Bachelor Česko: Ženská sounáležitost, nebo jen prosecco a pomlouvání?

Dating shows obecně nejsou můj šálek čaje. Většinou si u nich připadám nepatřičně a zároveň trnu při představě, že bych se na místě účastnictva ocitla já. Ne, rozhodně bych na obrazovce nepůsobila jinak než většina. Naopak jsem si naprosto jistá, že s tím „správným“ střihem a dramaturgií bych ze soutěže vyšla přinejlepším jako nesympatická osoba, v nejhorším pak jako archetyp „not like other girls“, čemuž se už nějakou dobou snažím vyhýbat. Televize není realita a to ani v případě, že o ní mluvíme jako o reality TV. Samo sebou jsem pár dating shows viděla, ostatně jsem žena popkultury a tento formát mezi současnou televizní tvorbu patří. Nemá cenu předstírat, že jde o něco pod úroveň, což dokazuje jak všeobecná debata právě kolem Bachelora, ale i jiných pořadů z tohoto ranku jako Love is Blind, Ruža pre nevestu, tak čísla sledovanosti.

Bohudík jsme si už stihli odbýt televizní devadesátkovou pubertu s bizarními dating pořady typu Rande nebo Rande XXL, které jsme nechali v televizním pravěku a nahradili je blyštivějšími formáty zahraniční inspirace nebo licence, což je právě případ Bachelora. Jen z mého okolí show sleduje velké množství lidí napříč společenským spektrem bez ohledu na vzdělání nebo povolání a zájmy. Nad Bachelorem by bylo snadné mávnout rukou a povýšeně se ofrňovat, že jde o hloupost pro masy, ale k čemu by nám to bylo? Abychom se cítili jako „lepší lidé“? Ne, děkuji. Na druhou stranu o moc lépe se necítím ani při sledování televizní pouti osmnácti žen a jednoho krasavce, který má za úkol vybrat si „tu pravou“. Spíše než randění jako takové se totiž do středu pozornosti dostává hašteření mezi soutěžícími. A ani sám „nejžádanější muž Česka“ Jan Solfronk tomu podle mého názoru moc nepřidává, přestože působí jako hodný kluk odvedle. 

Říká se „hate the game, not the player“ a tento text by měl právě v tomto duchu vyznít. Došlo mi totiž, že můj problém při sledování show nespočívá v jednotlivostech české realizace franšízy, která v USA běží přes dvacet let (první Bachelor spatřil světlo světa v roce 2002), ale čím dál tím víc nemůžu vystát model skupiny dospělých žen, které mají za úkol bojovat o jednoho muže. Rezonuje totiž s předsudky o ženách, které máme společensky hluboce zakořeněné, a nabaluje na ně celou další nálož stereotypů, jež je podtrhují. Ženy se zde ocitají v rolích hádavých stvoření, která soustavně pletichaří, jedna druhou pomlouvají nebo se nemůžou vystát. Navíc se mezi sebou z podstaty musejí porovnávat (od vzhledu po úspěchy během soutěží či rande) a jsou soustavně slutshameovány jak mezi sebou, tak v rámci veřejného mínění a letmo i samotným bachelorem. 

Právě slutshaming se v souvislosti s Bachelorem ve veřejném prostoru vyskytuje dost výrazně. Nejvíce se na této vlně samozřejmě veze bulvár, jenž nepromešká žádnou příležitost si tu kterou soutěžící proklepnout a sepsat, zda a kdy točila obsah pro dospělé, tančila v nočním klubu nebo je či byla aktivní na platformě OnlyFans. A dělá to bohužel stylem, který v sobě ukrývá odsudek, povýšenost a stigma, jež se následně přenáší do společenského mínění a tento stereotyp pomáhá utvrzovat. 

Jak v této souvislosti poznamenal režisér, podcaster a hudebník Šimon Holý v podcastu Poprask, jde o zajímavou kognitivní disonanci: Přestože Česko až donedávna bylo pornovelmocí a pornoobsah u nás více než hojně konzumujeme a tvoříme, máme ustálené tento typ povolání téměř instinktivně odsoudit a nad ty, které živí, se více či méně morálně povyšovat. Právě na tento fenomén dojela v soutěži nejen Denisa Veselá, ale i Linda Asani, která sice jen tančila go-go v klubu, ale ani přes to prostě v podivné pseudopuritánské realitě Bachelora nejede vlak. 

Slova v tomto případě rozhodně nejsou jen kapky deště, jak by zapěl Richard Krajčo, ale poměrně ostrá munice, jež ty, kdo show sledují nebo aspoň sem tam konzumují její mediální odraz, utvrzuje, že slutshaming je O.K. Někdy to dokonce vypadá, že je snad účinkování ve filmech pro dospělé horší než domácí násilí – narážím na scénu, kdy soutěžící Denisa Janu Solfronkovi vysvětluje, že kromě toho, že v minulosti hrála v pornoprodukcích, ji její expartner bil. Pro mě poněkud překvapivě vyzněla první informace v celkovém kontextu soutěže třaskavěji. Docela úlet, ne?

Vlna slutshamingu navíc přichází s formátem, který v samotné premise počítá s tím, že muž ve hře naráz randí a často se i dostává do intimních situací s více ženami najednou. Jen si zkuste představit, že by se tohle dělo ve skutečném světě nebo že by se ve stejné roli ocitla žena. Nutno podoktnout, že takové televizní formáty také existují: Jen v samotném universu Bachelora existuje spin-off verze Bachelorette, kde si ze soutěžících mužů vybírá žena, a u nás a na Slovensku běžel na podobném principu v roce 2017 pořad Take Me Out (FTV Prima/TV Joj). Mimochodem, některé ze soutěžících z Take Me Out se účastní aktuálního Bachelora. Během loňského roku získal především díky sdílení na TikToku velkou popularitu youtubový formát Pop The Balloon Or Find Love, kde opět z mužů vybírají ženy, jde ovšem o antitezi k velkým televizním produkcím zaměřenou na speed-dating, který dokazuje, že jít rovnou na věc bez zbytečného protahování v podobě strojených rande s pinterestovým nádechem nebo soutěžních her, které v diváctvu probouzí škodolibost, má možná své kouzlo. I v tomto případě ovšem kolem pořadu existují kontroverze často kvůli tomu, že si účinkující neberou servítky. Zajímavou premisu dle mého nabízí také The Golden Bachelor/Bachelorette, kde se představují starší soutěžící.

K posílení nejrůznějších dramatických situací a stereotypů v této reality show dle mého také „pomáhá“ popíjení prosecca, jež je na obrazovce téměř nepřetržitě. Láhve nechybějí během cocktail parties, ale ani u denních aktivit. Je mi jasné, že se můžou stát snadnou náplastí na nečekaně nelehkou situaci, když se ocitnete s partou cizích lidí odtrženi od každodennosti kdesi na řeckém ostrově bez telefonu a záchranné sítě v podobě svých blízkých. Už samotná izolace může být i přes veškeré přípravy a očekávání psychicky náročná a není s podivem, že se z komárů lusknutím prstu stávají velbloudi, a když přidáte kapku alkoholu, jsou ještě o parník větší. 

Premisa „přetahování se o chlapa“, bublinky a produkce, která samozřejmě potřebuje dramatické dějové linky a narativy, tu pak netvoří úplně ideální podhoubí pro ženskou sounáležitost a solidaritu. Ať už je každá z účinkujících jakákoli, je jen velmi těžké tuhle soutěž o veřejný obraz vyhrát. Já bych jistojistě pohořela. A tak se pro mě vlastně paradoxně tím nejsilnějším momentem dodnes odvysílaných dílů nestalo žádné kašírované rande jako z generické instagramové nástěnky, ale úplně první vyřazení soutěžící Mirky Pikolové. Ta v návalu emocí následně vzlykala, že nemá moc kamarádek a těšila se, jak tu zažije bezvadnou holčičí partu. Možná je dobře, že odjela ještě předtím, než to celé doopravdy začalo. Přesto mě show přitahuje jako světlo můru, cast je totiž plný veskrze zábavných žen (Bobina!) a já vlastně doufám, že některou z nich třeba ještě potkám v jiném reality show formátu, kde bude méně prosecca a klidně vůbec žádní muži. Nebo budou aspoň karty rozdány rovněji.