Film, který musíte vidět. Klára Tasovská v portrétu Libuše Jarcovjákové vypráví důležitý ženský příběh

Letošní rok je rozhodně rokem Libuše Jarcovjákové. Kromě filmu, který vypráví její příběh, chystá s kurátorkou Lucií Černou rozsáhlou retrospektivní výstavu pro Národní galerii a světlo světa také před nedávnem spatřila její nová kniha T-klub. Pro červnové číslo Vogue navíc exkluzivně nafotila zákulisí UMPRUM muzea. Depozitář a práci tamních zaměstnankyň zachytila svým typickým snapshotovým stylem a jedna z fotek souboru byla vybrána pro limitovaný cover červnového vydání Vogue. Fotografka, která prožila s foťákem v ruce více než padesát let, se konečně dočkala uznání, po kterém toužila celý život.

K fotce Libuši přivedla rodinná kamarádka, výtvarnice Ester Krumbachová. Ostatně byla také jednou z mála, kdo jí od samého začátku fandili a radili s focením nepřestávat. Foťák je pro Libuši její součástí, skrze autoportréty se podle vlastních deníkových zápisků „ujišťuje o tom, že je ještě stále naživu“, a hledá, kým je nebo naopak není. Chce fotit, je to její přesvědčení od samého začátku. Její příběh je nejen bytostně ženským, vyprávějícím o svobodě sebeurčení, o tělesné autonomii, o hledání svého místa ve světě, který je dusivý a svazující. Zároveň mapuje nevšední formou obrysy reálného socialismu. Plynoucí historie se v jejím podání skládá z nejrůznějších útěků, ať už z každodennosti díky večírkům, nebo rovnou z komunistického Československa.

Libuše nás bere z jednoho světa do druhého: Noční směny v tiskárně, tahy dělnickými putykami, romské tancovačky. Život na okraji, jak to sama Jarcovjáková pojmenovává, ji fascinuje, cítí se v něm doma a sama sebou, i ona totiž žije mimo hlavní proud. I proto její fotky nenesou pel exploatace, ale jen vyprávění o sdílení času a prostoru s lidmi, kteří nezapadají. I proto se najde v Téčku, jednom z mála míst, kde se v komunistické Praze scházeli queer lidé. I proto utíká, proto se hledá. V tom se může divák k Libuši vztáhnout a soucítit. Její příběh už není jen její, osobní se stává politickým a dotýká se mnoha – především žen pohybujících se ve světě umění nebo v kreativních oborech.

Formálně experimentální dokument Kláry Tasovské nepracuje se zvolenou formou jen na efekt. Právě to, že se rozhodla místo vlastních „obrazů“ nechat mluvit jen a pouze fotografčin rozsáhlý archiv, skvěle podtrhuje vyprávěný příběh. Ten je silným ve své autentičnosti, ve zdánlivé obyčejnosti jednoho ženského života, jehož hrdinka hledá své místo na světě a stává se u toho na chvíli každou z nás. Koho kdy v životě nenapadlo, jestli to, co dělá, dává smysl? A kde je naše místo? Libušiny fotky, dnes tolik populární snapshoty, zdánlivě obyčejné zachycování každodennosti, nad kterými slovutní kurátoři mávali rukou, nakonec autorku dovedly tam, kam patří: na nejprestižnější fotografický festival v Arles. „Na tuhle zprávu jsem čekala padesát let,“ říká ve voiceoveru Libuše. A po zhlédnutí filmu se nelze ubránit dojmu, že celý svět musel být slepý, když neposkytoval této skvělé fotografce téměř žádné uznání. Od FAMU po kurátorku Annu Fárovou, nikdo v práci Jarcovjákové neviděl příliš. Našla se až na druhém konci světa, v Japonsku, kde se shodou náhod dostala k focení pro významné módní tituly a návrháře včetně Rei Kawakubo z Comme des Garçons. Jenže Libuše nebyla šťastná, chtěla se vrátit – zpět do Československa a do Západního Berlína. 

Skvěle funguje také hudební a zvuková složka filmu, které fotkám dávají extrémní živost a hloubku. A ať se může zdát, že rozpohybovat fotky a vyprávět jen statickými obrázky by mohla být nuda, opak je pravdou. A jde o důkaz nejen šikovnosti celého týmu, který Libušin archiv zpracoval naprosto brilantně, ale především fotek samotných. Kdo by o tvorbě Jarcovjakové kdy pochyboval, tento film ať mu poslouží jako důkaz jejích kvalit. Nejsilnějším zakončením filmu byl nakonec závěr projekce, kdy si celý tým vysloužil standing-ovation. Přítomným v sále se leskly oči, dojetí bylo téměř hmatatelné, celý sál prožíval nepopiratelnou skutečnost, že Libuše Jarcovjáková je konečně tam, kde má být.