Dior, hollywoodské divy, pánské výstřelky a vše kolem módy: Trendy, které definovaly 50. léta

Nechci být hnidopich, ale styl 50. let se ve skutečnosti zrodil o pár let dříve. Když totiž akademici popisují historii módy 50. let, obyčejně mají na mysli rozpětí mezi lety 1947 až 1957, což se shodou okolností shoduje s dobou, kdy Christian Dior provozoval svou módní značku. Po návrhářově předčasné smrti v roce 1957 se žezla u Diora ujal jednadvacetiletý Yves Saint-Laurent, který pátou dekádu uzavřel roku 1960 svou beatnickou kolekcí. Móda tou dobou dosáhla svého největšího rozkvětu a odrážela všeobecnou touhu definitivně opustit válečné příděly. Svět zoufale toužil po kráse a módní průmysl mu ji poskytl v plné parádě. Oslava konce druhé světové války znamenala oslavu žen podle dobového kánonu krásy, který zahrnoval vypasované siluety s útlým pasem, objemné sukně, dokonale upravené vlasy i doplňky vhodné pro každou příležitost. Ať už si o tom dnes můžeme myslet cokoliv, ladění klobouků, rukavic, kabelek a účesy, které nedovolovaly jedinému vlásku vybočit mimo danou linii, poskytovaly ženám nespočet variací. Někdo na toto období vzpomíná jako na zpátečnické, přirozený vzhled tehdy rozhodně nehrál prim, ale pravdou je, že právě z této éry pochází nejeden look, který dodnes citují mnozí fashion tvůrci.

50. letům dominovala silueta, kterou představil Christian Dior v kolekci New Corelle Line z roku 1947. Šaty výrazně vypasované a přehnaně zdůrazňující siluetu představovaly obrat o 180 ° oproti předchozímu desetiletí, kterému vládly hlavně mužské siluety s ostrými „válečnými“ rameny a rovnými boky. V 50. letech se silueta ramen zjemnila vycpávkami, pasy stáhly a zmenšily do téměř viktoriánských rozměrů. Křivka boků se naopak zvýraznila pomocí tylu a krinolín, které konkrétním partiím přidávaly na objemu. To celé tvořilo výjimečně „ženskou“ siluetu. V reportáži Paris Collection americké Vogue z čísla z 1. března 1952 jste se mohli na toto téma dočíst následující: „Začíná to pasem. Pas je to, co na první pohled upoutá pozornost. Je vysoký, ale také nízký, avšak vždy zdůrazněný. A protože tomu tak je, móda vypadá ženštěji než za poslední léta.“ Jde o estetiku, jejíž vůdčí osobností byl bezesporu Dior, přičemž se k ní hlásili všichni jeho současníci, každý po svém: Balenciaga, Balmain, Jacques Fath, Hardie Amies a další po většinu desetiletí vytvářeli půvabné šaty oplývající právě touto vysoce feminní estetikou.

„Chambre Syndicale de la Couture žádá, aby veškeré publikace, v nichž se objeví pařížské modely z této kolekce, zveřejnily následující řádek, který se zaměřuje na všechny zobrazené modely: ,Reprodukce modelu chráněného autorským právem zakázána.' To se samozřejmě nevztahuje na výrobce nebo obchody, co originální modely zakoupily.“ Zmíněné prohlášení vyšlo ve vydání americké edice Vogue ze dne 15. září 1951 v rámci sekce Paris Collections Note. Jinak řečeno: návrhy, které pařížští návrháři vytrvale tvořili poté, co se jejich město vzpamatovalo ze zničující německé okupace, uspokojovaly nenasytný světový apetit po žhavých módních novinkách. Černý trh s napodobeninami pařížské módy vzkvétal – kdo disponoval fotografickou pamětí, mohl být dokonce americkými obchodními domy vyslán na několik týdnů do Paříže, aby v rychlosti naskicoval novinky, které by byly obratem reprodukovány. Dnes odborníci na historii odívání pohlížejí na desetiletku 1947 až 1957 (kdy aktivně navrhoval Christian Dior) jako na „zlatý věk módy“. Šlo o extravagantní oděvy za extravagantní ceny pro extravagantní životní styl. A designéři tuto módu okamžiku dokázali vycítit a spoluvytvářet. Okázalost typickou pro „zlatý věk“, která posouvala hranice krásy a využívala v maximální míře krejčovský savoir-faire na konci desetiletí, však nahradila nová móda. Inspirovaná mládeží a estetikou kosmického věku.

Během první dekády New Looku se začínala rýsovat nová silueta. Móda prostě nesmí zmrznout na jednom bodě, a tak se silueta ve tvaru přesýpacích hodin zjemňovala, až pomalu ztratila na výraznosti. Dior představil linie ve tvaru písmene H a Y. Jestliže nové desetiletí odstartovalo dvěma na sebe položenými obrácenými trojúhelníky s dotýkajícími se špičkami (útlý pas), skončilo převládající siluetou obráceného trojúhelníku: lichoběžníkovým tvarem či siluetou ve tvaru písmene A, která se odkláněla od těla. V roce 1958 se pomalu zvedaly lemy a sukně rozšiřovaly, což pro změnu připravilo půdu minisukním, ale pěkně pomalu! Ještě než na ně došlo, si totiž módní tvůrci pohráli s rafinovanými podlouhlými siluetami, které kladly menší důraz na pas, ale o to více se zaměřovaly na nepřerušované linie s architektonickým nádechem. Toto uvolnění propagovala mimo jiné Coco Chanel, která se po válce stáhla do ústraní, aby se 5. února (její šťastné číslo a datum, kdy nejraději předváděla) 1954 s velkou slávou zase vrátila. Předvedla kostýmy z pružných žerzejů střižených v rovných, ležérních liniích.

Ačkoli hollywoodské osobnosti dlouhodobě hýbaly populární kulturou, v 50. letech se hlavní představitelé a představitelky stříbrného plátna proměnili v hotové bohy a bohyně módy. Díky novinkovému rozšíření barevného filmu a umu kostýmních výtvarníků vznikla pestrá přehlídka šatů. Audrey Hepburn v šatech Givenchy ve filmu Sabrina (1954), Marilyn Monroe v kreacích Williama Travilla v komedii Páni mají radši blondýnky (1953), Grace Kelly v modrých šatech od Edith Head ve filmu Chyťte zloděje (1955) nebo Dorothy Dandridge v barevných kreacích Mary Ann Nyberg z filmu Carmen Jones (1954) — všechny tyto hvězdy zazářily. Avšak i muži měli své módní ikony. Obyčejné bílé tričko Marlona Branda ve snímku Tramvaj do stanice Touha (1951) spustilo poprask a tričko se stalo znakem drsňáka. V kombinaci s džínami, které nosil James Dean ve filmu Rebel bez příčiny (1955), představoval tento look boření starých pravidel. A zatímco dámská móda vyžadovala notnou péči, u mužů se oceňovala chlapecká uvolněnost.

Není jasné, kdo přesně „vynalezl“ jehlový podpatek, vlastně ani není zřejmě, co ho nejpřesněji definuje. Anglický termín stiletto, který se v této souvislosti zažil, pochází z italského označení podlouhlé ostré dýky. Navíc byl poprvé použit jako označení pro špičatou úzkou botu, ovšem velmi rychle se začalo používat jako synonymum pro vysoký, úzký podpatek. V každém případě existovali tři hlavní zastánci tohoto stylu obouvání: Roger Vivier, Salvatore Ferragamo a André Perugia. Stoprocentně také víme, že popularita podpatku vystřelila počátkem 50. let. Drobná úzká bota byla dokonalým podtržením dobové módy tohoto desetiletí. Roger Vivier v té době navrhoval obuv pro Christiana Diora. Jeho jméno se tak vedle Diorova objevuje na každé botě, jelikož Dior tvrdil, že ze všech jeho spolupracovníků je právě Vivier jediným umělcem, který si zaslouží na modelu podpis stejně jako on. André Perugia dnes patří k méně známým jménům, ale na počátku 50. let to byl právě on, kdo se proslavil svými podpatky s ocelovou konstrukcí. V dalším vydání americké Vogue, které vyšlo 15. listopadu 1951, byla oslavována jeho novinka: tenký ocelový podpatek posázený štrasovými kamínky: „Výše můžete vidět ,vznášející se' sandálek. Stojí pouze na tenkém kovovém proužku a jde o ten nejpůsobivější nápad na večerní obuv, jaký byl dosud vymyšlen. Z boku se může dokonce zdát, jako by tam žádný podpatek vůbec nebyl, jen tenký pásek s kamínky. Tento nápad na lehké, tenké a nezapomenutelné sandály se zrodil ze snů Andrého Perugii a bude dostupný v dílnách I. Miller v Americe.“ Mimochodem, byl to italský designér Salvatore Ferragamo, kdo se zasloužil o vložení ocelové tyčinky do jehlového podpatku, který se dříve vyráběl běžně ze dřeva. 

Christian Dior, Balenciaga, Mainbocher, Paquin, Pierre Balmain, Jacques Fath, Norman Norrell, Nettie Rosenstein, Vera Maxwell, Hubert de Givenchy, Emilio Pucci, Claire McCardell, Bonnie Cashin, Pauline Trigère, Hardy Amies, Norman Hartnell, Edward Molyneux, Digby Morton, Creed, Charles James, Pierre Cardin.

Jestliže poválečná žena dostala svůj New Look od Diora, poválečný gentleman dostal od krejčích New Edwardian Look, za kterým stáli návrháři ze Savile Row. Tam vznikl oblek přiléhavého střihu, někdy třídílný, jindy se sametovým límcem. Sako bylo jednořadé a doplňky tvořily buřinky a hůlky se stříbrnými detaily. Vedle mladistvého stylu, který na plátně předváděly již zmíněné hvězdy jako Marlon Brandon nebo James Dean (džíny, tričko a tenisky), se v 50. letech objevil zcela nový módní archetyp: vycházel z britské mládežnické subkultury Teddy Boys neboli Teds. V kurzu u nich byly ležérní obleky a napomádované vlasy. Tato estetika typická pro hudebníky z Velké Británie rezonovala v Anglii ještě před tím, než tento styl částečně převzal Elvis a rozšířil ho i v USA.

Díky stříbrnému plátnu a filmu Prázdniny v Římě se celý svět mohl seznámit s Audrey Hepburn. Hollywoodu vládly divy jako Marilyn Monroe, Ava Gardner, Eartha Kitt, Jayne Mansfield, Elizabeth Taylor a mnoho dalších. V roce 1956 vyměnila Hitchcockova oblíbená blondýna Grace Kelly Hollywood za Monte Carlo, kde se v krajkových svatebních šatech navržených Helen Rose vdala za monackého knížete Rainiera. A když už je řeč o královské rodině: Alžběta II. nastoupila na britský trůn v roce 1953 v šatech od Normana Hartnella. Její vláda se časově shodovala s návratem dvorských plesů po období úsporných opatření a tyto události pomohly s propagací britského designu. V roce 1952 vydal Jack Kerouac knihu Na cestě, která položila základ pro generaci beatniků, jejichž sídlem byla manhattanská Greenwich Village. V hudbě rozdělil Elvis Presley domácnosti svými tanečními pohyby. Na zábavné scéně nechyběli ani Little Richard, Bing Crosby, Ray Charles, Frank Sinatra. A co víc, v roce 1959 spatřila světlo světa první panenka Barbie!