Problém s Brigitte Bardot: Lze skutečně oddělit umění od umělce?

Přes veškerý vliv, který na francouzskou kulturu kdy měla, by mnozí mohli tvrdit, že pověst Bardot je nenapravitelně pošramocena. Její nenávistné výroky v reakci na #MeToo by vám také mohly leccos napovědět. V roce 2018 v rozhovoru pro Paris Match označila přetřásaná obvinění za „pokrytecká a směšná“, ona osobně se totiž nikdy necítila zneužitá: „Spousta hereček se snaží hrát s producenty dráždivou hru jen proto, aby získaly roli. Ale následně, abychom o nich všichni mluvili, tvrdí, že byly obtěžovány... Sama jsem se nikdy nestala obětí sexuálního obtěžování. Naopak, imponovalo mi, když mi muži říkali, že jsem krásná nebo že mám hezký zadek.“ Brigitte Bardot, mimochodem, veřejně vystupuje i proti homosexualitě a sympatizuje s francouzskou krajně pravicovou političkou Marine Le Pen...

A tak se nabízí otázka: z jakého důvodu se vlastně francouzská televizní stanice France 2 rozhodla uvést šestidílnou minisérii Bardot, když se v ní pouze jednostranně rekapituluje hereččin život mezi lety 1949 a 1960? Producent Pascal Breton „plánoval natočit seriál o Brigitte Bardot zhruba tři dekády,“ uvedl magazín Variety. Nepřekvapivě to  ale vypadá, že ho nejvíce inspirovala tehdejší sexbomba, hvězda Saint-Tropez, nikoliv osmdesátnice, co trousí, všude kudy chodí, jen hanlivé komentáře. Bretonův dokument sice zahrnuje politické nitky, avšak ty se vztahují výhradně k hnutím 50. a 60. let (která jsou sice důležitá pro celkový kontext, ale rozhodně nereflektují reálie a problémy dneška). „Tato doba je historickým okamžikem, kdy se všechno mění, kdy přecházíme od černobílé k barevné, a pro mě Bardot tento zlomový okamžik v každém ohledu symbolizuje — protože jsme přešli od puritánské a chladné společnosti k osvobození, sociální, politické a sexuální revoluci,“ hájí své dílo Pascal Breton.

Možná právě zastaralé chápání zmíněné „revoluce“ je důvodem, proč se legendární herečka a ikona tolik brání tomu, aby ženy hnaly muže-predátory k odpovědnosti za sexuální obtěžování a napadení. Od vydání filmu A Bůh stvořil ženu platila za skandální pin-upku, která šokovala svět svým otevřeným projevem sexuality (s radostí se vzpírala společenským normám i výchově v katolické domácnosti). Muselo ji nadchnout zjištění, že může využít svou bezelstnou krásu k tomu, aby dosáhla úspěchu (což je v seriálu umocněno jako dramatické uvědomění). Jak poznamenává Emily Monaco, americká emigrantka, která stojí za podcasty o francouzské kultuře: „Pokud byla 'elegance' dlouho jedním z jediných či úplně jediným prostředkem k získání moci, který Francouzka má, není překvapivé, že Bardot reagovala na hnutí #MeToo tak, jak reagovala.“

Odkaz herečky Brigitte Bardot je samozřejmě důležitý, pokud se na něj díváme z určitého úhlu pohledu. Vždyť ženám, jako byla ona, můžeme poděkovat za to, že máme dnes právo otevřeněji vyjadřovat svou sexualitu. A přesto to neomlouvá její výstupy z poslední doby, ani samotné vyznění seriálu Bardot. Oslavovat kontroverzní osobnost, aniž bychom se zabývali jejími negativními vlastnostmi, je jednoduše neomluvitelné. Fakt, že takový seriál dostal zelenou, pouze poukazuje na tendenci některých Francouzů omlouvat nenávistné chování v zájmu „ochrany“ šarmu, elegance a tradice.

Není těžké uhodnout, jak se mnozí z nejmocnějších lidí ve Francii staví k debatě na téma „Lze oddělit umění od umělce?“ Vezměme si třeba skutečnost, že Roman Polański obdržel v roce 2020 cenu César za nejlepší režii, a to více než 40 let poté, co byl poprvé obviněn ze znásilnění třináctileté dívky. Stejně jako bylo na mladších ženách typu Adèle Haenel nebo Céline Sciammy, aby protestovaly proti tehdejšímu oslavování Polańskeho, i nyní se budeme muset spolehnout na čerstvou generaci, aby zpochybnila další přijímání postav, jako je právě Bardot. Zdá se, že mezi staršími generacemi ve Francii „panuje neochvějná loajalita k tomu, jak se věci měly,“ myslí si Lindsey Tramuta, americká spisovatelka žijící v Paříži a uzavírá: „Mají fobii ze změn, jsou rigidní nebo nechtějí přijmout, že se společnost vyvíjí, a tak zviditelňují unavené a hluché reflexe francouzského života. Tuším, že se jim ve skutečnosti nelíbí, jak se společnost mění, a mají pocit, že na udržování statu quo se dá vydělat příliš mnoho peněz. Ale nakonec se stanou bezvýznamnými a zůstanou upozaděni.“