Šlehačka na pupíku a proč už příště dodržím pravidlo tří rande

Nedávno mi můj velmi blízký kamarád řekl, že jestli překračuju hranici tří hookup dates, koleduju si o pořádný malér. Prý se jeden vždycky zamiluje. Zdůrazňuji, že jeden. Ke své smůle jsem to byla s největší pravděpodobností zase já. Tak co teď? Přebít to jiným hookupem? Napsat a na odpověď už neodpovědět? Když cítíte, že vás někdo začíná ghostovat, jak přesvědčíte emoce, aby poslechly rozum? Těžko. 

Byly to krásné večery, trvalo to tak dva měsíce. Každé naše dostaveníčko jsme poměrně kreativně promýšleli. Já se pěkně oblékala, on setoval prostředí. Pro každý večer jsem měla speciální outfit. Někdy jsem byla za školačku, jindy v latexu, naposledy s mašlí kolem krku. V zásobě jsem měla ještě kovbojku, doktorku a policistku, ty už jsem však nikdy nestihla zrealizovat. 

Poslední rande bylo narozeninové. Měli jsme je oba v jednom týdnu. Co se týče astrologie, tak při její minimální znalosti, kterou využívám pro zdůvodnění nepříjemných situací, když se mi to hodí, beru stejná znamení pro potenciální vztah coby „red flag”: Nebude to fungovat. Když jsem přišla k němu domů, ležel nahý v posteli. Pokoj osvícený červeným světlem. Dodneška nechápu, proč jsem nebyla všímavější. Červené světlo, astro red flag, vášeň bez lásky. Ležel nahý v posteli, měl na sobě asi čtyři šlehačkové terče a v nich zapálené malé dortové svíčky a paraplíčka. Kolem ležely lentilky. Jen tak, jakoby nic. Jako by to dělal každý druhý večer. WTF? Dodnes lituji, že jsem si neudělala kompromitující fotku. 

Moje první reakce byl smích, druhá dojetí a daleko víc něhy, než je při tomto čistě sexuálním mezilidském vztahu vhodné. Šlehačku nesnáším... „Můžeš to prosím tě sfouknout? Mám na sobě horký vosk a není to tak hot, jako je to hot.” Haha... Vědět, že budu posléze smutná, nechám je dohořet. Too hot to handle, baby. 

V tomto okamžiku jsem však zůstala zcela odzbrojená. Jaké musí mít člověk ego, aby zvládl takovouhle prezentaci a takovéhle entrée s takto ledovým klidem? Já jsem si v ten moment připadala trošku neohrabaně a musela jsem okamžitě vypít připravenou skleničku prosecca. Stydím se. Víc, než by bylo potřeba asi, a stydím se víc, než se mi v podobných situacích hodí. Zvládla jsem toho dost, můj bodycount nečítá průměrně šest sexuálních partnerů za život, jak uvádějí sociologické výzkumy, avšak žádná zkušenost mě zatím na nic podobného nepřipravila. 

Sfoukla jsem svíčky a dolila si prosseco. Následoval poměrně awkvard moment, jak naložit s tou šlehačkou na těle – nemám ji ráda. Ve filmu bych ho beze slova začala olizovat. Jenže své filmové scénáře do reality bohužel transformovat nedokážu. Když jsem nervózní, začnu místo svůdného jednání spíš hodně mluvit. O všem. Pokoušela jsem se tedy jíst šlehačku a prokládat ji small talkovými průpovídkami: „Tak, jak se dneska máš? Ježiš, to je tak sweet, po tomhle přiberu. A to jsi fakt takhle krásně připravil pro naše narozky? Omg, to pro mě ještě nikdo neudělal. Lentilky jsou ok, ty mám ráda. Jé, hele, paraplíčko. Jejej, já se stydím.”

No, uznejte, tohle opravdu není to, co by měl člověk v téhle chvíli dělat. Avšak můj mozek bohužel nedokáže negenerovat random věty, když se ocitne v nejistém intimním momentě. Pravděpodobně by mě potěšilo, kdyby mě vzal a jemně řekl: „Nemluv." On ovšem není tolik komunikativní jako já, takže jsem se musela umlčet sama složitou analýzou celé vzniklé situace. Svlékla jsem se, vzal šlehačku, a tak nějak filmově mi ji nastříkal po těle. Ugh. Kéž by měl psa, aby ji ten pes ze mě olízal. (Viz moje první story.) Co už. Nějak jsme to celé zvládli dle imaginárního scénáře, otřela jsem se papírovým kapesníkem a s další neohrabanou konverzací se oblékla k odchodu. Bylo to páté a poslední rande. Krásné završení něčeho, co mělo skončit už při tom třetím. 

Zbytek šlehačky jsem mu dala do lednice a vyndala z ní na jeho přání kousek sýra, aby mohl přebít sladkou chuť tohohle hořkýho finále. Když jsem odcházela, v hlavě xy otázek, na těle zbytky rychlého cukru, říkala jsem si jen, co znamená tahle literally sweet invence? Znamená vůbec něco? Myslím, že jsme si napsali už jen asi dvě až tři zprávy. 

Je všeobecně známý fakt, že fyzický akt tohoto typu působí na mozek víc, než bychom si často přáli. Takže jsem opět trochu zamilovaná napsala tomu svému kamarádovi, který mě předtím varoval: „Měl jsi pravdu, třikrát je maximum.” Okamžitě jsem šla na drink. Přepila jsem něhu i smutek, doma ze sebe umyla sladkost a bodyjuices a šla spát. Byla to rozkošná filmová zkušenost, kterou nemám v plánu ještě dlouho opakovat. Kostým cowgirl a lékařky asi dlouho nevytáhnu. Na závěr však s obrovským vděkem a notnou dávkou nadhledu a respektu můžu jen s úsměvem zařadit tuhle krásnou historku do svého pravidelného psaní. Měli jste někdy sladší prozření? Já ne. Díky za námět.