Až skončí lockdown, uspořádám v Praze pořádnou party, říká v exkluzivním rozhovoru Rosamund Pike

Cindy Kerberová4. 3. 2021

„Je to nejzajímavější ženská postava, jakou jsem za poslední roky četla,“ říká o roli Marly Grayson v černé komedii Jako v bavlnce, kterou uvedl Netflix a pár dnů nato její představitelka získala cenu Zlatý glóbus za nejlepší ženský herecký výkon. Britská herečka momentálně žije v Česku, kde natáčí seriál The Wheel of Time. O netradičním červeném koberci, životě v české metropoli i meditacích si s Rosamund Pike povídala Cindy Kerberová.

Film Jako v bavlnce přinesl nový pohled na herecké umění Rosamund Pike. Svůj talent potvrdila mnoha rolemi včetně nominace na Oscara za thriller Zmizelá, přesto ji pořád veřejnost vnímá jako křehkou britskou krásku z Pýchy a předsudku nebo bondovky Dnes neumírej. Byla by ovšem velká škoda si ji takto zaškatulkovat. Rosamund má rozhodně na víc, i když její začátky u filmu nebyly jednoduché. Pro údajný nedostatek talentu ji nepřijali na žádnou hereckou školu, tak si svou cestu musela najít sama. Povedlo se. Škála postav, jaké dokáže velmi věrohodně ztvárnit, je opravdu široká. Naposledy svět překvapila svým výkonem v černé komedii Jako v bavlnce.

Role vypočítavé Marly Grayson, která zneužívá seniory a obírá je o majetek, jí dokonale sedla. Přiznám se, že po rozhovoru s ní jsem dlouho toužila, po zhlédnutí I care a lot ještě víc. Kvantová fyzika opravdu funguje, usedám k počítači, vedle sebe stylově šálek Earl Grey a vtom se na obrazovce objeví známá tvář s ostře střiženými mikádem a v černém svetru. První, co ze mě vypadne, je...

Jak se máte?

Pořád jsem velmi šťastná, pořád plná emocí z nedělní noci.

Foto: Getty Images

Rosamund Pike a Ben Stiller na předávání Zlatých glóbů 2021

V čem vidíte obrovský úspěch filmu Jako v bavlnce?

Myslím, že jeho uvedení bylo perfektně načasované. Je v něm cosi pikantního, zároveň vás to rozčiluje a přitom se ještě bavíte. Já jsem si roli hodně užívala. Mám moc ráda chytré postavy. Ačkoliv je Marla opravdu příšerná, musíte zároveň vnímat, jak dobrá je v tom, co dělá. Našla díru v systému a skočila po příležitosti. Věděla jsem ale, že to bude fungovat jedině, pokud to pro diváky bude zábava. Je tam velmi tenká hranice, když bych moc tlačila na pilu, vytratila by se reálnost postavy.

Je něco, co se vám na postavě Marly líbí?

To, že je zcela sama sebou a nestydí se za to. Je hodně ambiciózní. Sama o sobě prohlašuje, že je lvice. Abyste toto o sobě mohli tvrdit, musíte v sobě najít chuť lovit, touhu pronásledovat svou kořist a pak ji zabít. Režisér (J Blakeson, pozn. red.) chtěl dlouho napsat příběh o ambicích a myslel si, že bude o mužích. Protože když v kině vidíte film na toto téma, hlavní role hrají tradičně muži. Ale začalo ho zajímat, jak ambice vypadají v ženském podání.

Jak jste se psychicky na roli připravovala?

Musela jsem se spolehnout sama na sebe, nějak v sobě její emoce najít. Ať už to je touha po moci, nebo láska k penězům. To jsou věci, které s ní rozhodně nesdílím. Když se ale převtělíte do postavy, musíte jí uvěřit. Například ve scéně, kdy jde za právníkem, by se ostatní cítili v nebezpečí, Marla v tom vidí příležitost. Já bych rozhodně byla z těch, co by se báli. To jsem v sobě musela překonat, nastudovat si ji, její kořeny, ale i americký akcent. Do toho jsem dala opravdu hodně energie. Neustále na něm pracuji, je to jako učit se nový jazyk.

Foto: Courtesy of Netflix

I Care a Lot

Foto: Courtesy of Netflix

I Care a Lot

Foto: Courtesy of Netflix

I Care a Lot

Myslíte si, že vyprávět příběh z pohledu Marly a ne z pohledu jejích obětí může mít na diváky větší dopad?

Rozhodně. Kolem snímku se strhla velká diskuse, což jsme chtěli. Navíc mnohem větší počet lidí se podívá na příběh pro jeho komediální nádech, a to by se nestalo, kdybychom jej vyprávěli z druhého břehu. Žijeme v době, kdy nechcete tragédie prožívat ještě u obrazovek. Marla vás nežádá, abyste s ní soucítili. Věřím, že po zhlédnutí filmu si diváci okamžitě hledají informace, jak a jestli vůbec se podobné věci dějí, protože J Blakeson to napsal tak skvělým způsobem. Stejně jako já v momentě, kdy jsem dočetla scénář. Navíc Marla využívá tradiční ženské vlastnosti, jako je soucit a péče ve svůj prospěch, čistě pro svůj byznys.

To je na tom trochu děsivé.

Ano, je. Ona zneužívá svou důvěryhodnost. Dokáže ostatní přesvědčit, že koná v jejich prospěch. Vydělává na tradičních ženských kladných vlastnostech.

Jak jste oslavila Zlatý glóbus?

Letos to bylo velmi netradiční. Když jsem přišla domů, moje děti byly neskutečně nadšené. Vyrobily mi přáníčka. Dostala jsem spoustu vzkazů, e-mailů a slíbila jsem, že jakmile pomine lockdown, uspořádám v Praze pořádnou party. Možná do té doby dorazí i samotná cena.

Foto: Rosamund Pike

Rosamund Pike v šatech Molly Goddard

Jak jste si vybírala šaty na improvizovaný červený koberec?

Víte co, já je viděla loni ve slevách na e-shopu Dover Street Market. I když jsem se nikam nechystala a s nikým se kromě práce nevídám, cítila jsem nutkavou potřebu si tento zcela nepraktický kus oblečení koupit. Ty šaty se pro mě staly příslibem lepších časů. Myslela jsem si, že až skončí lockdown, budu v nich tancovat nebo se procházet po městě. Jen tak pro radost. Jsou tak obrovské, že nemohu ani zavřít skříň. Když jsem se dozvěděla o nominaci, rozhodla jsem se, že si je obléknu. K tomu jsem si obula bagančata od McQueena. Tato kombinace přesně vystihla, kým jsem ten večer chtěla být.

Líčila jste se sama, že?

Ano, podle instrukcí přes Zoom. Vybrala jsem si make-up artistu, s nímž jsem předtím nikdy nepracovala. Zajímalo mě totiž, jak mě vidí někdo z venku. Byl to skvělý nápad, protože jsem se naučila opravdu hodně.

Také jste si ostříhala vlasy.

Ano, potřebovala jsem na jeden večer znovuvzkřísit Marlu.

Žijete více než rok v Česku. Jak se vám tu líbí?

Všem se nám tu strašně líbí. Jsme šťastní, že tu můžeme být. Našla jsem si české přátele, objevila jsem úžasné osobnosti. Máte v povaze něco skvělého, mnohovrstvého. Také tu je hodně zajímavých kreativních lidí. U každého, kdo pracuje na seriálu, co tu natáčím, od architektů, techniky po designéry, vidím zaujetí pro řemeslo, práci s kůží, kovy, architekturu. To je fenomenální. Pak tu máte skvělou hudbu. Našla jsem si tu učitele a začala jsem znovu hrát na violoncello, což jsem sedmnáct let nedělala. To vše díky této zemi a Praze.

To je úžasné.

Kromě hudebních skladatelů také objevuji spoustu tradic, o kterých jsem neměla ani tušení. Třeba ryba o Vánocích. Dozvěděla jsem se, že míváte živého kapra ve vaně. Kéž bych to věděla dřív, pořídila bych ho dětem. Těm by se to moc líbilo. Ale zjistila jsem to až 25. prosince, když jsem si postěžovala české kamarádce, že jsem nemohla sehnat krocana. Pokud tu budeme i letošní Vánoce, určitě budeme mít kapra.

Chybí vám Anglie?

Ani ne. Jediné, co mi tu dělá problém, je mouka, když peču chleba. Zjistila jsem, že máte spoustu druhů. Hrubá, hladká, špaldová (vyjmenovává v češtině). Netušila jsem, že se dá s někým bavit o mouce. Až tady.

Co čeština? Děti vás prý doma učí mandarínskou čínštinu, vy sama mluvíte ještě německy a francouzsky.

Po roce jsem schopná rozumět v obchodech. Jen základy, nemám žádného učitele. Učím se odposlechem. Naučila jsem se ř. Vím, že tu žije spousta Angličanů, kteří se za celé roky nenaučí ani slovo. Nikdy nebudu mluvit zcela plynule, ale v práci je spousta lidí, co nerozumí anglicky, a já bych s nimi ráda komunikovala. Také mi přijde hloupé někde žít a neumět se alespoň zeptat v místním jazyce, jestli dotyčný mluví vaší řečí. I když nemáte talent na jazyky, pár základních věcí byste se měli vždycky naučit.

Včera jsem si stáhla meditační aplikaci Lumenate, jejíž jste kreativní ředitelkou. Povězte mi o tomto projektu.

Stojí za ní dva chlapíci z Bristolu, co pracovali pro Land Rover na navrhování futuristických aut. Oba cítili, že mohou udělat ještě něco víc. Jeden z nich se vydal na Nový Zéland, druhý do Jižní Ameriky a ptali se místních, hledali způsoby, jak žít naplněnější život. Samozřejmě dostávali spoustu klasických odpovědí – trávit čas v přírodě, spát, meditovat. Přivezli si speciální přístroj a začali měřit efekt různých impulzů na mozek a vědomí. Začali objevovat efekt stroboskopických impulzů, rychle blikajícího světla. Jde o signál, který mozek umí číst, ale nemůže jej přenést do slov nebo myšlenek. V mozku spouští nával čistých emocí, vidíte obrazce, které nemůžete vyvolat pouhým myšlením. Jejich průzkum přinesl úžasné výsledky. Trávili tím roky, spolupracovali s předními neurology a zjistili, že na tom opravdu něco je.

Jak jste se k tomu dostala vy?

Přizvali mě do beta testovací fáze aplikace. Vědomí a podvědomí je zásadní součástí mé práce. Abych se dokázala převtělit do postavy, musím být ve stavu, kdy nechám vědomí být a dostanu se do rozpoložení, do kterého mohu „přizvat další osobu“ a nechat se unášet jejími emocemi. Tuto zkušenost jsem měla právě díky této aplikaci, což je samozřejmě pro mou práci velmi zajímavé. Okamžitě to na mě zafungovalo. Viděla jsem překrásné, syté až kouzelné barvy. Můj mozek se po tom cítil tak čistý a volný, přitom stačilo držet si telefon pár centimetrů od obličeje. Nadchlo mě to, proto jsem za nimi přišla s tím, že chci být součástí projektu. Aplikaci jsme představili v úterý a teď pozorujeme, jak lidé reagují. Později bych samozřejmě chtěla vytvořit hlasovou podobu a pracovat s jazykem, vyvinout aplikaci také v jiných řečech.