Brutální Praha, díl čtvrtý: Ze Štvanice k vizionářskému komplexu a legendární kostce Koospolu

V článkovém seriálu Brutální Praha představuji více i méně známé brutalistní budovy a jiná zajímavá díla československé architektury 2. poloviny 20. století, která najdete v našem hlavním městě. V první části jsme společně prošli centrem od hlavního nádraží až do vršovického Edenu. V té druhé jste mohli poznat unikátní zákoutí Pankráce a Budějovické a ve třetí jsme se podívali na metropoli ze strahovského vrcholu. Tentokrát nás čeká dlouhá procházka. Začínáme na Štvanici.

Otevření lávky na Štvanici prostředí Velkého ostrova citelně zkultivovalo, nás ale nezajímá ani posezení v Baden Badenu, ani žádný z místních grilovacích spotů. Objektem zkoumání bude místní tenisový stadion. První český tenisový klub fungoval na Štvanici už v roce 1901, přičemž výstavba tenisového areálu proběhla ve 20. letech minulého století. Dosloužil zhruba o šedesát let později, a tak mezi lety 1981 a 1986 vyrostl na jeho místě moderní antukový dvorec z betonových panelů. Společně jej navrhli architektka Jana Novotná a architekt Josef Kales. A i když stadion dnes není veřejně přístupný, určitě stojí za to si ho pořádně obejít. Uvidíte na něm původní informační cedule s piktogramy.

Další lokací je Troja. Nechám jen na vás, zda se vydáte pěšky podél řeky přes dolní Holešovice, anebo jestli překonáte momentálně rozkopanou ulici Dukelských hrdinů a zamíříte přes Stromovku k Trojské lávce. Vyberete-li si druhou možnost, zastavte se u stanice metra Vltavská. I tam sice právě probíhá stavba, nedotýká se ale keramického objektu vedle hlavního vstupu do podzemky. Osm metrů vysoká, dvoupodlažní fontána je dílem Olgy a Miroslava Hudečkových. Byla vypálena v pecích v Poštorné v roce 1984 a zdobí ji plastiky Vltavy, která je zpodobněna jako mladá dívka, a Fauna, jenž sedí nad ní a hraje na flétnu.

Dojděte do ulice Trojská k viniční usedlosti Kazanka. Naproti ní zahlédnete zcela unikátní bytový komplex, pro nějž se vžilo označení Diplomatická čtvrť. Její autor, architekt Jan Bočan, v ní představil projekt bydlení s vyšším standardem, které mělo být určeno pro zahraniční diplomaty. Jedinečné dílo nesoucí prvky neofunkcionalismu začalo vznikat v 80. letech. Realizace odstartovala v roce 1989, vlivem politických změn v zemi však byla dokončena až v roce 1995. Z areálu běloskvoucích domů obrostlých divokými popínavými rostlinami se punc luxusu už dávno vytratil, o to silnější je ale jedinečné kouzlo místa, které i ve své aktuální omšelosti stále připomíná Bočanovo dobové vizionářství. Uvnitř se ukrývají obří apartmány, jejichž součástí jsou prostorné terasy a zimní zahrady. 

Ale zpět k ryzímu brutalismu: Najdeme ho, když zamíříme zpět přes Stromovku směrem do Bubenče na Sibiřské náměstí. Tam stojí pravoslavný chrám svaté Ludmily, dříve využívaný jako výstavní pavilon ruského obchodního zastupitelství, kde se za socialismu předváděla sovětská zemědělská technika a výdobytky strojírenství. Dům, jehož oválná kupole se za jasného slunečního světla měděně třpytí, se stavěl mezi roky 1972 a 1975 podle návrhu Vratislava Růžičky, Vladimíra Mošny a Borise Rákosníka. Až si dostatečně užijete kontrastní fasádu, v níž proti plechovým plátům stojí světle modré kachličky, můžete si vedle kostela prohlédnout také někdejší budovu samotného obchodního zastupitelství SSSR, která pochází ze začátku 60. let.

Ze Sibiřského náměstí se vydejte směrem k náměstí Puškinovu ulicí Štursova. Tam si můžete krátce prohlédnout nenápadnou, ale brutalistní vilu Otomara Krejči, kterou pro režiséra a herce navrhli manželé Machoninovi. Rodinný dům z roku 1971 je v soukromém vlastnictví, z ulice jsou ale dobře vidět jeho nekompromisní tvary i zachovalé keramické obklady.

V procházce pokračujte směrem do Dejvic a z Vítězného náměstí se nechte tramvají či autobusem odvézt do zastávky Nad Džbánem. Naberete tu energii na dva závěrečné kousky, které si zaslouží vaši plnou pozornost. Už po výstupu z MHD uvidíte budovu Koospol, která dnes slouží jako office centrum známé pod výstižným názvem  CUBE. Původně ale sloužila jako sídlo podniku zahraničního obchodu. I přes rozsáhlou rekonstrukci poutá svým architektonickým pojetím dvoupodlažní podnože s několikapatrovým kubusem. Nebojte se posedět v přilehlé zahradě s původní brutalistní fontánou, ani si pořádně projít okolí budovy ve tvaru kostky, která byla postavena mezi lety 1975 a 1977 podle návrhu Stanislava France, Vladimíra Fencla a Jana Nováčka.

Přejděte přes Evropskou a zamiřte do ulice José Martího, hotel Krystal nemůžete minout. Ční majestátně do výšky a kromě pokojů se skleněnými balkony, které jsou úhledně poskládané jeden vedle druhého, zaujmou také přilehlé hotelové garáže a prosklený schodišťový sloup v zadní části budovy. Ta měla původně vzniknout jako internát pro studenty Vysoké školy politické ústředního výboru KSČ, po převratu ji ale, stále rozestavěnou, dostala do správy VŠE. Dnes je budova ve vlastnictví Univerzity Karlovy. Některé pokoje tak slouží k ubytování studentů, jiné je možné si standardně zarezervovat a pronajmout. Bohužel pro nadšence do architektury jsou po celkové rekonstrukci, neplatí to ale o dalších prostorách, jako je lobby hotelu s velkou keramickou mozaikou nebo konferenční sál. Všude tam jsou zachovány původní interiéry z 80. let včetně dřevěného obložení, hodin, světel, nábytku a informačních cedulí. Pokud si je chcete prohlédnout, nebojte se vejít dovnitř. Z vlastní zkušenosti mohu slíbit, že vás nikdo vyhazovat nebude.