Temně gotické pohádky Colleen Atwood a Tima Burtona

Osobitý vizuální styl režiséra Tima Burtona je okamžitě rozpoznatelný. Zkroucené věžičky rozpadajících se gotických sídel, těžké sametové závěsy a hromady prachu, ve kterých se schovávají bizarní i okouzlující postavičky, jejichž samotná existence deklaruje vzpouru proti všemu, co bývá označováno za normální. Světy, které Burton ve svých filmech vytváří, působí staromódně i moderně zároveň. Těžkopádná gotika se v nich snoubí se současnými vizemi, jsou surreálné, a přitom umí v mnohém zůstávat při zemi.

Zásadní podíl na tom mají vždy do posledního detailu promyšlené kostýmy, na kterých Burton už dlouhé roky spolupracuje s kostýmní designérkou Colleen Atwood. Čtyřmi Oscary oceněná matadorka se na scéně pohybuje už od 80. let a za tu dobu zvládla pracovat s mnoha filmaři. Spolupráce s Burtonem je pro ni ale osudová. Dělali spolu na více než tuctu projektů, a to včetně úspěšného seriálu Wednesday, který režisér produkoval.

Burton k němu Atwood původně přizval s tím, aby navrhla kostýmy pro Morticii a Gomeze Addamsovy. Když si přečetla scénář, začala ale automaticky vytvářet styl moderní Wednesday Addams a hned poté přišla s nápadem na uniformy studentů akademie Nevermore. „Když opakovaně pracujete s umělcem tak ikonickým, jako je Tim, nechcete se vracet ke svým starým trikům. Timovi se vždycky líbí vše, co mu předložím, ale možná i proto je pro mě pokaždé výzvou přinést něco nového a posouvat své kostýmy dál,“ řekla designérka v rozhovoru pro Variety. 

Ve Wednesday se Atwood inspirovala secondhandovými kousky, stejně jako aktuálními trendy z řetězců, ačkoliv za samotnou výrobou kostýmů stojí poctivá řemeslná práce. Mnoho látek například designérka musela nechat barvit ručně, aby vytvořila specifický mix šedé a černé, který vypadá dobře na kameře. Z protagonistky seriálu, která má v mnohém jasně určenou image, nechtěla Atwood dělat karikaturu. Měla to být současná teenagerka, byť hodně zvláštní, a totéž platilo i pro její spolužáky. Proto Atwood pro každou postavu uniformu mírně upravila pomocí customizovaných detailů přesně tak, jako by to udělal jakýkoliv pubertální student internátní školy. Výsledkem je seriál, který se stal obrovským hitem právě i prostřednictvím módy, již fanynky a fanoušci pořadu ještě několik měsíců po uvedení první epizody nadšeně napodobovali. Podobný zájem se dá čekat i letos, kdy by se na Netflixu měla objevit druhá sezona.

Colleen Atwood jednoduše dobře ví, co dělá. Na trh práce přitom vstoupila jako zaměstnankyně továrny na hranolky, kde jejím úkolem bylo vyřezávat tmavá místa z bramborových proužků. Bylo jí osmnáct a doma měla novorozené dítě a manžela, který studoval na vysoké, a tak musela rodinu finančně podporovat. Měla ale větší ambice a i díky nim se jí podařilo získat stipendium na soukromé umělecké škole v Seattlu. Při studiu se dostala na praxi do mnoha módních butiků a showroomů luxusních značek, třeba k Yves Saint Laurent. 

O deset let později se Atwood přestěhovala do New Yorku a prostřednictvím maminky své kamarádky, která pomáhala stavět sety na natáčení Formanova snímku Ragtime, se dostala do filmového světa. V titulcích coby asistentka kostýmního designéra byla sama poprvé uvedena ve filmu Bruce Paltrowa A Little Sex z roku 1982. Dnes má Colleen Atwood na kontě více než padesát filmů, nicméně navrhla například i kostýmy pro kapelu My Chemical Romance, které byly využity ve vizuální kampani a videoklipech k albu The Black Parade. Asi nepřekvapí, že mezi její oblíbené módní návrháře patří Alexander McQueen nebo Jódži Jamamoto. 

V 80. letech se Atwood seznámila a začala spolupracovat s režisérem Jonathanem Demmem. Dělali spolu na snímku Manželství s mafií z roku 1988 (a posléze také na dramatu Philadelphia s Tomem Hanksem v hlavní roli). Zásadním titulem pro kariéry obou se ale o tři roky později stalo Mlčení jehňátek, kultovní krimi thriller, který v mnoha momentech ohmatává mantinely hororu, a proto bývá titulován jako jediný horor oceněný Oscarem. O mrazivou atmosféru se v něm stará především Anthony Hopkins v úloze Hannibala Lectera, ale Atwood s kostýmy odvedla rovněž skvělou práci. Už tady totiž ukázala, že dokáže grotesknost ukotvit v realitě a zvládne perfektně vykreslit vztahy mezi postavami pouze skrze to, co jim oblékne. 

Pozorný divák si toho všimne hned v úvodu, když mladá agentka Clarice Starling (Jodie Foster) v šedé mikině nastoupí do výtahu plného švitořících kolegů – mužů v červených polo tričkách. To, že Clarice je ambiciózní dívka v převážně mužském oboru, je pro její psychologii i příběh samotný naprosto zásadní. I když se protagonistka filmu nikdy nepouští do maskulinních outfitů, snaha vypadat seriózně, dospěle, vyzrále a především vyhnout se nežádoucí pozornosti a pohledům opačného pohlaví je cítit ze všech jejích svetříků a objemných kabátů v zemitých odstínech tmavě hnědé a zelené. Atwood dokázala perfektně vystihnout podstatu ženy v mužském světě. 

Ještě jinak pak oblečení hlavní postavy funguje v interakci s ředitelem ústavu pro choromyslné, doktorem Chiltonem (Anthony Heald), který nosí růžovou košili a kravatu s hravým vzorem. Chilton by teoreticky měl být ten moudřejší a serióznější, ale v dané chvíli není. Clarice nad ním má navrch jak v důstojnosti, tak v interakcích s Lecterem, který Chiltona, na rozdíl od aspirující agentky, nepovažuje za dostatečně inteligentního a hodného jeho zájmu. A ještě jeden zajímavý detail: Clarice ve filmu oblékne také svetřík s květovaným vzorem, který se podobá látce, již v jedné scéně stříhá sériový vrah Buffalo Bill, a zároveň evokuje šatník jeho oběti Catherine. Tato drobnost diváctvu intuitivně připomíná, že i trénovaná studentka akademie FBI se může stát obětí šílence.

Dvojnásobně oscarovou se pro Colleen Atwood stala spolupráce s režisérem Robem Marshallem, králem filmových muzikálů. Kostýmní designérka navrhovala oblečení pro několik jeho filmů, a to včetně dvou jeho nejúspěšnějších počinů: Chicaga z roku 2002 a Gejši z roku 2005. Slavný muzikál o ženách, které se vypořádaly se zrádnými muži ve svých životech po svém, byl pro designérku výzvou: musela vytvořit kostýmy pro dva světy, reálný a fantazijní, v němž se odehrává většina muzikálových čísel. Studovala tedy nejen módu 20. let, ale nechala se inspirovat i estetikou Bauhausu, kubismu a artdeca. Zároveň se ještě před navrhováním kostýmů chodila dívat na taneční tréninky, aby věděla, s jakými typy pohybů bude pracovat, a přizpůsobila jim použité střihy a materiály. 

Druhý jmenovaný titul získal Cenu Akademie, i když oblečení, které v něm titulní postavy nosí, tak úplně neodpovídá době, v níž se příběh nešťastně zamilované, modrooké Sayuri (Ziyi Zhang) odehrává. Atwood nicméně pomocí barevné symboliky kimon protagonistky pomáhá dokreslovat její charakter, který coby gejša často zastírá a málokdy dává průchod svým skutečným emocím. Sayuri nosí světlé barvy – blankytnou, šedou, především bílou. Ta v asijských kulturách symbolizuje nejen nevinnost a křehkost, je rovněž barvou truchlení a smutku, který je nedílnou součástí hrdinčiny povahy. I proto má Sayuri bílé kimono ve velkolepé taneční scéně, v níž pomocí pohybu ztvárňuje příkoří, jež jí osud připravil.

Pěkně je to vidět také u její protivnice, žárlivé Hatsumomo (Kung Li). Zkušená společnice zprvu působí jako jasná antagonistka, která závidí mladé kolegyni úspěch. Obléká červenou, která podtrhuje její nepopiratelnou krásu, smyslnost a zkušenosti, ale i dravou, v mnohém ohledu krutou povahu. Postupně diváctvo zjišťuje, že ani Hatsumomo to v životě nemá lehké, a do hořkosti a pomstychtivosti se propadá především proto, že kvůli své profesi nemůže být s mužem, kterého miluje. Z jejího perfektního drdolu se s každou další scénou uvolňují další prameny vlasů, její tmavý šatník pak postupně graduje až do zcela černé.

Nejvýraznější prací Colleen Atwood nicméně zůstává ta, kterou odvedla na filmech Tima Burtona. Oba mají slabost pro vše výstřední a podivné, oba dokáží vytvářet dramatickou, unikátní tenzi kombinací kontrastů a propojováním zdánlivě nesourodého. To se ukázalo už na jejich prvním společném počinu, jednom z režisérových nejslavnějších a nejoceňovanějších filmů, Střihorukém Edwardovi. Film z roku 1991 vypráví o uměle vytvořeném humanoidovi, který se ze života v izolaci dostane do předměstské komunity, která vypadá trochu jako z padesátých a trochu ze sedmdesátých let. Je to gotická love story a zároveň dojemný příběh o outsiderovi, který má obrovské srdce a v něm víc lidskosti než mnozí jiní, již na rozdíl od něj na svět přišli přirozenou cestou. 

Proto Johnny Depp coby Edward nosí těžký černý kožený oblek (jehož realizace Colleen Atwood dost potrápila i vzhledem k tomu, že se film natáčel na Floridě a ve vysokých teplotách), který jej na první pohled odlišuje od extravagantních outfitů lidí ze sousedství. U nich pak podle míry výstřednosti diváctvo snadno rozpozná, kdo má laskavý charakter (ten většinou nosí pastelové barvy) a kdo to s Edwardem moc dobře nemyslí (ten nosí křiklavé vzory a může připomínat pitoreskní karikaturu). Dokonalým Edwardovým protipólem je pak samozřejmě jeho láska Kim s křehkou tváří Winony Ryder se záplavou zlatých vlasů a oblečená v krémově bílých, elegantních šatech s kolovou sukní a odhalenými rameny.

Skutečným mistrovským kouskem spolupráce Colleen Atwood je bezpochyby Ospalá díra. Dobré filmové kostýmy se poznají tak, že dokonale zapadají do celkové estetiky daného snímku, což může být u režiséra s tak výrazným rukopisem náročné. V gotickém hororu s kriminální zápletkou se navíc Burton rozhodl pro extrémně tlumené, chladné, téměř monochromatické schéma, ve kterém žádná barva nijak zvlášť nevyniká. Pro kostýmní designérku to tedy znamenalo především práci s texturami, tvary a vzory. A i proto si rámci jednoho kostýmu často hraje jen s různými odstíny jedné a té samé barvy.

Děj filmu se navíc odehrává na konci 18. století, což znamená, že se vlastně jedná o dobový snímek, a Atwood tedy do jisté míry čerpá i ze skutečné dobové módy. Právě tady kostýmní designérka dokázala, jak se umí inspirovat skutečností natolik, aby působila realisticky, ale zároveň vytvořit něco futuristického a veskrze vlastního. Od jednoduchých, skromných černých obleků striktně racionálního Ichaboda Cranea (Johnny Depp) přes něžně pastelové šaty romantické Katriny (Christina Ricci) až po divadelně dramatické róby pomstychtivé čarodějnice Mary (Miranda Richardson) je veškeré oblečení, které ve filmu vidíme, dokonale promyšlené.

Atwood vytvářela kostýmy například pro Burtonovu Planetu opic (2001), Velkou rybu (2003), pro Alenku v říši divů (2010), která jí vynesla další Cenu Akademie, nebo pro Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti (2016). Stojí rovněž za kostýmy muzikálu Sweeney Todd: Ďábelský holič z Fleet Street (2007), který se atmosférou i esteticky v mnohém podobá právě Ospalé díře. Temný viktoriánský příběh o pomstě, natočený na motivy úspěšného broadwayského kusu, vyniká hereckými výkony Deppa a Heleny Bonham Carter v titulních rolích nelítostného Sweeney Todda a veskrze pragmatické Nellie Lovett. Zatímco ale v Ospalé díře musela Atwood přes veškerou brutalitu dobře uchopit fantaskně pohádkovou vlnu celého příběhu a zapracovat do ní i něhu milostného vzplanutí mezi Ichabodem a Katrinou, ve Sweeney Toddovi šlo o zachycení nuzného života prostých lidé ve viktoriánské éře i o postupné propadání se do spirály šílenství. Atwood pomocí kombinování nových a nošených, ušpiněných kousků vykresluje třídní rozdíly mezi jednotlivými postavami, zároveň využívala i autentické dobové střihy, a tak i když zůstává věrná Burtonově imaginativnímu stylu, ve Sweeney Toddovi s trochou nadsázky předvádí možná nejrealističtější kostýmy v rámci celé jejich spolupráce.

Za zmínku rozhodně stojí i kostýmy z Temných stínů, filmové adaptace v USA kultovního seriálu o prokletém upírovi, který ulehne do hrobu v polovině 18. století a probudí se o dvě stě let později do psychedelických 70. let. Propojením módních trendů a vlivů z obou těchto období Atwood vytvořila jedinečný look především pro titulní postavu Barnabase Collinse, který zároveň vymýšlela na míru jeho představiteli Johnnymu Deppovi, a tady brala v potaz i hercův osobní styl inspirovaný rockovou estetikou. Řadu z oblečení pro v čase zamrzlou, na tradici lpící Elizabeth, matriarchu rodiny Collinsových (Michelle Pfeiffer), Atwood objevila v losangelských second handech. Při navrhování luxusních, perfektně padnoucích byznys outfitů krásné, leč pomstychtivé Angelique (Eva Green) se designérka inspirovala jak starými reklamami na cigarety Virginia Slims, tak nesmrtelným dílem Ossieho Clarka. 

V posledních letech se nyní šestasedmdesátiletá Colleen Atwood věnuje svým dlouholetým parťákům. Stále pracuje s Burtonem i Marshallem, do party ale přibyl také David Yates, se kterým designérka pracovala na všech třech filmech o Fantastických zvířatech. Hned ten první pro ni znamenal dalšího Oscara – a mimochodem také vůbec prvního Oscara pro film z takzvaného Wizarding World, franšízy vycházející z potterovských knih J. K. Rowling. Při vytváření kostýmů pro kouzelníky pohybující se ve světě mudlů Atwood zase jednou dokázala vytvořit něco, co působí realisticky, ale v detailech nese i punc snové originality, až pohádkovosti. Jejím dalším projektem je připravovaný snímek Jedna bitva za druhou. Krimi thriller režiséra Paula Thomase Andersona s Leonardem DiCapriem v hlavní roli vstoupí do českých kin letos v září.