Queer filmový festival Sunny Bunny otvírá důležitá politická i identitární témata

Na filmovém festivalu Finále Plzeň jsem se potkala s Bohdanem Zhukem, členem mezinárodní poroty, která vybírala nejlepší dokumentární film festivalové soutěže. Zhuk je dlouholetý dramaturg kyjevského mezinárodního filmového festivalu Molodist a je ředitelem queer filmového festivalu Sunny Bunny. Vystudoval lingvistiku, je profesionálním překladatelem, novinářem, rozhlasovým moderátorem a organizuje mezinárodní aktivity Molodistu věnované ukrajinským filmům na dalších evropských festivalech. Za své aktivity mimo jiné na loňském festivalu Berlinale obdržel speciální ocenění poroty Teddy Award, jež se zaměřuje na queer kinematografii. A mohly*i jste jej zahlédnout také na festivalu Prague Pride: v roce 2023 totiž spolumoderoval sobotní program na Letenské pláni. V Česku se objevil i dříve coby porotce a host queer filmového festivalu Mezipatra.

Sunny Bunny jsem v rámci Molodistu dlouhodobě kurátoroval, ale ta sekce existovala dávno předtím, než jsem začal pro kyjevský filmový festival pracovat. Fungovala od roku 2011, což je více než dvacet let, hrozně to letí! Vnímal jsem ji vždycky jako velmi progresivní, minimálně s ohledem na východoevropské filmové festivaly. A pravda je, že co se týče programu, byl Molodist odjakživa progresivní a odvážný. Nešlo jen o queer filmy, ale obecně o program, který byl experimentálnější a nemainstremový. 

Na festivalu se filmy s queer tematikou objevovaly už před rokem 2001, tehdy ale začali tuto sekci spravovat přímo s tímto zaměřením a pár let nato ji pojmenovali Sunny Bunny. Já se do dramaturgického týmu Molodistu přidal v roce 2014, věnoval jsem se všem sekcím napříč festivalem a pomalu jsme s kolegy začali rozvíjet myšlenku, že by se Sunny Bunny mohl oddělit a stát se samostatnou entitou. 

Jenže přišel covid, což skutečně nebyl nejlepší čas na rozjíždění festivalu, i přesto jsme měli obrovské štěstí a podařilo se nám odbavit dva covidové ročníky, které byly hybridní, tedy festival se konal nejen živě, ale i online. Měli jsme kliku, ne každý festival tu možnost měl. A pak přišla invaze. To byl samozřejmě šok a absolutně jsme netušili, jestli se nám s festivalem povede cokoli zorganizovat. Nakonec se nám podařilo v prosinci 2022 uspořádat aspoň menší eventy. To už bylo v době, kdy jsme se rozhodli, že se Sunny Bunny osamostatní. Částečně to bylo i z ryze praktických důvodů, protože Sunny Bunny organizuje stejný tým jako Molodist, takže takhle máme dva festivaly ročně, dělí je od sebe půl roku a je to praktičtější vzhledem k tomu, jak náročné aktuálně je shánět na podobné kulturní akce finance. 

Myslím, že posledních pár let je to s ohledem na válečný stav pro festivaly a kulturní události mnohem náročnější. Priority mnoha institucí i soukromých sponzorů jsou prostě jiné a není to lehké, skoro bych řekl, že je to téměř nemožné. Druhý důvod toho osamostatnění byl politický. Měli jsme pocit, že akce dává smysl společensky, protože na Ukrajině nebyl žádný queer filmový festival. Respektive kdysi tu takový pokus byl, zhruba před deseti lety, ale nefungoval. Nebyli jsme tedy první, ale prvenství držíme určitě v tom, že máme poměrně široký a různorodý program a soutěž s porotou. 

Jako součást Molodistu už by náš program a to, jak jej chceme dělat, nebyl udržitelný. Plus takto dostávají queer komunita a queer filmy daleko více pozornosti. Samozřejmě že v první řadě jde o samotné snímky, přece jen je to filmový festival, kulturní událost, ale samozřejmě s ním jde ruku v ruce i fakt, že dokážeme přitáhnout pozornost k nejrůznějším nerovnostem, k nutnosti stejných práv pro všechny a k tomu, jak důležité jsou legislativní změny, jež by chránily queer osoby a další menšiny a marginalizované skupiny. A myslím, že se nám to od prvního ročníku v roce 2023 daří.

Kulturu potřebujeme. Jsou tací, co ji považují za naprosto zásadní. Pro někoho může jít o rozptýlení, pro jiné jde i o způsob, jak se zaměřit na dříve opomíjená témata, o nichž se tolik nemluvilo, především co se týče práv LGBTQIA+ občanů. Zejména pak na návrh zákona o registrovaném partnerství, který byl v ukrajinském parlamentu předložen v březnu 2023 a stále nebyl přijat. Není vůbec jasné, zda a za jakých podmínek vůbec přijat bude. 

Je to náročná a kritická otázka především pro všechny páry, které by chtěly svůj svazek zlegalizovat a tu možnost prostě nemají. Týká se především lidí v armádě, kde aktuálně slouží na milion ukrajinských občanů, a samozřejmě, že i mezi nimi je mnoho queer lidí. Někteří jsou dokonce otevřeně queer. Spolupracovali jsme například s organizací LGBTQ Military, která na Ukrajině funguje od roku 2015. Víte, válka je u nás od roku 2014, už přes deset let, jen světu kolem trvalo ji uznat, ale součástí našich životů je dlouho a od roku 2022 bohužel v daleko větší míře. Podporujeme queer občany v armádě, dobrovolnictvo nebo ty, kteří pomáhají jako lékařský personál. 

Pro ně je možnost se registrovat s partnerstvem stejného pohlaví rozhodující, riziko zranění nebo smrti je zde mnohem vyšší. Týká se to například návštěv v nemocnici nebo informací o zdravotního stavu – pokud spolu nejste oficiálně v rodinném svazku, nejste nic. A pokud, nedej bože, někdo zemře, nastávají další problémy, třeba ohledně dědictví. 

Pro LGBTQ občany sloužící v armádě je to zásadní, ale důležité je i říct, že jde o legislativu, která se netýká jen stejnopohlavních svazků, ale i těch heterosexuálních. A nemusí jít jen o romantické vztahy. Stačí, když máte někoho, s kým sdílíte domácnost, kamaráda, souseda a podobně, pomohlo by to mnoha lidem. Chtěli jsme k tomuto tématu přitáhnout pozornost, a zaměřili se proto i na filmy o queer lidech v armádě. 

Také jsme chtěli ukázat, že v historii ukrajinské kultury je přítomné queer dědictví a znovuobjevovat ukrajinské filmové, hudební i literární tradice. Upozornit, že queer vlivy byly v naší kultuře přítomné i v tak těžkých časech, kdy jsme byli součástí ruského impéria a později Sovětského svazu. To všechno byl v podstatě ruský imperialismus, jež se zaměřoval – zejména pokud mluvíme o ukrajinské kultuře a ukrajinském národu – na vymazání identit. Nejen té národní, ale i mnoha dalších. 

Navíc je ruská ideologie opravdu velmi orientovaná na potírání identit queer lidí a snahu vymazat rozdílnost a jinakost – v tom vidíme i paralely s minulostí. Kvůli politice cenzury bylo za dob Sovětského svazu těžké mít ve filmu cokoli queer, ale i přesto v některých filmech a dalších kulturních artefaktech můžeme queerness najít, což jsme chtěli vyzdvihnout. Tohle dědictví jsme začali objevovat. Přestože zatím nebyl proveden žádný výzkum ukrajinské queer kinematografie, tak ta existuje a je jí spousta. Samozřejmě mnohem více z pozdějších let poté, co v roce 1991 získala Ukrajina nezávislost. 

Tohle je tedy další směr, kterým jdeme: součástí prvního Sunny Bunny byla rozsáhlá ukrajinská retrospektiva a doufám, že v ní budeme pokračovat. Rádi bychom výzkum ukrajinské queer kinematografie usnadnili a pracujeme s místními filmovými archivy. A v neposlední řadě je tu současná ukrajinská kinematografie, již se snažíme podporovat a šířit do zahraničí, což bylo i dlouhodobým cílem Molodistu.

Pokud bych se vrátil do období sovětské kinematografie, kdy samozřejmě nemohly vznikat vyloženě queer filmy, byli tu lidé jako Sergej Paradžanov, což je ve všeobecném povědomí jeden z nejznámějších tvůrců té éry a jeden z největších filmařů vůbec. Byl velmi vlivný a inspiroval velké množství mezinárodního umělectva nejen z oblasti filmu. Nebyl Ukrajinec původem, ale na Ukrajině pracoval mnoho, mnoho let a studoval v Kyjevě u ukrajinského filmaře Oleksandra Dovženka, což byl jeden z pilířů ukrajinské kinematografie z dob němého filmu. Pár filmů na Ukrajině natočil. Přestože více queer výrazových prostředků využívají spíše jeho pozdější filmy, jeho identita byla jasně queer. Myslím, že nelze tak docela oddělit něčí identitu od díla, protože rozhodně ovlivňovala způsob, jakým tvořil, jeho výrazové a vypravěčské prostředky. Nemůžeme ukázat jen na nějakou výseč z díla a označit ji za queer s tím, že zbytek je prostě straight, tak to samozřejmě nefunguje a mělo by se tomu věnovat více pozornosti. Jeho film Stíny zapomenutých předků je dodnes považován za jedno z největších děl ukrajinské kinematografie a natočil jej queer filmař. 

Další velká osobnost dějin ukrajinského filmu byla Kira Moratova, která zatím není tak mezinárodně známá, ale i ona se pomalu dostává do širšího povědomí. Šlo o jednu z nejlepších filmařek vůbec. Z dostupných zdrojů nevíme, zda byla queer – byla vdaná a měla děti, takže nemáme nic, co by to tvrzení mohlo doložit, ale její filmy rozhodně queer byly. A to lze doložit výzkumem, který k její tvorbě vznikl, mimochodem nejde o ukrajinský výzkum, což je možná překvapivé. V některých jejích filmech se objevují queer postavy a obecně můžeme způsob jejího vyprávění snadno přiřadit do kategorií typických pro queer kinematografii. 

Aktuálně se bavíme o lidech, kterým je dvacet nebo třicet a mají za sebou prvních pár filmů – někdo teprve jeden či dva. Ale je jich poměrně dost a na Sunny Bunny jejich snímky promítáme. Ale i předtím zde byli queer filmaři a filmařky nebo ti, co se ve svých dílech queer tématikou zabývali a v rámci ukrajinské soutěžní sekce Molodistu jsme jim dávali prostor. V některých případech nešlo o queer tvůrce či tvůrkyně, ale to téma volili schválně, protože před dvaceti, ale i deseti lety to nebylo něco, co by patřilo k obecně diskutovaným tématům. Šlo o allies (podporovatelstvo, pozn.red.), kteří chtěli queer komunitu podpořit a mluvit o věcech, které ji pálí. Poslední dobou tu máme novou vlnu filmařstva, jež se otevřeně zaměřuje na queerness a promítá se to do jejich díla. Jedním z příkladů je režisérka Zhanna Ozirna, která měla na loňském festivalu v Benátkách svůj první celovečerní film Honeymoon. Ten sice není queer, ale předtím natočila několik krátkých queer snímků. Je skvělým příkladem filmařky, která se nebojí těmito tématy zabývat.

Těžko se to zobecňuje, každý máme jinou zkušenost a je to samozřejmě jiné ve větších městech jako Kyjev, Oděsa nebo i Charkov. Co se týče Charkova, ten navíc leží na hranicích s Ruskem a z těch větších měst se právě tam útočilo nejvíc, hodně lidí odtamtud odešlo. Já jsem tam nebyl a moc queer lidí odtamtud neznám, jen pár známých, kteří tam žijí a pracují. Vypadá to, že se jsou O.K. Pokud jde o queer lidi žijící na území okupovaném Ruskem, jsem si téměř jistý, že právě oni budou jako první na mušce: vězněni, trestáni nebo mučeni. Takové případy jsou. Co se týče venkovských oblastí, menších měst a vesnic, je to různé. Poslední šetření ohledně tolerance, respektu a stejných práv pro queer osoby pochází z roku 2023.  Ukázalo se v něm, že 70 % ukrajinských občanů bylo podporujících, což je vysoké číslo, obzvlášť když vezmu v potaz dobu před čtyřmi lety, kdy to bylo jen něco málo přes 40 %. To je velký společenský posun. Panuje tu větší pochopení. Myslím, že se ukázalo, že queer lidé nejsou nepřátelé. Nejsou to ti, kdo se snaží nás zabít a zničit, máme jiného nepřítele. Naopak queer lidé jsou stejní jako kdokoli jiný – brání nás před tím nepřítelem v armádě, dobrovolničí, pomáhají. Ukázalo se, že tu panuje daleko větší přijetí i přes společenskou radikalizaci kvůli válce.