Trattorie Del Ciumbia, hledám bradu někde na prsou. 

Bez legrace – je to, jako byste jedním krokem vpřed udělali tucet těch dozadu a ocitli se v době, kdy nejpokročilejší technikou byla barevná televize. Mladý muž se zjevně narovnaným a tužidlem upraveným knírem mě vede přes úvodní část restaurace sloužící spíš jako kavárna. Stolečky jsou tu většinou jen pro dva a kolem druhé odpolední zde nad espressem tandemují muži z kanceláří. Hned mě zaujme dlažba i židle a stěny perfektně hrající s osvětlením. 

Interiér trattorie navrhlo proslulé Dimorestudio, které má na kontě například i Dior butiky v Asii a vychází, na některých místech bez kompromisů, z dobové inspirace. Tak například když mě vedou ke stolu, obcházím velký cínový pult zdobený mosaznými profilovanými vitrínami s nádobím, kde jsou i vyskládané aperitivy. Dominantním prvkem všech místností dvoupatrové restaurace je ořechové dřevo připravující dokonalý podklad pro modernistické židle Carimate od Vica Magistrettiho nebo ty z ocele s proutěným sedákem, které jsem identifikovat nedokázal. Stěny zdobí architektonické skici. Ze stropu visí lustry Splugen Bräu od Flos, které vytvořili Achille a Pier Giacomo Castiglioni. Samé ikony! Když se po dosednutí zadívám na jeden kout, vypadá to, že jsem doma u italských prarodičů, architektů, kteří v bytě od 67 nic nezměnili. Tak intimně prostor působí, přestože si vystačí s málem. Není přeplněný, spíš prázdný, a není ani malý, spíš středně velký, tedy alespoň na milánský podnik.   

Když se rozhlížím po prostoru, okem míjím ženu středního věku, afrického původu, jak v černém saténovém kostýmku chodí tam a zpět na toaletu. Vypadá jako filmová postava. Když pak toalety sám navštívím, podává mi ta stejná dáma ručník na otření rukou. Tohle je na mě tedy dobové až příliš. Ale teď k jídlu. Šéfkuchař Paola Rollini si zakládá na lombardských tradicích. Osso buco se šafránovým rizotem dokáže toto tvrzení ověřit. Rolliniho nezradilo. Odbudu si tu taky jednu premiéru: O trippa in umido, tedy o pomalu vařených italských dršťkách v rajčatové šťávě, jsem toho slyšel už dost, doposud však neochutnal. Výbornost. Ale já dršťky miluju... I tohle jídlo nicméně navozuje zdání, že tenhle podnik tu byl už dávno před globální sítí zvanou internet nebo lítajícími zásilkami. 

Atmosféra i chutě tohoto místa vás skutečně zavádí do dob, kdy bylo Miláno New Yorkem Evropy, do dob, kdy možná na stejném místě obědvali hrdinové italské moderny jako Piero Manzoni nebo Ninda Vigo. Přehnaný sentiment? Možná. Nebo se jen podnikatel Del Vecchio snažil připomenout skutečné italské dědictví, a vytvořil tak výkladní trattorii, která bojuje s předsudky, jakými se staly i kostkované ubrusy a čtvercové dřevěné stolky.