O šermu, cti a ideálech mužnosti

Zaprášený fleret, který mám vystavený nad psacím stolem, má tupou a pro jistotu i omotanou špičku. Šermovat s ním jsem se učil jako dítě, ihned poté, co jsem odložil plastovou šermířskou soupravu, kterou jsem dostal pod stromeček. Tři mušketýry jsem v té době ještě neznal, a šermování tak zřejmě patřilo k základní otcovské výchově podobně jako slušné chování u stolu a používání příboru. Ve štíhlé naleštěné čepeli fleretu se mi zjevovaly stíny předků i odlesky rytířských ideálů, třebaže se jednalo o slitinu všeho možného, co jsem kdy zahlédl a četl. 

Když jsem fleret nedávno s odstupem času vzal do ruky, připadal mi jako ukázkový model procesu civilizace, o němž píše sociolog Norbert Elias. Ztupení chladné zbraně představovalo zkrocení líté agresivity, dvorskou kultivaci mravů a konečně i ritualizaci šermířských soubojů, které se nakonec staly sportem. Zásadní civilizační zlomy, které formovaly muže-gentlemana, souvisely s přerodem válečníka ve vojáka a posléze i byrokratického diplomata pověřeného správou dobytého území. Pojem gentleman, který si dnes spojujeme se zdvořilostí a kultivovaným vystupováním, se poprvé objevil v 15. století, kdy jím Geoffrey Chaucer v Canterburských povídkách ironicky označil „jemného rytíře”. Rytíři však oproti dnešním představám nebyli zjemnělí městští kavalíři, kteří se místo kordy oháněli dvoubřitou žiletkou, ale středověcí bojovníci, potomci starověkých válečníků, jež panovník za statečné činy a zásluhy v boji do tohoto stavu pasoval. Ona „jemnost mravů”, kterou jim Chaucer připisoval, pocházela z příslušnosti k nižší šlechtě a také z rytířského kodexu, jehož součástí byla statečnost, věrnost, štědrost a později i zdvořilost a ohleduplnost k ženám. Nad všemi těmito ctnostmi však čněla čest, kterou měl rytíř povinnost bránit pomocí souboje.

Šermířské duely na obranu cti pronikly mezi šlechtice a důstojníky v 16. století a vycházely z propracovaných kódů duello, k jejichž autorům patřil i respektovaný italský právník Andrea Alciato. Podobné protokoly stanovovaly soubojovou etiketu a postavení duelantů před zákonem. V této době rovněž italští zbrojíři vyrobili rapír, lehkou zbraň s hrotem ostrým jako jehlice. Díky němu se duel rozšířil i do měšťanských vrstev a stal se svého druhu módou (souboje se prokazatelně zúčastnil i diplomat, voják a duchovní otec sprezzatury, Baldassare Castiglione). Italská škola šermu posléze nahradila rapír sečným a bodným kordem, který se stal hlavní soubojovou zbraní. Od Italů šerm v průběhu 16 a 17. století přejali Francouzi, kteří ale vyvinuli novou zbraň, a to lehčí a kratší kord s cvičnou variantou – fleretem. Francouzská škola se postupem času vyprofilovala a stala se základem pro moderní sportovní šerm, který se stal olympijskou disciplínou již v roce 1896. K tomuto okamžiku ale ještě vedla dlouhá cesta...

Již na začátku 19. století se začal Evropou začal šířit novodobý, středověkého válečníka nahrazující archetyp mužného hrdiny. Voják, doprovázený třeskotem šavlí napoleonských válek, zosobňoval maskulinitu založenou na vitálním, pudově založeném těle, které utužovaly studené koupele, šerm či gymnastika. Takový obraz muže, který dokresloval z vojenských uniforem odvozený pánský oblek, se stále upevňoval obhajobou cti a rozšířil se do společnosti společně s rozmachem měšťanské vrstvy v průběhu druhé poloviny 19. století. Čest, tedy souhrn úcty, respektu a veřejného uznání stavu, byla i v tomto století alfou a omegou muže. Urážku na cti nebylo možné rychle a jednoznačně soudit, a tak soud stále zohledňoval osobní právo na souboj, který byl sice ze společenských zvyklostí vytlačován, ale dosud nebyl jednoznačně kriminalizován a považován za trestný čin. Z tradice duelů, jejichž kolbiště vymezoval pánský kapesníček, se ustupovalo velmi pomalu a šavle důstojníků o sebe stále sem tam křesly brzy nad ránem na odlehlé lesní cestě. 

Šermování je leitmotivem knihy Svíce dohořívají od Sándora Máraie, v níž se souboje absolventů vojenské školy uplatňují jako metafora pro konfrontaci, čest a odvahu. Soubojové ctnosti, poplatné tomuto vzoru, se však praktikovaly ještě na začátku 20. století: „Buršácká bratrstva,“ vzpomíná spisovatel Arthur Koestler, „se řídila příkladem daným německými univerzitami a byla reliktem středověku. Německý Schüler, student tehdejších dob, byl příslovečně divoký a nespoutaný hulvát, jehož jedinými zájmy byly podle legend a písní hraní, pití, probodávání protivníků mečem a svádění venkovských gretchens, které byly dcerami hostinského nebo mlynáře. Při soubojích jsme používali středně těžké šavle rakouské kavalérie a utkávali se podle vysokého německého stylu, kdy se ruka s šavlí  držela stále nahoře, nikdy neklesala pod výšku ramene a zbraň ovládaly pohyby předloktí a zápěstí.” Mensura, jak se tento typ souboje nazýval, poznamenala tváře zápolících jizvou. Depeyracovské znamení zvyšovalo mužům společenskou prestiž a hodnotu v očích žen, a to natolik, že ji mimo šermování stojící muži napodobovali. 

Můj cvičný fleret, kterým jsem jako kluk šermoval, byl rovněž imitací ostré zbraně a můj obličej navíc kryla kukla. Tento odlehčený kord dnes leží na knihovně a už jej ani neoprašuji, protože si uvědomuji, že je reliktem dávné doby. Samotný ideál mužnosti, formovaný šermem a souboji o čest, v nás mužích však podle sociálního historika George L. Mosse stále přežívá podobně jako dobová etiketa. A to i přes to, že je se současnou společností na kordy.