Highlighty z MBPFW feat. Daniela Kociánová

Pandemie toho nenechala beze změny příliš a módní přehlídky stály hned v první linii, vzpomínáte? Koncem února 2020 jsme na obrazovkách sledovali přehlídku Giorgia Armaniho, která se sice konala, ale z bezpečnostních důvodů v prázdném divadelním sále. Z toho, co nám nejprve připadalo bizarní, se v následujících měsících stal standard. Měli jsme šanci zjistit, kterým kolekcím přece jen sluší stará dobrá přehlídka, kterým padne jako ulitý digitální způsob prezentace a u kterých si divák říká „to snad ani nemuselo být“. A mě těší, že letošní MBPFW byl, a to hned z celé řady důvodů.

Daniela je vlastně prvním highlightem. Na pražský týden módy se přiletěla podívat po dlouhých letech. Její první dojmy? „Víš, jak to je. Nechci znít, jako bych sežrala všechnu moudrost světa, ale když děláš v módě deset let, začneš si u některých designérů všímat práce jiných designérů,“ pověděla mi. A tak i na MBPFW rozpoznala značky Balenciaga, Simone Rocha i Yohji Yamamoto. Rozhodli jsme se nicméně, že se zaměříme jen na to pozitivní. Na skutečné highlighty. Negativity máme každý k snídani den co den víc než dost. „Od posledně se zlepšilo všechno. Kvalita oblečení, osvícení, hudby, organizace… A casting byl diverzní a jednoduše skvělý. Všichni modelové a modelky byli krásní a uměli chodit, což nebývalo zvykem.“

Highlighty prvního dne: Laformela a Vanda Janda. „Vanda dělá věci jinak,“ vysvětlovala mi do telefonu Daniela. Možná tím myslela, že zatímco designéři v rozhovorech prozrazují, na jak netušených místech hledají inspiraci, Vandu si inspirace najde sama. Nejvíc ji totiž ovlivňují vlastní klientky, full-time divy. „Víš, že to není můj styl a s péřovým boa mě jen tak neuvidíš, ale baví mě to. Je to takový Barbie svět.“ A je uvěřitelný. Vanda je pokaždé 100% svá, a je tak nějak příjemné, že se na to můžete spolehnout.

Laformela si zase zvolila správné téma a správně ho zpracovala. Jezdectví je symbolem hodnot, na kterých dnes záleží ještě o kapku více. Co vás při pomyšlení na něj napadá? Sportovní přístup jezdce. Nezbytnost spolupráce, důvěra mezi jezdcem a koněm. Určitá harmonie, co dává prostor kráse. Ale také vysoká kvalita vybavení a oděvu. Alessandro Michele měl k tomu dobrý důvod, že do své poslední kolekce Gucci zakomponoval prvky odkazující k jezdecké tradici domu, a Laformela – aspoň hádám – měla dobrý důvod, proč se jezdectvím inspirovala právě teď. A pokud ne, jde o kouzlo nechtěného, a to se počítá jakbysmet.

Mimochodem, u obou značek mě zaujaly „cyklistické“ šortky, u obou značek v sofistikované podobě. Důkaz, že pohodlí nemusí znamenat lhostejnost. Takhle nějak si představuju neustále omílaný, leč jaksi nepřicházející postpanemický restart šatníku: Pohodlí rozhodně nikam nezmizí, jen dostane lehčí fashion makeover.

První den pražského týdne módy Daniela završila v DSC Gallery, kde Jan Černý představil svou tvorbu ve vcelku nečekaném světle umělecké galerie, které jako by ji proměnilo v interiérové objekty. Ale nic nebylo „jako by“, vše bylo – jak to v Janově případě bývá – promyšlené do nejmenšího detailu. Bylo jasné, že to bude cool, a cool to také bylo. „On tohle umí,“ zhodnotila akci Daniela. „Dělat tyhle akce s young, Hypebeast, Highsnobiety lidmi. To my dva už nejsme. Asi bychom mohli… Kdybychom chtěli… Nicméně – věděl jsi, že když vylezeš na střechu DSC Gallery, tak přes ni můžeš přelézt do ateliéru Laformely?“

Když už jsem u toho, co nejsme, Pavol Dendis v sobotu také představil svou kolekci Dark Waters – Brave Youth. Já nejsem ani moc brave, ani už moc young, a přestože bývám k černým kolekcím bez náznaku barvy spíš skeptický, zaujalo mě, jak jeho tvorba připomněla staré, v záplavě důležitých společenských problémů téměř zapomenuté pravidlo, že sex prodává. Tedy nejen sex. Ale sex taky.

Přehlídky druhého dne se údajně nesly v klidnějším tempu. „Baví mě, jak lidé říkají, že první den byl busy a že vůbec nic nestíhali,“ říkala Daniela. „Připadá mi to takové roztomilé. Já si pamatuju fashion weeky v Milánu nebo New Yorku, kdy jsem měla i tři shows za den a mezitím ještě castingy a fittingy a nezastavila jsem se ani na chvilku. Tohle je oproti tomu pohoda!“

„Studenti UMPRUM to měli krásné,“ hlásila mi nadšeně po přehlídce bakalářských a diplomových prací Ateliéru designu oděvu a obuvi. „Připadá mi super, když člověk studuje a může experimentovat, být hodně kreativní a vytvářet věci, co se třeba ani nedají nosit. Na druhou stranu je pak průšvih, když studenti nedělají nositelného nic, protože to jsou zpravidla komerčnější, jednodušší věci, které se prodávají. Ale tyhle looky by se klidně nosit daly. Moc se mi líbila práce Tomáše Němce – měl nádherné siluety a vzory.“

Tvorba Tomáše Němce byla Amorovou střelou i do mého srdce. Kolekci pojmenoval 2053. Transportoval nás do ne až tak daleké budoucnosti, kdy má dojít k další průmyslové revoluci a – cituji tiskovou zprávu – „algoritmy převezmou otěže nad většinou mechanických prací, a tak dají vzniknout nové společenské třídě.“ Až nám prý umělá inteligence vezme práci, nebudou mnozí z nás jen nezaměstnaní, ale dokonce nezaměstnatelní, což podle historika Yuvala Noaha Harariho povede k nadmíře volného času. Ten si budeme krátit ve virtuální realitě. Tomáš na základě téhle myšlenky spojil síly s grafikem Matějem Vojtušem. Pomocí umělé inteligence vymysleli zatím neexistující digitální přírodniny, co by mohly v takové době růst ve virtuálním světě, a ty pak převedli na vzory. Zdá se, že florals for spring nakonec skutečně mohou být groundbreaking. Stačí, aby ještě neexistovaly. Tohle Miranda Priestly nedomyslela.

O další highlight se nepostaral designér, nýbrž Richard Hrádek z Café~Café, a to když do VIP roomu přinesl větrníky. Větrníky z Café~Café byly, jsou a vždy highlightem budou. „Taky jsem si tam popovídala s jednou paní, která měla pejska Lojzu. Je mu 16 let a už neumí sám pít,“ vyprávěla Daniela. 16 let je úctyhodný věk, ale jestli si Lojza zaslouží být na seznamu highlightů, nechám na vašem uvážení.

Raději bych zmínil třeba Valérii Jurčíkovou a její kolekci věnovanou posedlosti. Já jsem posedlý těmito dvěma looky, které mi v moment, kdy jsem si začínal myslet, že se večerní oděv stává přežitkem, daly facku a vysmály se mi do obličeje a já jim za to poděkoval.

„A musíme se vůbec bavit o Zoltánovi?“ Myslím, že se Daniele povedlo tento highlight shrnout jedinou větou. Designérova kolekce pojmenovaná R E vznikla pod záštitou platformy Virvar a jednalo se o jeho rozšířenou diplomovou práci, v níž se kriticky vyjadřoval k současnému, zdaleka ne ideálnímu stavu módního průmyslu. Materiály zachráněné z dead-stocku se v kolekci potkávají se střihy, které bude možné za čas snadno transformovat do aktuálnější podoby, a také s fantastickými, původními potisky od textilního designéra Juraje Straky, se slunečními brýlemi, co navrhla Lucie Koldová pro značku Alexmonhart, a také s božskými pleteninami od tajuplné Ivy P. Tajuplné tím, že jste o ní možná dosud neslyšeli. Ale to se záhy změní.

Ještě, než stačila v pondělí odletět do své skoro-rodné Itálie, mi odpověděla na pár všetečných otázek. S myšlenkou, že by spolupracovali na kolekci, která by zahrnovala ručně pletené oděvy, si Iva se Zoltánem pohrávali dlouho. A přestože se oba shodli, že se Iva musí s výsledným produktem ztotožnit, nedá se říct, že by měla volnou ruku. „Ruce mi kroutil slušně,“ směje se Iva, když se na to ptám. „Ale vážně, měl vcelku jasnou představu o střizích a barevnosti pletenin. Tu jsem já korigovala s ohledem na vlastnosti materiálu, se kterým se pracovalo, tedy 100% vlny.“ A jak by popsala výslednou kolekci třemi slovy? „Hot as fuck,“ propuká znovu v smích a vzápětí trvá na tom, abych do článku raději napsal „veni, vidi, vici“. Záleží-li na mém názoru, první popis byl přesnější a zároveň důvodem, proč je Zoltánova kolekce jedním z největších highlightů uplynulého fashion weeku.

Poslední den přehlídek jako by mi byl šitý na míru. Bylo těžké získat si odstup a dívat se na kolekce objektivně, protože jsem se v nich nacházel, ať jsem se bránil jakkoliv, a nakonec právě to ovlivnilo můj výběr highlightů. Nekorektní by ode mě bylo vybírat je podle toho, jestli něco chci nebo nechci sám nosit, ale móda by měla umět vyvolávat emoce a následujícím dvěma kolekcím se to podařilo na jedničku.

Klára Majorová, která na zlínské UTB studuje v ateliéru Design oděvu, do svých oděvů promítla koncept vývoje osobnosti. Jednotlivé looky si vcelku vtipně a stále vkusně pohrávaly s kýčem. A i kdyby nic jiného, potvrdily mi, že když si jdu po probuzení do kuchyně pro kávu s peřinou přes ramena, je to taky outfit.

Podobné téma si zvolil i Zdeněk Marek. Ten byl třešinkou na dortu celého MBPFW. Jeho kolekce Hometown Heroes „prozkoumává a oslavuje pocity člověka, který se vrací do svého rodného města s novou identitou, novými zkušenostmi a pohledem na svět.“ Na návratech „domu“ je něco hořkosladkého, nostalgie se mísí s určitým strachem, jako by vás mohl někdo každou chvíli prokouknout a ukázat světu, kým vlastně jste, přestože už jím vlastně dávno nejste. Možná jen trochu. Ale ne. Jste přece lepší. Silnější. Nad věcí. Že jo? Že jo!?

Líbí se mi, jak Zdeněk pracuje s objemem a líbí se mi, jak pracuje s barvami. Přijet v jeho tvorbě do rodného města, nejspíš bych vzbudil pozdvižení. A miloval bych to.

Není co dodat. Laťka je zase o něco výš, česko-slovenská móda zase o něco dál.