Hannah Arendt: největší celebrita mezi intelektuály 20. století

Budoucí politoložka se narodila jako Johanna 14. října 1906 v německém Hannoveru do židovské rodiny inženýra Paula Arendta a jeho volnomyšlenkářské manželky Marthy Cohn-Arendt. Dívka byla jedináček a předčasně vyspěla – číst se naučila ještě předtím, než nastoupila do školky. Bylo jí sedm, když otec zemřel na syfilitidu. Matka se znovu provdala až za dalších sedm let. I když Hannah získala s příchodem otčíma i dvě nevlastní sestry, celé dětství strávila v ústraní a převážně četla. „Už jako malá jsem byla náruživou čtenářkou, ve třinácti jsem se intenzivně zabývala díly Immanuela Kanta a J. W. Goetha,“ zavzpomínala později (Thomas Meyer: Hannah Arendt; Piper Verlag GmbH 2023). Nadaná studentka absolvovala dívčí gymnázium v Královci a roku 1924 se zapsala na univerzitu v Marburgu, kde studovala filozofii. Do maloměsta přišla Hannah z kosmopolitního prostředí a ztělesňovala přímý opak místních žen. „Hannin bubikopf (krátké mikádo s ofinou - pozn. red.) a módní oblečení vzbuzovaly lehké pohoršení,“ prohlásila její sousedka Hannah Tillich.

V roce 1925 se Hannah navíc sblížila se svým vyučujícím, pětatřicetiletým docentem filozofie Martinem Heideggerem, jedním z nejznámějších myslitelů 20. století. Hannah se svým mentorem během přednášek neustále polemizovala, až ho zaujala natolik, že se stala jeho milenkou. Ženatý profesor a otec dvou dětí psal své posluchačce milostné básně i dopisy, ale za žádnou cenu nehodlal ohrozit svou kariéru ani manželství. Nakonec zamilovaná žena přestoupila na univerzitu v Heidelbergu. Její poměr s Heideggerem však pokračoval až do roku 1928, kdy Hannah promovala. O rok později obhájila doktorát z filozofie a ještě téhož roku se na berlínském plese seznamuje s filozofem Güntherem Sternem. Spojovaly je společné zájmy, už za měsíc se k němu Hannah nastěhovala a vzali se. 

Když se ve 30. letech začal rozmáhat antisemitismus, tvořila knihu o Rahel Varnhagen, majitelce intelektuálního salonu v Berlíně na přelomu 18. a 19. století. „Fascinovalo mě, že jako Židovka musela trpět ponížení a urážky. Studium jejího života přispělo k tomu, že jsem se začala zabývat hlubšími příčinami antisemitismu, židovskými dějinami a vlastním postavením.“ (Thomas Meyer: Hannah Arendt; Piper Verlag GmbH 2023). Arendt začala spolupracovat s Kurtem Blumenfeldem, německým sionistou, a společně zveřejňovali informace o obětech nacismu. Když se dozvěděla, že její bývalý milenec Martin Heidegger vstoupil do nacistické strany, napsala mu: „Jsem hluboce zneklidněna zprávami, které ke mně doléhají. Je pravda, že vylučujete Židy ze svých seminářů, židovské kolegy nezdravíte, židovské doktorandy odmítáte a chováte se jako antisemita?“ (Elzbieta Ettingerová: Hannah Arendtová a Martin Heidegger; Academia, 2004). Přesto se po válce snažila jeho jméno očistit, za což ji spousta lidí odsoudila.

V roce 1933 Hannah na osm dní zadrželo gestapo, ale nakonec se jí podařilo prchnout do Paříže. Tam žila rušným kulturním životem, politicky se angažovala a stala se například členkou Světové sionistické organizace. Kromě toho zapálená Arendt pracovala jako sociální pracovnice pro mládežnickou organizaci Alija, která shromažďovala mladé Židy a zařizovala jejich přesun do Izraele. V roce 1937 jí proto nacistické Německo zrušilo občanství a Hannah se rozvedla s Güntherem. Už rok totiž udržovala milenecký vztah s historikem umění Heinrichem Blücherem, kterého si také v lednu 1940 vzala. Pouhých šest měsíců po sňatku však byli manželé následkem hitlerovské okupace odděleně internováni v táborech v jižní Francii. Hannah získala status nepřátelské cizinky, což ironicky komentovala slovy: „Nepřátelé vás uvrhnou do koncentračního, přátelé do internačního tábora.“ Po měsíci se jí podařilo z tábora Gurs utéct a setkat se s manželem i matkou. Všichni pak společně emigrovali přes Lisabon do Spojených států, kam dorazili v roce 1941. V New Yorku se Arendt aktivně přidala k tamější německo-židovské komunitě a psala sloupky do celé řady časopisů.

Po válce se angažovala v židovských organizacích nebo cestovala do Evropy, aby vytřídila a zinventarizovala zbytky židovských kulturních pokladů. „Nikde se noční můra zničení a děsu nepociťuje méně a nikde se o ní nehovoří méně než v Německu. Všude člověka napadá, proč se neobjevují žádné reakce na to, co se stalo. Ale je obtížné říci, jestli se jedná o úmyslné zdráhání, či o výraz opravdové neschopnosti citů,“ napsala v knize Návštěva Německa (Hannah Arendt: Besuch in Deutchland; Rotbuch Verlag, 1993). V roce 1951 vychází její kultovní dílo Původ totalitarismu, v němž autorka sleduje původ nacistických a komunistických teorií státu a zkoumá vzestup antisemitismu, imperialismu a totalitarismu. Stává se z ní celebrita mezi intelektuály. „Rozhodně se nepovažuji za ztracenou dceru. Jsem hrdou Židovkou, kterou povolal zpět její národ, ten národ, který ji vyhnal z její vlastní země,“ prohlásila v Německu roku 1955, když vychází očekávaný překlad knihy do němčiny. Jako pedagožka působila také na řadě elitních amerických univerzit, mimo jiné byla na Princetonské univerzitě jmenována profesorkou – jako první žena vůbec.

Od dubna do srpna 1961 se konal v Jeruzalémě soudní proces s Adolfem Eichmannem, hlavním organizátorem Hitlerova „konečného řešení židovské otázky“. Tribunálu přihlížela i Hannah Arendt v roli dopisovatelky časopisu New Yorker. Obžalovaný byl všeobecně považován za monstrum, psychopata motivovaného hlubokou nenávistí k Židům. Jenže čtyřiapadesátiletá novinářka ho vykreslila jako obyčejného úředníka a spořádaného otce od rodiny, čímž rozpoutala skandál. „Eichmann o svých činech nepřemýšlel ani nepochyboval – prostě jen poslouchal rozkazy a důsledně plnil své povinnosti, přičemž se zřekl vlastního svědomí a morálky,“ napsala Arendt. A ještě větší lavina kritiky se proti ní strhla, když o dva roky později vydala své zrevidované reportáže v knize Eichmann v Jeruzalémě: Zpráva o banalitě zla (Mladá fronta, 1995). Intelektuálové z demokratických zemí západní Evropy proti novinářce hromadně sepisovali petice, požadovali její vyhoštění z USA a označovali ji za „sebenenávidějící Židovku“. Dosud uznávaná myslitelka přitom jen originálně vyložila podstatu antisemitismu.

Na přelomu 60. a 70. let publikovala ostré články, ve kterých kritizovala zneužívání výkonné moci a americkou vojenskou intervenci ve Vietnamu. V roce 1974 přežila infarkt, po kterém se ale snažila pracovat dál. „Přeji si až do konce svého života zůstat při síle, vyučovat a psát,“ prohlásila. Jenomže za necelý rok devětašedesátiletou slavnou politoložku postihne v jejím manhattanském bytě druhý infarkt, na který 4. prosince 1975 umírá. „Hannah Arendt byla jednou z největších žen dvacátého století,“ řekl filozof Hans Jonas.