Cestování na scestí

Cestuji už nějaký ten pátek a jako fotograf kvituji, že ubylo selfie tyčí, zjevujících se všude kolem. O poznání méně nadšený jsem však z faktu, že overturismus doby předcovidové je zpátky, a to v plné a znovuzrozené síle. Touha cestovat, která se nahromadila v době karantén, znovu vyhřezla na povrch a pod obří vlnou turistů se nepotápějí zdaleka už jen Krumlov či Benátky.  

„Nevycházejte ven,” napsal na sítě starosta Santorini, když se na ostrově jako stvořeným pro Instagram v jednom okamžiku vylodilo 11 tisíc turistů! Obrovská vlna masových protestů, která se letos v létě vzedmula proti turistům na Kanárech, zaplavila Sevillu i Barcelonu a došplíchla až k ostrovům v Egejském moři. Příval návštěvníků stále neslábne a pod jeho palbou kolabují nejen letiště, ale i vysídlená centra měst, která se proměnila v turistické vesnice s vysokohorskou přirážkou a ještě vyššími Airbnb nájmy. Občanská dostupnost, ona mantra realitních kanceláří, se pro domorodce stává čím dál více nedostupná (a týká se to nejen institucí či škol, ale i ohnisek lokální kultury). A to není příjemné. Turistický neokolonialismus, který se v těchto areálech zabydluje, totiž vytlačuje původní obyvatele na okraj a zároveň je činí závislými, aniž by se podařilo najít společensko-ekonomickou rovnováhu tam, kde z turistů opravdu žijí. Náš turista, náš pán je imperativ doby, která se podřizuje instantním cestovatelům, pro něž jsou historická centra měst uzpůsobena jako zábavní park a dobrodružně-zážitkový spektákl. 

Atraktivní tvář turistického průmyslu k obrazu svému předělal boom sociálních sítí včetně nejrůznějších insta filtrů, které umožňují komukoliv zkrášlovat realitu, jak si zamane. Tipy na cestování nám hojně poskytují travel influenceři, kteří se pohybují po kouzelném světě plném instagramovatelných míst. To vše dohromady spouští masové jevy, v jejichž rámci se na tu samou fotku na těch samých místech stojí fronty delší než v době normalizace na banány (a to není terčem výsměchu jako někdejší masový turista-paštikář či všefotografující Japonci!). 

Doba covidová a spolu s ní i omezení cestování a prázdná centra měst poskytla naději, že se nadměrný turismus nevrátí zpátky do vyjetých kolejí. Úlevu přetíženým památkám i obyvatelům historických center mělo přinést rozšíření turistické mapy o okrajové cíle, které by zavedly turisty více na periferii. Tuto snahu vedle odborů kultury a cestovního ruchu podporovali i hledači skutečného života za turistickými kulisami, které dobře popsala turismem se zabývající politoložka Debbie Lisle: „Dnešní turisté sní o autentických zážitcích. V současném světě, podobajícím se zábavnímu parku, totiž splývá rozdíl mezi skutečným a falešným, aranžovaným a nearanžovaným a také mezi turistou a cestovatelem.” Tato slova stejně jako snaha o diverzifikaci cílů platí teoreticky dodnes. Teoreticky proto, že periferie měst nejsou v důsledku demografických a migračních změn právě bezpečná a z okrajových trendů se mezitím staly masové atrakce (o čemž by mohly vyprávět ruin bary, urbex spoty i pseudo-umělecké čtvrti). 

Příliš optimismu nevzbuzuje ale ani postturista, tedy nový typ turisty, který měl evolučně nahradit toho masového se zálibou v atrakcích, resortech a organizovanosti. Tento vzácný, společensko-ekologicko uvědomělý druh se jistě sem a tam vyskytuje. Masově převažující turisté si však se svou rolí v turismu příliš hlavu nelámou a z postu turismu se tak stává akorát tak zajímavý hashtag. Otázka: „Kam dál?“ tak stále visí ve vzduchu a v případě cestování se zdá být urgentnější než kdy jindy.