Fejeton Martina Váši: Nebuďte skleslí, buďte Marie Antoinetta

Peču. Já, který donedávna ani nevěděl, co znamená kypřit. (Trávit dovolenou na Kypru?) Momentálně peču podle knihy Sweet od Yotama Ottolenghiho a Helen Goh. Aby bylo jasno, to je jako kdyby Alessandro Michele se Sarah Burton napsali návodnou knihu o tom, jak si snadno šít oblečení doma. Dá se pořídit třeba přes nový e-shop knihkupectví Book Therapy, a pokud bydlíte v Praze, můžete jí listovat už do dvou hodin od objednání. Tedy samozřejmě až poté, co dočtete aktuální Vogue, kterou k tomu kypřícímu prášku můžete přihodit do košíku na Rohlik.cz.

Fantazii se meze nekladou, rozmazlování do odvolání také ne. Věc se má totiž tak, že dnes víc než kdy jindy záleží na tom, abychom se doma cítili dobře. Dnes, kdy bychom měli omezit vycházení na nezbytné minimum, se domov stává nejen i naší kanceláří, ale celým naším světem.

Ve chvíli, kdy mi to došlo, jsem věděl, že musím okamžitě učinit jistá opatření. Ze všeho nejdřív jsem si objednal svíčku. Solis Rex od Cire Trudon. Ta má svou vůní pomeranče, dřeva a kadidla připomínat právě naleštěné parkety v Zrcadlovém sále ve Versailles. Může-li být těchhle pár metrů čtverečních na dobu neurčitou celým mým královstvím, můžu být já Marií Antoinettou, voilà!

A protože všechno souvisí se vším, věděl jsem také to, že interiérová vůně nestačí. Noblesse oblige, tedy vznešenost zavazuje, a kdo to kdy slyšel, aby královna francouzská a navarrská chodila oblečená jako plebs?

Prozradím vám tajemství sladší než amaretti od Ottolenghiho: Pokud během domácí isolace rezignujete na svůj zevnějšek, jste na nejlepší cestě k tomu, aby vám přeskočilo.

Oblečení označované „na doma“ jsem ze království vyhnal do exilu okamžitě, jakmile jsem usedl na trůn. S příchodem omezení vycházek mi tak zbývaly dvě možnosti: Oblékat se dál jakoby nic, anebo sáhnout do kabinetu kuriozit. Tak přezdívám jednomu velkému šupleti v komodě, kde skladuju nejrůznější oblečení, co se nehodí na každodenní nošení, ale v určitém bodě svého života jsem mu nedokázal odolat. Nechybí tam overal Námořnictva Spojených států amerických či baseballové pumpky (obojí úlovky z barcelonských second-handů), a nechybí tam ani jinbei – tradiční japonský outfit vhodný do teplých letních dnů, vysvětluje pojem Wikipedia. Je stejně pohodlný jako elegantní. Jinbei je pravděpodobně to nejlepší, co jsem díky isolaci objevil, a zvažuju, že už nikdy nebudu nosit nic jiného.

Tohle domácí vězení je skvělá příležitost k tomu užít si všechno to oblečení, co nechceme vyhodit, protože v nás dovede – jak říká Marie Kondo – zažehnout radost, ale není ho kam nosit. Jen přitom nezapomínejme, že tím, co na sebe oblékáme, předurčujeme náš program. Tak jsme nastavení, tak to je v pořádku. Neleháme si do postele v obleku a nechodíme do divadla v pyžamu. Jak produktivní asi budeme, když k laptopu zasedneme v teplákách, jejichž guma ztrácí elasticitu rychleji než špatně hydratovaná pleť?

Co nosíme, není žádná nadstavba, něco navíc. Náš oděv je nedílná součást naší identity. Vzdát se ho znamená vzdát se sebe samých. Jak pravil Karl Lagerfeld, „tepláky jsou znamením prohry. Ztratili jste kontrolu nad svým životem, tak jste si koupili nějaký tepláky.“ Ačkoliv já k tomu mám jistou výhradu…

Oblékání je jako psaní. Já si ze školy moc nepamatuju, protože jsem si zpravidla během přednášek četl pod stolem Vogue, ale jedno přece jenom. Profesorka filosofie nás učila, že psaní vždy očekává čtenáře, i kdyby šlo o zápis do deníku, který pak zamkneme do šuplíku psacího stolu na sto západů.

Nebuďme ke svému vzhledu lhostejní ani teď, kdy nás uvidí jenom odraz v zrcadle. Na lhostejnost totiž existuje jediné efektivní řešení. Marie Antoinetta by vám o něm mohla vyprávět. Vynalezli ho Francouzi. Říká se mu gilotina.