Vstupte do světa Libuše Jarcovjákové v Národní galerii

Vstupujeme do prostorného prvního patra ve Veletržním paláci. Za prosklenými dveřmi, kterými za pár sekund s kurátorkou Lucií Černou projdeme, vidím na zdi velké oko. Oko fotografky Libuše Jarcovjákové vytržené z jejího autoportrétu a zvětšené tak, jak je známe z kostelů u vyobrazení oka božího. Oko, které pozoruje, zkoumá, zachycuje a provází. Oblíbený symbol surrealistů od Dalího po Elsu Schiaparelli, oko, které se upřeně dívá z nejslavnějšího surrealistického filmu Andaluský pes těsně předtím, než je rituálně rozříznuto. 

Retrospektivní výstava Libuše Jarcovjákové v Národní galerii, dosud nejobsáhlejší vůbec, je také určitou vivisekcí života a díla autorky. V pečlivém výběru kurátorky Černé, která s Jarcovjákovou spolupracuje dlouhodobě a stojí mimo jiné i za její slavnou výstavou na festivalu v Arles, je Jarcovjákové tvorba rozřezána na kousky a následně znovu poskládána. Černá ráda pracuje s detailem – tento princip využila i v publikaci T-klub. Právě v detailu při množství fotek a zdánlivě nahodilých, ale promyšlených kompozic u Jarcovjákové totiž vynikne její cit profesionální fotografky. Jako princip své tvorby zvolila deníkovost, na niž uplatňuje svou fotografickou rutinu. Ta se projevuje obrazy, jež působí zdánlivě běžně, jako by je zvládl vyfotit každý, ale jsou promyšlené. I v tom je tvorba Jarcovjákové přitažlivá, jak v ní probíhá souboj principů autenticity s profesionalitou člověka, který žije srostlý se svým fotoaparátem a celý svět analyzuje skrze něj. Výsledek této analýzy pak vyvstává v podobě dokonalé kompozice. Funguje v celku i v detailu a je pohlcující.

Když mě Lucie provází výstavním prostorem, kde se postupně objevují první kousky vybraných děl, vidím, že výstavní princip, který zvolila, se prolíná se vzdušností galerie. Výstavu je možné projít chronologicky nebo retrográdně, každý úsek mapuje jedno desetiletí života a tvorby autorky. Na začátku nebo na konci (záleží, jaký směr prohlídky zvolíte) vás vždy uvítá oko Jarcovjákové a její známý autoportrét s fotoaparátem na krku ještě z dob jejího dospívání. Najdete tu na 500 fotografií, nejen vintage fotek z normalizační Prahy, Berlína nebo z Japonska, ale také fotky současné včetně těch, jež doposud nikde nebyly k vidění. Jednotlivá výstavní zákoutí si hrají s různými principy, chybět nebudou ani lavičky kompletně potištěné detaily z autorčiných fotografií a samozřejmě doprovodné texty. Zajímavostí je také písmo, které doprovází výstavu coby grafický prvek a vychází z autorčina podpisu. Velký kus efektu na finálním konceptu a realizaci udělalo architektonické řešení Anny Matouškové a Adély Hajné a grafická práce Anežky Minaříkové a Marka Nedělky. V předvánočním období by se měl na pultech Národní galerie také objevit výstavní katalog. Jde o pompézní završení roku Libuše Jarcovjákové, který začal letošním úspěchem filmu Kláry Tasovské Ještě nejsem, kým chci být na Berlinale, pokračoval jeho uvedením na festivalu v Karlových Varech a vyvrcholí právě na podzim distribuční premiérou filmu a výstavou, kterou by byla škoda nevidět. Žena, jejíž fotografický jazyk se snoubí s tím současným uměleckým, a to i ve fotkách desítky let starých, a jejíž kouzlo objevuje profesionální i laické publikum až nyní, je fascinující. A její dílo především.

Výstavu Libuše Jarcovjáková můžete navštívit od 27. 9. 2024 do 31. 3. 2025 ve Veletržním paláci Národní galerie v Praze. Vernisáž se koná 26. 9. od 19 hodin.