Dýně a sny od sazí

Byla to ta nejutahanější VHS z celé věže „véháesek“, ale byla na ní Popelka —⁠ v německém dabingu. Písničku Sing doch Nachtigall, tedy Zpívej, slavíčku, jsem uměl skoro nazpaměť, zatímco z krabice od banánů si uprostřed obýváku dělal kočár.  Co na tom, že je dýně kulatá? Já moc chtěl na ples! (Možná jsem tajně doufal, že se i kus kartonu promění v křištálový dostavník, ten by mi stačil.)

Necelý rok nato se mi sen splnil. Ve vídeňském Prátru. Bylo před Vánoci, pár týdnů po revoluci. V centru zábavního parku mířím ke kolotoči. Tanky, džípy, stíhačky, dokonce i koně míjím — a sedám do kočáru. Směju se a do rytmu pouťové hudby nadskakuju. „Mám skleněné botišky,“ je slyšet ze záběrů s devadesátkovým zrnem. (Z prvního výletu na Západ vznikla i rodinná nahrávka.) 

„Od toho dne jsem čekala, až se mi svěříš, že to máš jinak,“ řekla mi později maminka. Svou vnitřní Popelku jsem své rodině odhalil s maturitou. Od té doby jsem tu disneyovskou neviděl. Dodnes na ni ale myslím, třeba když pláču. Připomíná mi, že plakat je třeba tak akorát. Ve světě, kde zpívají ptáčci, není čas na přehnanou lítost. A jestli mě Popelka něco naučila, tak je to rozhodně fakt, že nikdy není pozdě na takzvané reinventing myself. Popelka totiž není jen příběh o holce od sazí, ale o holce, co to nikdy nevzdala, protože byla, jak se dnes říká, delusional.

Její příběh natočili v roce 1950. Letos v sprnu se dočkala 4K verze. Teď visí na streamovací platformě společnosti Disney. Symbol mého coming outu je teď líp vidět i slyšet. Pro mě ale ale stále leží v prachu na „véháesce“ v krabici někde ve sklepě rodinného bytu, v kterém jsem vyrostl. Síla jejího zpěvu však slábne.

Společnost Disney je bohužel právem obviňována za to, že neplatí dost ženám. Drtivou zprávu o nepoměrech uvnitř jedné z největších zábavních platforem přinesl na začátku letošního léta The Guardian. „The Walt Disney Company systematicky podhodnocovala mzdy žen, což zaměstnankyně připravilo o více než 150 milionů dolarů,“ tvrdí hned v úvodu textu Sam Levine, novinář z Los Angeles.

Popelka nikdy nebyla symbolem empowermentu. Teď má ale díky svým tvůrcům cejch purplewashingu. Naštěstí dětí, co by si uprostřed pokoje vysnívaly její kočár, nepřibývá. Disney si mezitím koupil světelné meče i létající hrdiny.