Vogue DailyDívat se na sebe: Emma Smetana vs. všichni Mišíkovi
Emma Smetana24. 9. 2020
Postav, které by si na české hudební scéně zasloužily označení žijící legenda a s tím spojené uznání, není příliš. Vladimír Mišík mezi ně beze sporu patří. Po tom, do jaké míry se jeho vytrvalost, odhodlání a tvůrčí elán opírají o rodinu, pátrala v sérii intimních rozhovorů s ním, jeho manželkou a třemi dětmi Emma Smetana.
Foto: Darina Achremenková
Po více než čtyřiceti letech vydal sólovou nahrávku Jednou tě potkám. Česká hudební akademie reagovala jednoznačně – ocenila ji hned šesti cenami Anděl. A já měla to štěstí, že jsem mu směla předat ocenění za nejlepší píseň roku. Vzala jsem si na to tričko po tatínkovi, se kterým Vladimír Mišík kdysi napsal Slunečný hrob. A se kterým se měli rádi.
Od dětství ho mám ráda i já, stejně jako jeho ženu Evu i jeho děti, a přesto o nich zdaleka nevím všechno. Proto jsem každého z nich pozvala na kafe se zapnutým diktafonem. Každého zvlášť. Souhlasili.
Vladimír Mišík (73 let)
Těch šest andělských sošek je rekord nejen pro tebe, je to rekordní množství v historii hudebních Cen Anděl.
Jo? To ještě nikdo nedostal?
Před pár lety jich Lenny dostala pět. Šest nikdo.
Ty brďo.
Takže to je pro tebe novinka?
No to teda jo. Já to pořád nedokážu vstřebat ty ceny. Zejména tu v kategorii zpěvák. Jako že bych byl nějakej úžasnej zpěvák…
Oni to před nějakou dobou pro jistotu přejmenovali na interpreta.
Interpret? Jo takhle. Aha. No tak to máš pravdu, tak možná proto to vyšlo. Interpret jsem. Interpret je každej.
A teď vážně. Co to pro tebe znamená?
Znamená to pro mě víc rozhovorů, koncertů ne. Mám takovou domluvu se svým kamarádem a manažerem Šimonem, že kvůli nedobrému zdraví bohužel nemůžu zpívat více než na čtyřech koncertech měsíčně. A ty už mám vybukované do konce roku.
Čili šest Andělů je prostě jenom něco jako nová informace, pohlazení ega, příjemná záležitost bez dalších praktických dopadů?
No pro mě to byl hlavně moc hezký den, ten průběh toho předávání u nás v hospodě pod barákem. Já obecně ty ceremoniály nemám moc rád, nejvíc nesnáším, když po mně chtějí, abych během nich třeba zazpíval. Ale tím, že letos se Ceny Anděl kompletně předtočily, tak to bylo všechno jinak, seděl jsem na svém oblíbeném místě, nevěděl jsem, co mě čeká a bylo to celé milé.
Dojalo tě to?
Víš, já jsem dřív hodně sportoval a vítězím rád. Ale přeci jen, v hudbě je to něco jiného, mně připadá, že to je mimo sféru nějakého soutěžení. Já jsem spokojenej, když to lidi baví, když jásají, tancují, kvůli tomu na to podium ještě lezu. Ale ty ceny… Jsem za ně rád, jsem dokonce i nadšen, že jich je šest. Ale že bych skákal tři metry do výšky nebo si dal víc panáků, to ne.
Jak dnes vypadá poměr mezi tím, jak moc tě koncertování nabíjí, a jak moc tě vyčerpává?
Na koncertech mě to nabíjí vždycky. To přece znáš.
Ale není mi sedmdesát tři.
Jasně, tak já ti nastíním, co tě čeká. Před tím koncertem je to drsný, ta cesta tam, to mívám až skoro deprese. Pak se snažím to nějak kompenzovat, abych se nezhroutil, tak si dám dva panáky. To potěší můj organismus. Pak si dám hydrokortizol, léky, které musím bohužel ve větším množství brát. Potom si dám jedno pivo, abych se ještě trochu osvěžil. A pak už během koncertu piju jenom vodu. Kolem čtvrté písně mi někdo donese pivo, jakože energetickej nápoj… Čili to je celej systém. Ta nálada na tom jevišti se proměňuje, na začátku trochu bojuju, pak se to zlepší, pak se chytnu, pak se chytne kapela, pak to jede, a pak je radost a lidi plácaj. Takže ta hodina a půl stojí za to, protože na konci je euforie.
Ale tu euforii sis zakázal prožít víckrát než čtyřikrát do měsíce.
No, bylo mi to doporučeno lékaři.
Jsi dobrej, že je posloucháš.
Poslouchám, no. Já bych tady ještě chvilku chtěl bejt.
Na slavnostním promítání Andělů jsi chyběl. Proč?
Já na ty oficiální mejdany nejsem. Já bych potřeboval mít nějaký stolek a sedět stranou. Vlastně málokdy chodím na tyhle akce, když mě zvou. Naposledy jsem si šel pro medaili do Senátu, tam je mi to sympatický.
Naopak pro vyznamenaní na Hrad sis nešel. Jak složité pro tebe bylo to rozhodování, jestli takovou poctu přijmout nebo ne?
Bylo to složitý z toho důvodu, že demokracii ctím. Prezident je zvolenej. Čili jsem váhal, jestli bych neměl čistě formálně vyhovět. Ale nakonec jsem se jako rocker omluvil a nešel tam.
A reakce Hradu?
Legrační, pan Forejt (tehdejší ředitel hradního protokolu, pozn. red.) mi řekl, to nemůžete udělat! A já na to, to teda můžu. Hrozně jsem si oddychl. Já toho současného prezidenta bohužel… vůbec nemusím. Dlouhodobě, už od doby opoziční smlouvy.
Na kolik životních andělů jsi měl štěstí?
Jestli mám bejt upřímnej, tak do toho musím zahrnout celou svou rodinu. Dokonce i svou bývalou ženu (fotografka Katarina, pozn. red.), i když to nedopadlo dobře. Ale přiznávám, že základní anděl je Eva.
Čím vším pro tebe Eva je?
Andělé toho zmůžou moc, to by ses divila. Dokonce umí být občas i přívětivá. Jindy zase umí vykřiknout. To soužití je vždycky komplikovaná věc. Krize jsou, krize byly, ale překonali jsme je, myslím, elegantně. Naštěstí se máme rádi. I s dětmi. A to štěstí je ještě tak osudový, že všichni bydlíme tady na Letné v jednom domě. Takže za tím taky musí být nějací andělé, že to takhle dopadlo díky našemu bývalému majiteli, dnes spolumajiteli Jirkovi. Já tady v podstatě prožil všechno, narodil jsem se na Štvanici, pak jsem se přestěhoval sem k Evě a už tady žijeme přes třicet pět let… To je doba, viď? A vůbec nemám pocit, jako jiní, že bych se někam měl stěhovat, třeba i do zahraničí. O tom jsem mockrát neuvažoval.
Kdy naposledy?
V Anglii v šedesátým devátým, když jsem tam byl s tehdejší přítelkyní Helenou.
Myslíš s mojí pratetou Helenou Dubovou?
Jo, jo. Fajn holka ve svý době. Chvíli jsme řešili, jestli v Anglii nezůstaneme. Ale zrovna vycházela deska Blue Effectu, tam nám mimochodem dělal fotky tvůj strýc Alan Pajer, a prostě jsme se vrátili. Bylo první výročí okupace, chtěl jsem být u toho, ale na Václaváku už proti nám stály milice, ne Rusové. Díval jsem se na stávající situaci prakticky – zpíval jsem česky, anglicky jsem moc neuměl, takže bych asi těžko někde venku udělal kariéru.
Mě to bavilo tady, hrát a zpívat, bydlet na Letné. Říkal jsem si, ať táhnou oni. Oni sem přišli na tancích, tak proč bych odsud utíkal já.
A tak sis počkal dalších dvacet let.
Je to tak. Po revoluci jsem se podíval do Paříže, do Anglie, dokonce i do Spojených států, viděl jsem Chicago, New York. Žít jinde než na Letné bych ale nechtěl.
Jak často vzpomínáš na své dětství?
Já jsem vyrůstal jenom s maminkou a ten vztah byl hodně narušenej tím, že jsme žili v rozděleným bytě a měli jsme k dispozici jenom pokoj. To bylo hodně složitý. Maminka byla občas taky přepracovaná, byla samoživitelka, pracovala na americké ambasádě, což bylo plus, protože jsem v úterý chodil na krásné filmy promítané pro zaměstnance. Ale kromě toho dvakrát třikrát týdně hlídala děti, takže já jsem pak býval sám doma a žil jsem podle modelu jesle-školka-družina. To byl opruz.
A co bylo to hlavní, co ti maminka předala? Kromě toho, že ti dala život?
Ano, to hlavní je, že se zamilovala do amerického důstojníka, mého tatínka, to byla láska jejího života. Ale co mi dala do života, to nevím. Ona byla dost drsná, slovensky vychovávající, takže když jsem třeba dostal špatnou známku, většinou z matematiky, tak na mě brala pásek. Byla hodně unavená, často vzteklá, je to trochu šrám… Ale zase mě naučila sedět u stolu rovně.
Tak já se narovnám, počkej.
Nemusíš. Tu její psychiku narušovalo už jen to, že byla pod tlakem StB, čas od času ji vyslýchali. Chtěla, abych si našel nějakou dobrou práci, a já jsem se vyučil truhlářem a chvíli jsem to dělal na Barrandově na stavbě, ale pak jsem prchnul a začal dělat bigbít. A to byla úplně zoufalá. Těžko se mi o tom mluví, asi ty pocity neumím přesně vyjádřit. Nezažil jsem, že by mě třeba pohladila, holt to byla striktnější ženská, kterou poznamenala válka a která zažila lásku jednou v životě a pak už nikdy.
Ovlivnily tě nějak tyhle šrámy při výchově vlastních dětí?
To rozhodně, já svoje děti nemlátím. Jednou Adama, ale jenom tak symbolicky.
Co provedl?
To už si nepamatuju. Ale vím, že jsem ho na naléhání Evy jenom tak plácl přes zadek a on začal řvát, jako kdybych ho chtěl zabít, protože na to nebyl zvyklej.
Všechny tvoje děti – Maťo, Bára i Adam – jsou muzikální. Trápilo by tě, kdyby to tak nebylo?
Tak o tom já takhle vůbec neuvažuju. Ať už by moje děti byly jakékoli, tak by to byly moje děti. Ta naše výchova byla liberální, my jsme s nimi vždycky mluvili, a to bylo prima. Třeba Barunka mě vždycky před spaním poprosila: „Tati, řekni mi, co jsi zažil na světě!“ No a já jsem nějaký příběhy zažil, ty jsem jí vyprávěl, pak už mi došly, a tak jsem si začal vymýšlet.
S Adamem to probíhalo podobně. Jediné, co jsem inicioval, bylo, aby Adam dělal nějaký sport. Barunka dělala tanec, chodila do divadelního kroužku Radar, šlo jí to samo, a taky měla lepší známky než třeba Adam. A já chtěl, aby sportoval, takže pak hrál fotbal v Sokole Trója. Adamovi přezdívaIi „Ajdame“ podle poměrně nechutného sýra, ale pak vyrostl a byl z něj kapitán! To jsem měl radost, protože v tom sportu se kluk naučí pravidlům souboje. Adam je hodně individualista, takže třeba půjčit někomu autíčko…
...byl problém?
Byl. Takže ten kolektivní sport pro něj potom byla fakt přínosná věc.
Které z tvých dětí je ti nejpodobnější?
Hele, nevím. Maťo je hodně soustředěnej, medituje, dělá jógu a má takový ten způsob myšlení téměř východního typu. A je taky zranitelnej a citlivej. Což teda Adam není. Ne, že by nic neprožíval uvnitř nebo že by byl povrchní, ale zranitelnej není, těm problémům se umí postavit a je takovej bojovnější. Taky se prosadil, což ty určitě sleduješ jeho kariéru. Snaží se o sto šest a myslím, že mu to jde. Barunka je zase křehčí a zdá se mi, že je hodně šikovná. To divadlo hraje úžasně, je to skvělá, talentovaná herečka, umí bezvadně zpívat a taky kreslí. Komiksovým stylem. Ale taky je trochu zranitelnější a citlivější.
Jak moc se orientuješ v hudebním žánru, který dělá Adam? V poslední době hodně spolupracuje s mladými rappery.
Moc se neorientuju. Já si to poslechnu ze zvědavosti, ale že by to byla moje krevní skupina, tak to úplně ne. Mně tam překáží ta technika, to elektro. Můj vkus je přece jen na straně toho přirozenýho hraní na nástroj. U těch počítačů se to dá všechno nasamplovat a ve studiu pak stačí, když je místo bubeníka nějaká krabička.
Adama tyhle tvoje výhrady netrápí?
Já myslím, že ne, protože není ani blbej, ani nafoukanej. Ta jeho předposlední deska se mi líbila víc, takže to jsem mu taky řekl. Třeba písnička Proud, taková bigbítová, ta se, myslím, povedla nejvíc. Taky jsme se na něj povinně dívali v pořadu Tvoje tvář má známý hlas. A to jsem teda koukal. On fakt zpívat umí. Všechno, co tam odzpíval, bylo excelentní. Teď si vybavuju, jak jednou k Vánocům chtěl činel. Protože si doma postavil z různých krabic něco, čemu říkal bubeniště. A potřeboval k tomu činel.
Víš přesně, v čem by tvůj život a tvorba byly jiné, kdybys to celé prožil ve svobodě?
Asi neumím odpovědět, co bych dělal, kdyby. Když v tom prostředí žiješ a vyrůstáš, tak neznáš nic jinýho, a je to normální. Když vyrosteš v lágru, tak i to ti bohužel připadá normální. Čili jsme žili v systému, do kterýho jsme se narodili, a mně třeba bylo dokonce líto, když mě nechtěli vzít do pionýra. Asi kvůli tomu, že jsem nosil ty pruhovaný americký trička a měl jsem žvýkačky.
Kdy sis poprvé uvědomil totalitu?
Na chmelové brigádě, kde mi z pod polštáře někdo ukradl originál džíny. Šel jsem za soudružkou učitelkou a ona mi řekla: „Tak sis je sem neměl tahat!“ Najednou jsem pochopil, o co tady jde. To mi bylo asi třináct nebo čtrnáct. A taky vím, že maminku pozvali do školy kvůli mým tričkám, že to moc pobuřuje, že jsou moc barevný.
Ještě něco?
Možná ještě to, že se ze mě stal takovej ne přímo rebel, ale párkrát jsem se popral. Třeba kvůli tomu, když mi někdo řekl, že jsem bastard, že nemám tátu. Prostě taková ta obvyklá šikana.
Jak náročné tehdy bylo chovat se jako čestný, slušný člověk?
Když si hodně hrábnu do svědomí, tak v některých situacích jsem se nechoval úplně patřičně. Třeba s těmi děvčaty, co za námi chodily po koncertech
Tak to ale nesouviselo s politickým přesvědčením.
To ne, ale jak jsi říkala čestnej, slušnej, tak tohle uznávám, že nebylo ideální. Ale pokud jde o politiku, tak my rockeři jsme se příliš politicky neangažovali. Rebelovali vzhledem, to jo, dlouhý vlasy, korálky. Trochu víc jsme popíjeli, ale vedle nás pracující taky popíjeli, takže to nebyl takový rozdíl.
Řekl bys o sobě, že jsi byl statečný?
Spíš jsem byl takový váhavý střelec. V roce 1982 mně zakázali veřejně vystupovat, vyhodili z agentury, po třech měsících mi nabídli spolupráci s StB. Já jsem řekl, že ne, ale neudělal jsem to nijak hrdinsky. Byl jsem nervózní, skoro jsem se třásl, vymluvil jsem se na to, že musím jít vyzvednout syna nebo něco takovýho. Radši jsem ani neřekl na shledanou.
Takže ty dva roky jsi pak nedělal vůbec nic?
Prochlastal jsem je. Možná, že až budu důchodce, tak to zase bude takhle jednotvárný.
Co je to hlavní, co bys chtěl, aby o tobě lidé věděli?
Mně stačí, když mě poslouchají.
Takže nemáš nějakou vlastnost, dovednost, myšlenku, o které by se lidé měli dozvědět?
Asi nějakou mám, jsem už hodně dlouho potulný písničkář a osud je ke mně milosrdný, že se mohu stále živit tím co mě baví. Chceš nějakou myšlenku. No coby stárnoucí mohu jen konstatovat, že stáří není pro zbabělce.
Kamarádil bys sám se sebou?
Hele, já se se sebou kamarádím celej život.
A rozumíš si?
Docela jo a někdy je to fajn. Ale jindy mě nebavím.
Ještě mi prosím vysvětli, jak ses vzhledem ke své plachosti vyrovnával s tím, že jsi byl jednu dobu idol.
Úplně jednoduše. Já jsem si tak nikdy nepřipadal.
Na co se těšíš?
Nevím, jestli je to těšení, ale ty koncerty mě baví. Jenom se netěším na tu depresi před nimi. Ještě den předtím, než hrajeme, tak se těším, ale pak sednu do auta a okamžitě to na mě spadne. A pak se vždycky těším na to, až přijedu domů. Protože doma to mám rád.
A co potom doma děláš?
Hodně spím. Už od dětství potřebuju minimálně devět hodin. A když přijedu z nějaké dálky, tak mě doma tolerujou. Říkají si, tatínek přijel ve tři ráno, necháme ho spát. A pak běžně vynáším smetí, dojdu nakoupit nebo si zajdu tady do hospody. Večer se podívám na film a pak si lehnu, dám si panáka a čtu si. Když je dobrá kniha, usnu ve čtyři. Naposledy to bylo Všichni mají pravdu od Paola Sorrentina. Nebo Tahle země není pro starý od Cormaca McCarthyho.
V tom případě se ptám, jak starej nebo mladej si připadáš?
Jak kdy. Zeptej se Evy radši.
Ta to ví?
Ta to ví.
A ještě poslední věc. Co bys dnes odpověděl Barunce, kdyby se tě zase zeptala, co nejlepšího jsi zažil na světě? Na co nejraději vzpomínáš?
Že se máme rádi a profesně určitě bylo nejzajímavější naše koncertování před Rolling Stones na Strahově. To byl fakt hlubokej zážitek. Ta jejich neuvěřitelná aparatura, to se blížilo téměř dokonalosti, reproduktory byly nejen před náma, ale i z boku, zespoda z podlahy. Když jsme dorazili na zvukovku, tak se nás hlavní manažer té jejich pojízdné továrny, toho cirkusu, přišel zeptat, jestli nebudeme nervózní z toho, že přijde víc než sto tisíc lidí. A já mu odpověděl: „Ani ne, nedávno jsme hráli pro milion.“ Docela se divil. Tak jsem mu řekl po pravdě, že to byla demonstrace na Letné. Oba jsme se pak začali chechtat.
Eva Mišíková (59 let)
Foto: Petr Kulhánek
Eva Mišíková (59 let), učitelka francouzštiny, básnířka a překladatelka, manželka Vladimíra Mišíka.
Proč sis jako životního partnera vybrala Vláďu?
Vláďu jsem znala už asi devět let předtím, než jsme spolu začali žít. To určitě mělo nějaký vliv na naše pozdější soužití. Mezi námi tedy neproběhlo okamžité, až bezhlavé vzplanutí lásky na první pohled, a z mé strany se nejednalo ani o tu platonickou lásku, kterou mívají obdivovatelky hvězd. Poznala jsem ho hodně zblízka a v určitém slova smyslu jsem nežila v iluzích. Jeho hudba, kapela, písničky a texty mě, podobně jako spoustu mých přátel a vrstevníků v době středoškolských studií, dost zásadně ovlivnily. Ale žila jsem svůj studentský život na plný pecky. O to víc překvapivé bylo to, jak jsme se k sobě v průběhu několika let postupně přibližovali.
Chodívali jsme na jeho koncerty se spolužáky, tehdy ještě na střední škole, do vyprodané Reduty a různě po Praze. Navíc jsem pak žila tři roky s Jirkou Veselým, baskytaristou z jeho kapely Etc… U Vládi doma, na Strossmayerově náměstí, jsme v té době trávili nejeden dlouhý večer. Bylo to takové bouřlivé období, kdy se k Mišíkům chodilo na večírky, když všechny hospody v okolí, a to tehdy dost brzy, zavřely. On žil tehdy se svou první ženou, fotografkou Katarínou, a synem Maťem. Tenkrát mě ale pochopitelně nenapadlo, že bychom mohli s Vláďou někdy v budoucnu žít anebo mít dokonce vlastní rodinu.
Kdy se to změnilo?
Můj vztah s Jirkou se po několika letech rozpadl. Vláďa se dostal do velké osobní krize, byl zakázán a nevěděl do kdy, jestli vůbec bude ještě moct někdy zpívat a mít koncerty. I jeho manželství ztroskotalo. No a v té době jsme se sblížili, začali jsme se scházet někdy i jen sami dva a povídat si a trávit čas trochu jinak než kdykoliv předtím.
Takže vás svedlo dohromady to, že vám ve stejnou chvíli bylo bídně?
Paradoxně ano. Tehdejší komunistický režim a celková atmosféra byla dost ponurá a pro Vláďu tím, že nemohl hrát a jeho zdravotní stav se dost zhoršil, i tak nějak beznadějná. Řešil svého tehdy jedenáctiletého syna, nechtělo se mu od něj odejít, i když už s bývalou manželkou žili odděleně. K tomu všemu ho trápily časté a silné astmatické záchvaty. Býval často na pohotovosti nebo v nemocnici. Já jsem dokončovala vysokou školu, připravovala se na státnice a byla jsem v očekávání naší společné dcery Báry.
A kdy se to rozseklo?
9. května roku 1985. To byl den, kdy zvedl kotvu a přestěhoval se ke mně, vlastně jen o dvě stanice tramvaje dál, s kytarou a knihou v podpaží. Na Letenské pláni se jako každého 9. května konala vojenská přehlídka. Sešli jsme se kousek ode mě, v restauraci Pod Lipami, kolem nás rachotily tanky a z tlampačů a z tribuny na Spartě hučela nějaká komunistická hesla.
Takže se dá říct, že k tomu, abyste spolu opravdu zkusili žít, vás vlastně donutila Barunka?
No, Bára tehdy ještě nemohla mluvit a já jsem Vláďu do ničeho nenutila. Byla jsem rozhodnuta stát se matkou, třeba i svobodnou. Ale otcovství a jistě i náš už tak blízký vztah zvítězil. Možná by jinak ani neměl sílu se ze svého bytu odstěhovat. Kromě jiného lpěl na místě, kde od narození žil se svou matkou a vázalo ho k němu mnoho vzpomínek. V tomto směru je poměrně konzervativní, nerad opouští to, na co je zvyklý.
Neznervózňovaly tě nikdy jeho fanynky?
Jako nějaká žárlivost?
Ano. Nebo třeba aspoň ostražitost.
Něco v tom smyslu mě možná někdy ze začátku obcházelo. Ale tím, že jsme se vlastně dali dohromady, když nemohl vystupovat, a trávili jsme hodně času spolu nebo s jeho a mými přáteli, tak si nepamatuji, že by tehdy nějaká ostražitost měla opodstatnění. Pokud byla přítomna, tak to bylo v okruhu jiných neznámých lidí, nenápadných, ale přesto podezřelých týpků. Ale jasně, pamatovala jsem si jeho koncerty, kde se kolem něj motaly kromě jiného i různé skalní fanynky. Na zájezdech se, jak známo, zvláště když jsou hudebníci a hudebnice ještě v plné síle, odehrávají různé příběhy. Vládi se to, myslím, zase až tak často netýkalo. Ale o tom by asi mohli vyprávět spíš než já jeho souputníci.
Čím tě Vláďa štve?
Určitou nepohnutelností, která je ovšem dvousečná. Tedy v určitých rozhodnutích důležitá a z hlediska vývoje jeho osobního profilu, hudební kariéry a tvorby zásadní a z mého hlediska pozitivní. To, co mě ale během našeho soužití zpočátku dráždilo nebo vadilo, byla jeho nepohnutelnost v určitých momentech každodenního soužití. Poznala jsem ho, když mu bylo skoro čtyřicet a já jsem dokončila studia. Bylo mi jasné, že určité jeho zvyklosti již neovlivním. Například jsem se ho snažila vždycky před letními prázdninami přemlouvat k nějakým společným rodinným dovoleným nebo výletům, což bylo při jeho intenzivním hraní, až dvaadvacet koncertů měsíčně, bez šance. Pokud nehrál, chtěl odpočívat. A hraní byla priorita. Párkrát se to ale povedlo, byli jsme u známých ve Francii nebo jinde a na tyhle dovolené všichni rádi vzpomínáme. Obecně se už kromě hraní nerad někam fyzicky přesouvá, nechce se mu trávit čas s lidmi, kteří mu nejsou vyloženě blízcí. Společných zážitků mimo domov proto sdílíme míň, než bych si bývala přála.
Rozumím tomu správně, že má Vláďa dost jasně a úzce vymezenou komfortní zónu, kterou jen velmi nerad opouští?
Asi tak. Ale když už se někam vydá, tak si to pak užije. Jen se pokaždé dost dlouho rozmýšlí.
Jak to jde dohromady s něčím, čemu se někdy říká zvědavost na svět? Řada umělců přece v rámci toho kreativního procesu vyhledává nové a nové podněty.
Máš pravdu, ale on to má tak, že ke své tvorbě a k životu vůbec už nepotřebuje až tak střídat různá prostředí. Najezdil se dost kvůli hraní, křížem krážem po republice přes šedesát let, a do auta a vůbec do dopravních prostředků sedá velmi nerad. Na rozdíl ode mě. Já mám třeba moc ráda přírodu, chodím na túry, poutě, miluji moře, hory, což on vůbec nepotřebuje. Pokud je u moře, stačí mu se na něj dívat a dýchat mořský vzduch, nejlépe z nějaké blízké restaurace. Rád se prochází po městě a rád se vrací domů. Tam si to opravdu užívá.
A je nějaký způsob trávení času, který vám vyhovuje oběma?
Jo, to jsou například rodinné večeře, posezení v naší blízké hospodě, povídání i u piva, sklenky dobrého vína nebo jiných kvalitních moků. Scházíme se tak všichni, rodina i naši přátelé. Bývají to pohodové a vtipné diskuse. To je to naše společný prožívání, a to je to, co si děti budou pamatovat.
Děti ho nikdy nepřemlouvaly, aby s nimi podnikal ještě něco outdoorovějšího?
Ono to s ním moc nejde. Za prvé už dávno nesportuje a tvrdí, že to neumí, a za druhé mu to jeho zdravotní stav nedovoluje. S tím se blbě polemizuje. Převážily diskuse o hudbě, filmech, knihách, o životě tehdy a teď.
Podezíráš ho z toho, že občas kecá?
To ne, spíš mě, a nejen mě, doteď udivuje, jak se může, někdy i v krátkém časovém horizontu proměnit jeho stav a nálada. Když mu například odněkud zavolám a je doma, většinou mi, kromě jiného sdělí, že mu není dobře a tomu odpovídá i jeho hlasový projev. Pokud se ale trefím do chvíle, kdy je ve své oblíbené hospodě, pár minut od domu, mluví jak zamlada, dá se říct zvesela. Čili jsou to dva různí Vláďové. Ale také bývají výjimky. Stejný kontrast vnímáme my všichni okolo, když v depresi a unavený nasedá do auta směr koncert, ještě v šatně to pokračuje, potom vystoupá na podium – a dá to na plný pecky. Jakoby únava a všechno to předtím uletělo někam do zákulisí nebo střechou ven.
Dá se ve vašem případě mluvit o harmonickém manželství?
Já spíš dětem nebo známým říkám, že naše manželství není tradiční, zvláště co se týče jeho začátku. Vlastně nevím, co je harmonické manželství. Slyším v tom harmoniku. Něco jako ideální? Nějaká vnitřní dohoda, asi.
A díky tomu to skoro čtyřicet let drží pohromadě?
Možná je to tím, že se snažíme řešit problémy spíš jako přátelé, aniž by zase úplně vymizela rovina muž-žena. Ale za ručičku se prostě nevodíme. Hodně nás spojovaly a spojují děti, hudba, texty, věci týkající se domácího provozu a konec konců i ty různé propady.
Jaké je žít vedle hvězdy?
Nikdy jsem u něj nevnímala nějakou nálepku hvězda. Když tak spíš legenda – tak mu říkají už dlouho jeho spoluhráči v kapele a má to být legrace. Vím o kvalitě jeho hudby a projevu své a vím o mnoha lidech, kteří to dokáží ocenit. Ale jsou chvíle, třeba teď po vydání poslední desky a po jejím ocenění šesti Anděly, kdy byl kolem něj najednou větší rozruch. Myslím ten mediální. Ale jinak jsem jeho působení v hudbě vždy považovala za samozřejmé a jinak bych si ho ani nedovedla představit. Prostě, milé děti, tatínek odjíždí do práce na koncert a pak se zase vrátí.
Čili stejný model, jako když někdo odjíždí pracovat na stavbu?
No, tak asi jo. Aparatura se také musí postavit a ozvučit. A bývá to pěkný rámus. Na rozdíl od stavby mě samozřejmě zajímá, jak proběhl koncert, co lidi a jaké příhody se odehrály kolem. Některé věci se opakují a stávají rutinou, zvlášť ty organizační. Samotné koncerty jsou, věřím, doposud jedinečné, podobně jako jsou výjimečné mnohé stavby.
Ty máš taky kapelu. Neměla jsi někdy pocit, že jsi v určitém stínu? Tvojí hudbu na rozdíl od té jeho nezná každý.
To mě nemrzí, já k tomu mám asi jiný přístup. Hrajeme a zpíváme spíš jenom pro radost, pro známé a přátele, i když občas také v malých klubech a hospodách pro platící publikum. Nemáme ambice oslovit nějakou širší posluchačskou základnu, ale nějaké písně nahráváme a může se stát, že nás bude poslouchat víc lidí. Proč ne?
Co jsou Vláďovy nejcharakterističtější vlastnosti?
Určitá rozvážnost, schopnost udržet rodinné zázemí, důvěryhodnost. Umí, pokud je dobře naladěn, naslouchat a nemluvit jen o sobě, prostě si povídat. Dostat ho na Barunčino představení, Adamův nebo Martinův koncert, to nějakou dobu trvá. Ale pak je pozorným posluchačem a divákem. Radši si poslechne jejich písničky doma, ale jednou za čas se rozhodne a mladí to velmi ocení.
A proč to tak je?
Protože je unavený. Posledních deset až patnáct let obecně nerad chodí někam mimo Letnou. Výjimkou je občas Staré Město, Malá strana, procházka, pivo, panák, drobný nákup, například dobrá láhev irské whisky.
Když jsem se ho ptala, kdo je jeho hlavním životním andělem, tak řekl, že Eva.
Jo? Tak to mě potěšilo. Někdy přemýšlím o tom, že bych mohla být lepší žena v domácnosti, třeba co se týče obletování a podstrojování. Ale zatím jsem ještě žena pracující a také, jak jsem již zmínila, doma až tolik času netrávím, zvlášť v létě. Vláďa to ale naštěstí moc nechce a nevyžaduje. A já to mám podobně. Je to o dohodě. Výjimka o to víc potěší a překvapí. Pokud jsem mu byla nebo jsem tím andělem, tak o tom zase tak moc nevím. A to je asi dobře. Jednou se potkáme.
Maťo Mišík (44 let)
Foto: Petr Kulhánek
Maťo Mišík (44 let), kytarista a výtvarník, syn Vladimíra Mišíka.
Víš o něčem, co bychom o Vláďovi měli vědět a nevíme?
Tak asi málokdo by třeba čekal, že táta bývá před koncertem dost nervózní. Ale není to nic, co by nespravil malej panáček a po asi třech prvních písničkách nervozita opadne.
Co se ti vybaví jako první vzpomínka na něj?
Ono se těžko zařazuje, která byla ta první. Ale třeba si vybavuju jednu, kdy spolu ležíme v posteli a díváme se na naší pidi televizi. Byla to taková ta úplně malinkatá s černobílou obrazovkou asi deset centimetrů a tam bylo jen zrnění, ale občas se tam vynořovaly obrysy jezdců na koních. Někde tam na pozadí běžela nějaká kovbojka a my to s napětím pozorovali a domýšleli si, o co tam asi běží.
Jaký je Vláďa táta?
Nerad bych, aby to vyznělo nějak nevděčně, ale on byl pro mne vždy víc kamarád než ten otec, ke kterému člověk chová nehynoucí respekt. Nemá rád konflikty a vždy se jim snažil vyhýbat i v rodině. Takže když jsem dělal binec, musela to řešit většinou máma. Ale měl své chvilky, kdy mi dal najevo, a to jen verbálně, že už to přeháním. A musím říct, že to vždy zafungovalo. Nicméně, vždycky jsme měli vztah víc jako kamarádi, přátelé, což považuju za moc hezké.
Které z dětí je mu podle tebe nejpodobnější?
Pokud se bavíme o vizuální podobě, tak myslím, že jisté rysy po tátovy nese jak Adam, tak Bára. Pokud se bavíme o vlastnostech a charakteru, tak jsme každý dost jiný. Samozřejmě tam jistý vliv a převzetí nějakých mustrů či principů bude, ale všeobecně si myslím, že jsme každý samostatná jednotka, která je prostě sama sebou.
Byl by z tebe kytarista, i kdybys neměl za tátu Vláďu?
To se můžeme pouze domnívat, co by kdyby. Ale jelikož jsem začal hrát na kytaru hlavně díky kamarádům a ne pod vlivem táty, tak je to dost možné. To až potom, když jsem si začal sám brnkat, jsem šel za tátou, aby mi ukázal nějaké akordy. Takže ten prvotní motiv přišel z jiného směru, ale v následném prohlubování znalostí mi táta hodně pomohl a potom kluci z jeho kapely.
Obtěžovalo tě někdy, že je tvůj táta hvězda?
Určitě ne. Jako dítě jsem to samozřejmě ani nevnímal a později se to projevovalo spíš tak, že na mne lidi byli milí, protože tátu měli rádi. Nicméně myslím, že táta není ani tak slavnej, jako spíš známější a řekněme trochu víc populární. Slavná je Madonna, Mick Jagger nebo třeba Gott. Táta může jít normálně po ulici a nikdo ho neotravuje.
V čem bys chtěl nebo naopak nechtěl být jako on?
Asi v přístupu ke zdraví a ke svému tělu. On bohužel důvěřuje víc doktorům než sám sobě.
Bára Mišíková (34 let)
Foto: Petr Kulhánek
Bára Mišíková (34 let), herečka, dcera Vladimíra Mišíka.
Barunko, cílem je vysondovat na Vláďu něco, co ještě nevíme. Napadá tě něco?
No, tak to se musím teda zamyslet! Táta je hrozně skromnej, pokornej člověk. Čím je starší, tím je ale nervóznější, což je občas vtipný. A nic pikantnějšího mě bohužel nenapadá. Na druhou stranu lidi taky nemusí vědět všechno. Některý věci je lepší ponechat v kruhu rodinném.
Vybavíš si svou první vzpomínku s ním?
Taková naše chvilka v raném dětství vždycky byla, když mi vyprávěl, co zažil jako malej kluk. To jsem úplně milovala. To je intenzivní vzpomínka.
Jsi Vláďova jediná dcera. Chová se k tobě jinak než ke tvým bratrům?
Těžká otázka. Mezi námi třemi jsou takové věkové rozdíly, že každý z nás vyrůstal skoro jako jedináček a on byl s každým z nás trochu jinej táta. Třeba když jsem byla malá já, tak byl zrovna hodně nemocnej, měl tašku plnou prášků, bez kterých bohužel nemohl fungovat, takže mi vždycky říkal, že je vlastně takovej feťák (smích). A to, že jsem dcera… Možná se před sebou trochu víc stydíme. Takový ty holčičí věci probírám převážně s mámou. Ale jinak máme hezkej otevřenej vztah. Za to jsem moc ráda.
Jak mu říkáte?
My s Adamem mu říkáme táto, já občas taťuldo a Maťo mu říká táto i Vláďo.
A jak on říká tobě?
Mně říká Báro, brambůrko, a když jsem byla malá, tak myšáku.
V čem jsi po něm?
Táta je pro mě takovým symbolem zázemí a pohody. Když pominu svůj vztah k hudbě a umění vůbec, tak si myslím, že mám po něm i určitý nadhled a klid. A taky vztah k dobrému jídlu a vínu, což souvisí s tou pohodou.
A je něco, co bys po něm mít chtěla a nemáš, nebo naopak?
Po tátovi bych chtěla mít víc důslednosti a pečlivosti v určitých věcech. Ale myslím, že se to u mě s věkem zlepšuje. Co bych ovšem nechtěla, je rochňání se v nemocech. Vzhledem k tomu, že je táta většinu svého života dost nemocnej, tak by se dalo říct, že je to až taková jeho druhá partnerka, o které hodně mluví. Rozhodně to nechci nijak zlehčovat, ale to už tak nějak k tátovi patří. My s Adamem jsme taky alergici, řešíme lehké astma, ale já se na to snažím jít spíš přírodnějším způsobem. Doktorů se bojím (smích).
Bylo tvé dětství nějak poznamenané tím, že Vladimíra zná v Česku skoro každý?
Nějakým způsobem to určitě vliv mělo. A tím myslím i prostředí a společnost, ve které jsme se pohybovali. Spousta inspirativních lidí a příběhů. Jinak je pro mě dětství převážně máma a táta, a že je táta známej, to jsem dlouho moc nevnímala. Prostě to byl táta, kterej rád zpívá a zároveň má to štěstí, že je to i jeho práce. A máma je živel, silná osobnost, co pořád něco podniká. Má kapelu, píše básně a rozhodně nemá problém se prosadit. To vlastně nemá ani jeden z nich. Táta vypadá, že se neumí naštvat, ale umí to. Když jsem byla v pubertě, tak se u nás křičelo docela dost. A nejenom do mikrofonu.
Vychovávali tě oba rodiče stejně, nebo ti každý předal něco jiného?
Ty základní hodnoty jsou stejný. Oba rodiče nás vedli k určitý pokoře a úctě k životu a lidem. Když jsem ale byla malá, tak táta hodně koncertoval a byl často pryč, takže většina výchovných manévrů připadla na mámu. Hodně si s náma hrála a blbla a zároveň se nás snažila vést i duchovnějším, spirituálnějším směrem. Když jsme se pak všichni i s tátou sešli u stolu, tak se hodně povídalo, diskutovalo o všem možném na světě. A tak to máme do dnes, což jsou ty nejkrásnější momenty.
Máš tendenci srovnávat svoje partnery nebo nápadníky s tátou?
Asi ne úplně srovnávat, ale najdou se určitý rysy, které u protějšku potřebuju cítit. Taková ta pohoda, vztah k umění a hlavně humor.
A co kdyby ses zamilovala do někoho, z koho by Vláďa nebyl vůbec nadšený a dával to najevo? Ovlivnilo by tě to?
To se mi naštěstí nestalo a doufám, že nestane! Jinak teda nevím, co bych dělala (smích).
Jak teď prožíváš ten velký tátův úspěch? Šest Andělů ještě nikdo nedostal.
To víš, že jsem pyšná. Ale hlavně na to, že táta udělal krok do neznáma a obklopil se novýma lidma. A teď vidíme, že se to vyplatilo.
Je něco, co bys chtěla s tátou zažít a ještě se to nestalo?
Mě by bavilo si ještě někam vyrazit s celou rodinou, na dovolenou nebo na výlet. A koupat se s tátou v moři. Já ho totiž viděla jenom jednou v životě ve vodě (smích).
Jsi herečka. Stála bys o to být stejně slavná jako tát nebo jako Adam?
Já myslím, že tý slávy máme doma až až. My pořád něco slavíme. Spíš mi jde o to něco umět a dělat to poctivě a přirozeně. A když ta moje práce někomu dělá radost, tak to je to největší potěšení. Ale nejsem ten typ, co by za každou cenu chtěl být slavnej. Jó, kdyby to náhodou přišlo, tak už se s tím hold nějak poperu (smích).
A táta tu práci s tebou prožívá?
Určitě prožívá, jen s tou docházkou je to trochu horší. Máma je v tomhle hlavní tahoun, vždycky chodila na všechna představení. Táta chodí výjimečně. Občas mě to mrzelo, když třeba nepřišel na něco, co bylo fakt dobrý. Ale když už něco vidí, tak pak chodí po světě a chválí to (smích).
Adam Mišík (23 let)
Foto: Petr Kulhánek
Adam Mišík (23 let), zpěvák a herec, syn Vladimíra Mišíka
Jak vypadalo tvoje dětství s tátou?
Matně si vzpomínám třeba na to, jak táta vařil a do toho pouštěl Milese Davise a já jsem mezi tím vším projížděl na plastové motorce.
Idylka. A co vařil?
My jsme se spolu odmalička dívali na pořady o vaření. A třeba nás bavil televizní kuchař, co vařil pštrosí vejce mezi pštrosama v Africe nebo vařil v ponorce. Na to jsme koukali a do toho jsme vařili všechno možný. Ale teď už vařím hlavně já, někdy máma, vařím pro celý barák.
Jaký je Vláďa táta?
Pro každýho z nás trochu jinej, protože každý z nás vyrůstal v jiný jeho životní etapě. Já se narodil, když mu bylo padesát, Maťa měl v osmadvaceti. Takže já ho zažil už vyklidněnýho a je fakt, že se věnoval víc než sourozencům, protože měl mnohem víc času, už nejezdil dvacet pět koncertů v měsíci.
Takže jsi jako syn úplně bez výhrad?
Pro mě je to to nejlepší, co znám. A to platí i o mámě, která se prostě rozhodla věnovat nám dětem. Já jsem se narodil, když jí bylo třicet šest a ta kariéra se jí poměrně slibně rozjížděla. Ale rozhodla se, že se bude věnovat mně, protože to pro ni je to největší poslání, kterému se chce obětovat. Ona se pro nás opravdu rozdala, i na úkor vlastních ambicí.
Čím je podle tebe táta nejzajímavější?
Spoustu věcí. Z nějaký všední perspektivy už ani nevíš, co jsou ty věci, který by mohly lidi zajímat. Ale co tě na tátovi trkne hned, je to, že je obrovsky normální, lidskej a pokornej. Kdybych já měl aspoň 10 % jeho pokory, tak jsem fakt rád. Je to charakter, nikdy nedělal kompromisy a proto si ho lidi tak strašně váží.
Jaký to má vliv na tebe?
Mám to štěstí, že můžu říct, že můj táta je můj vzor. Stejně jako moje máma.
Táta na rozdíl ode mě neměl milující rodinu, vyrůstal v šílených podmínkách a to, jak moc je táta milující a laskavej, bez jakýkoli hořkosti, je naprosto obdivuhodný.
Jak zásadní je pro tebe tátův názor na tvou tvorbu?
Samozřejmě dost. Ale v kontextu doby a toho, co já poslouchám, se ten náš vkus trochu liší, ale tátovy poznatky jsou pro mě důležitý a formují mě. On byl vždycky ten první, komu jsem to pouštěl.
O tvé poslední desce říká, že by tam radši slyšel víc živých nástrojů a míň elektra. To tě netrápí?
Vůbec mě to netrápí, mě to baví. Já ten zvuk teď takhle cítím a později to zase můžu cítit jinak. To je na tom to krásný. A jasně, táta je starej rocker a já jsem vyrostl na jiných věcech. Ale tahle kritika se mnou nic nedělá, já k tomu prostě nejsem moc náchylnej, na rozdíl třeba od ségry nebo i od bráchy. Nevím, čím to je, ale já jsem prostě tvrdohlavej. Já jsem v lidech odmalička vzbuzoval různý názory a nikdy mi to nevadilo, vždycky jsem byl silnej. To si myslím, že máš taky.
Možná jo, ale nevím, jestli jsem vždycky věděla, že chci být performer. Na tobě to bylo vidět úplně odmalička.
Asi jo. To bylo evidentní už od dětství, že jsem se rád předváděl.
Vláďa se přiznal, že jsi od něj v šesti letech dostal na zadek. Pamatuješ si to?
Pamatuju si to velmi dobře! Bylo to jednou a jedinkrát, a taky hodně decentní. A bylo to asi po dvouhodinovým přemlouvání mý mámy. Protože táta nemá násilí rád. On nic neřeší, a když už bouchne, tak už to musí stát za to.