Vogue Nominee: Františka Benčaťová

Ačkoli se zdá, že často vychází z dětské, až bez­ branné zvídavosti, vytváří díla s ostrým kon­ceptuálním záměrem. Alespoň takovým do­jmem na diváka působí její diplomová práce s názvem Basket‐like, basket‐what, basket‐why... V ní Fran­tiška Benčaťová vytvořila neuvěřitelný vzorník žakáro­vých tkanin a zároveň mnoho optických klamů. Práci přitom přirovnává ke hře a nadsázce. „Projekt si pohrává s možnostmi iluzí pomocí textilu. Vybrala jsem si kon­krétní objekt – košík – a jeho struktury jsem převáděla do žakárového tkaní,“ vysvětluje designérka. Vznikla tak celá kolekce menších textilních objektů, které díky rozdílné textuře a proporcím balancují na pomezí trojrozměrných objektů a dvojrozměrných segmentů tkaniny. Touhle po­měrně experimentální diplomkou ukončila studium na UMPRUM, odkud si navíc odnesla cenu rektora za pozo­ruhodný studentský projekt. „Anglický pojem basket­like by se dal přeložit jako košíkovost. Skvěle to vystihuje cha­rakter mého posledního počinu na UMPRUM,“ vysvět­luje Františka, odkud čerpala inspiraci. Zaujala i porotu přehlídky studentského designu Global Design Graduate Show 2023 in collaboration with Gucci, kam byl desig­nérčin soubor nominován. Ale chtělo by to mezi českými a slovenskými návrháři textilu víc podobných úspěchů. A možná i víc odvahy otevřít oči. Františce se to podařilo až na jedné z cest do místa, které bylo historicky středo­bodem soukenictví. Ale nepředbíhejme.

„Ani si nevzpomínám, kdy přesně jsem se pro textil roz­hodla,“ usmívá se, když v paměti pátrá po konkrétním okamžiku, který ji k současné kariéře přivedl. Na střední škole scénického výtvarnictví v Bratislavě začínala Františka Benčaťová kostýmní tvorbou. Textil jí učaroval až na Škole užitkového výtvarnictví Josefa Vydry, kam pře­šla. „Až tam jsem najednou pocítila, že to dává smysl,“ vzpomíná návrhářka. Dnes je textil jediné médium, jehož prostřednictvím se chce vyjadřovat. Nabízí prostor pro zhmotnění uměleckých vizí autora, zároveň však posou­vá inovace v módě a přináší řadu technologických výzev. Obě roviny ji fascinují stejnou měrou. A pokaždé pracu­je trochu jinak. Buď začíná z pozice tvůrkyně, nebo z po­zice technoložky. Hlavou buď proletí myšlenka a rozvine se v motiv vedoucí ke konkrétní metodice, anebo s čistou hlavou přistupuje k vytyčenému postupu, který jí oteví­rá nové možnosti, čímž se prohlubuje kreativní koncept.

„Základy textilních technik jsem si osvojila na střední škole. Na vysoké jsem rozvíjela spíš jejich po­užití a charakter projektů. A už tehdy mě tkaní velmi bavilo a přirozeně jsem v něm chtěla pokračovat. Při tkaní mohu být u zrodu celé textilie, mohu ovlivňovat její vlastnosti změnou materiálu, tloušťky příze, ba­revností, hustotou. Mohu vytvářet vlastní vazby a s ta­kovou textilií mohu dále pracovat. Může být autorská a může z ní vzniknout tapiserie, může to být textilie s raportem, tedy opakujícím se vzorem, můžu tvořit vlastní prostorové objekty do interiéru nebo pro módu, můžu ji potisknout, vyšívat,“ vypočítává Františka. Pro žakárové tkaní získala rychle slabost. Při studiu na uměleckoprůmyslové škole ale zjistila, že k žakáro­vému tkacímu stroji se v Praze nedostane, a tak se za technickým prohloubením svých zkušeností musela vydat jinam.

Na stáži v belgickém Gentu při škole KASK & Conservatorium se Františka v tkaní zdokonalila. „Navíc měli uzavřenou dohodu s částí tamější univerzity Hogent vzdělávající textilní techniky. S nimi jsme sdíleli další průmyslové stroje, takže si člověk snadno osahal provoz textilní továrny, a naučil se tak přemýšlet víc kontextuálně a experimentovat,“ říká. Během dalšího vzpomínání na studium v Belgii dodává: „Textilní výroba tam má historickou tradici. Soukenictví utvářelo kulturu regionu už ve středověku. Sice i tam některé továrny v osmdesátých a devadesátých letech zkrachovaly, ale teď je oblast centrem textilního rozvoje. Na Hogentu se nezaměřovali jen na textilní designéry s přesahem do praktického užití, ale i studenty, co se věnovali textilu jako volné umělecké disciplíně.“

V Belgii si Františka vyzkoušela mezioborovou spolupráci s architekty a dalšími inovátory. Pracovní stáž ji také zavedla do ateliéru multidisciplinární umělkyně Simone Post, kterou mimo jiné proslavily prestižní spolupráce s módními značkami jako Hermès či Adidas. „Cením si té příležitosti, člověk se dostal do středu diskuzí nad tématy, která s aktuálním vývojem textilního designu a jeho inovacemi bezprostředně souvisejí. Například i potřeba nebo poptávka po haptickém textilu. Takovém, který bude vybízet k doteku. Obzvlášť výrazně se to začalo projevovat po odeznění celosvětového lockdownu. Myslím, že v tom hraje roli i edukativní stránka. Lidé by se zkrátka měli začít oblečení víc dotýkat, aby si uvědomili hodnotu textilu, nejen stále nakupovat očima,“ upřesňuje Františka. Zkušenosti obohatila o další trendy a inovace, se kterými se nejen v Belgii setkala: „Experimentovala jsem také s prostorově výraznější tkaninou. Mnoho umělců a designérů se teď snaží takto uvažovat. I já hledala odpověď na otázku, jak posunout textil dál, aby působil výrazněji.“ Nesleduje podle svých slov jen trendy, ale i nejnovější technologické inovace, které větší prostorovost textilních děl umožňují. „Nové technologické postupy vedou k pokročilým enviro-inovacím a vzniku smart textilií. A taky chceme na textil jednoduše upozornit. V mediálním prostoru je mu věnováno málo pozornosti. A to navzdory důmyslným principům, které nabízí v běžném životě. V jedné z mých předešlých semestrálních prací jsem pracovala na konceptu textilních objektů, které zvukově izolují a vytvářejí v místnosti větší klid, ba dokonce i ticho,“ dodává designérka.

Pozitivní zkušenosti z Gentu jí sice stále slouží a ráda by se jednou vrátila zpět, ale Františka teď žije a pracuje v Česku a vlastně se dál učí. „Nedávno jsem nastoupila jako textile designer do výrobny, která se zaměřuje na produkci autopotahů. Motivuje mě možnost nahlédnout do práce specialistů na různých pracovištích, která odbavují různé části procesu výroby. Chci si to osahat a okoukat ze všech stran. Stále ještě si obíhám kolečko vstupních školení, takže se stále učím a doplňuji důležitou praxi z podobného provozu.“