Vlasta Kálalová-di Lotti: První česká lékařka v Bagdádu, na kterou to největší nebezpečí číhalo doma

Listopadová mlha nad Bernarticemi se rozestoupila a já jsem konečně rozeznal jasnou siluetu kostela. Nedaleko za ním, vzhůru po hlavní silnici, se nachází rodinný dům této odvážné ženy, jehož fasádu na první pohled poněkud nepatřičně zdobí králíci.

Vlasta Kálalová přišla na svět v roce 1896 do rodiny učitele a nadšeného chovatele králíků Václava Kálala. Od svého otce podědila žízeň po vědomostech a zájem o kuriozity, po matce Anně zase smysl pro detail. Už od středoškolských let se dívka zajímala o evropské i orientální jazyky a zároveň se připravovala na studium medicíny. Během studií na pražské lékařské fakultě navštívila přednášku profesora Jaroslava Hlavy, která byla zaměřená na výzkum tropických chorob a úskalí jejich léčení v našich podmínkách. To předurčilo Vlastin další osud. Krátce po absolvování chirurgie se totiž rozhodla, že v dalekém Orientu vybuduje nemocnici a pracoviště na výzkum exotických nemocí, které by v budoucnosti mohly ohrozit Evropu. Lékařské zkušenosti postupně získala na klinikách v Praze, v Lounech a také v Brně. Aby Kálalová nenechala nic náhodě, tak vedle studia arabštiny, turečtiny a perštiny ještě podnikala mnohakilometrové pochody v těch nejúmornějších letních dnech. S finančním zajištěním mise jí po všech zamítnutých úvěrech pomohla Alice Masaryková, zakladatelka Československého červeného kříže, která Vlastě domluvila schůzku s Masarykem. Prezident poskytl mladé lékařce velkorysou půjčku, a Vlasta Kálalová tak ještě na konci roku 1924 odcestovala do Istanbulu na kliniku Omara Paši. Ta se stala její přestupní stanicí.

„Koncem léta jsem prohlížela domy nabízené k pronájmu. Hledala jsem budovu vhodnou pro dispenzář, pro operační sál s příslušenstvím a hlavně: dům, který by měl také místnosti k ošetřování ležících nemocných,“ píše lékařka již z Bagdádu. Právě zde, v hlavním městě dnešního Iráku, založila v roce 1925 československou nemocnici. Za dobu sedmi let, po kterou kliniku Mustausaf Czechoslovak provozovala, zachránila — a v případě rodiček i započala — mnoho lidských životů. Vlastina práce byla velmi ceněna, jelikož muslimky z náboženských důvodů odmítaly muže-lékaře. O to více se přimknuly ke svého času jediné ženě-lékařce v iráckém království: „Měla jsem ráda naše mnohonárodní pacientky,“ vzpomínala vstřícná a místními oblíbená doktorka. MUDr. Kálalová, která, jak si na začátku své cesty předsevzala, posílala ze své bagdádské nemocnice do Prahy vzorky na epidemiologické studie. Věnovala se výzkumu exotických chorob a dál snila svůj sen o založení katedry tropické medicíny. V roce 1926 k jejím objektům zájmu přibyli ještě exotičtí brouci, díky nimž se z lékařky stala i nadšená entomoložka. Pro Národní muzeum v Praze nasbírala cenný a dosud nezpracovaný materiál přírodnin. Mezi desítkami tisíc exemplářů se ocitli i dva pestrobarevní krasci, které pojmenovali na počest lékařky přídomkem kalalae.

V rozpáleném Bagdádu se rodačce z Bernartic dařilo i v osobním životě: ke svému překvapení zde totiž zahořela osudovou láskou. „Nevěřila jsem, že se někdy v životě sejdu s mužem, který by mi byl charakterově a intelektuálně tak příbuzný, aby mohl být mým manželem. Možná se konečně přece jen vdám,“ napsala v roce 1926 své přítelkyni Marii. Rok se sešel s rokem a Vlasta Kálalová se skutečně provdala za světaznalého Itala, narozeného v Cařihradu. Giorgio di Lotti neboli Jiří, jak svému vyvolenému novopečená paní di Lotti říkala, Vlastu miloval, učil se kvůli ní česky, a později dokonce přijal i československé občanství. Uprostřed horkého léta roku 1928 se novomanželům narodil syn Radbor. „Zejména jaro a léto je v Iráku těžkou zkouškou pro nemluvně a batole. V Bagdádě umírá každé třetí dítě během prvního roku života,“ postěžovala si mladá lékařka ve svých pamětech. Vymodlený syn přežil, ale pekelné vedro se stávalo čím dál nesnesitelnějším i pro jeho matku. Po narození dcery Drahomily Lydie se proto rodina v roce 1931 stáhla do přívětivější oblasti kurdistánských hor, odkud ale Vlasta dále podnikala své entomologické výpravy. Obrovské pracovní nasazení a nelítostné klimatické podmínky si nakonec vybraly svou daň: doktorka Kálalová onemocněla horečkou dengue a několik měsíců balancovala na prahu života a smrti. 

Na počátku jara roku 1932 byla Kálalová-di Lotti nucena opustit své bagdádské působiště a vrátit se s rodinou do Československa. Čtyři roky, které trvalo, než se zcela zotavila, si krátila psaním cestopisu Přes Bospor k Tigridu. V roce 1936 se znovu naplno pustila do práce, stala se vedoucí redaktorkou časopisu Zdraví lidu a začala organizovat kurzy pro dobrovolné zdravotní sestry. Temné období německé okupace strávila rodina v Bernarticích u Tábora, kde si Vlasta otevřela soukromou ordinaci. Onoho osudného dne 8. května 1945 se zdálo, že nad obzor znovu vyjde slunce. Ruská armáda už byla na dohled a lidé v ulicích pomalu slavili konec války. Směrem k Písku však zároveň ustupovali němečtí vojáci, kteří začali po nešťastném výstřelu místního mladíka likvidovat bernartické obyvatele. Rodinu di Lotti dostihli na útěku. Manžela Jiřího, hospodyni Valérii a syna Radbora nemilosrdně zastřelili, dceru Drahomilu utloukli pažbou. Vlasta Kálalová-di Lotti masakr přežila jen proto, že ji vrazi v tratolišti krve považovali za mrtvou. V průběhu následujících let se i přes všechny těžkosti vrátila do aktivního života, ale říši stínu už nikdy zcela neopustila. Doktorka Kálalová-di Lotti zemřela po dlouhé nemoci v písecké nemocnici v únoru roku 1971. Byla pohřbena ke své milované rodině pod hrubý, rustikální kámen, který nese nápis Occisi a superbestiis Teutonicis (Zavražděni nadzvířaty německého národa).

Tip: Výstavu Vlasta Kálalová-di Lotti. Příběh doktorky z domu Trubačů s množstvím dokumentů i exponátů z Národního a Náprstkova muzea můžete až do konce letošního roku navštívit v píseckém Prácheňském muzeu.