Filmy

Film, který musíte vidět. Klára Tasovská v portrétu Libuše Jarcovjákové vypráví důležitý ženský příběh

Fotografka Libuše Jarcovjáková prožila s foťákem v ruce více než padesát let a konečně se dočkala uznání, po kterém toužila celý život. Dokumentární film o české legendě světové fotografie Ještě nejsem, kým chci být okouzlil diváky zkraje roku na Berlinale a aktuálně měl českou festivalovou premiéru na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech. Několikaminutový potlesk vestoje mířil hlavně za protagonistkou. Příběh fenomenální fotografky je příběhem o svobodě, soustředěné tvůrčí práci, hledání sebe sama a právu na sebeurčení. 
Foto: Film Servis KVIFF
Ještě nejsem, kým chci být

Příběh české legendy světové fotografie nadchnul Berlín a Karlovy Vary

Letošní rok je rozhodně rokem Libuše Jarcovjákové. Kromě filmu, který vypráví její příběh, chystá s kurátorkou Lucií Černou rozsáhlou retrospektivní výstavu pro Národní galerii a světlo světa také před nedávnem spatřila její nová kniha T-klub. Pro červnové číslo Vogue navíc exkluzivně nafotila zákulisí UMPRUM muzea. Depozitář a práci tamních zaměstnankyň zachytila svým typickým snapshotovým stylem a jedna z fotek souboru byla vybrána pro limitovaný cover červnového vydání Vogue. Fotografka, která prožila s foťákem v ruce více než padesát let, se konečně dočkala uznání, po kterém toužila celý život.
K fotce Libuši přivedla rodinná kamarádka, výtvarnice Ester Krumbachová. Ostatně byla také jednou z mála, kdo jí od samého začátku fandili a radili s focením nepřestávat. Foťák je pro Libuši její součástí, skrze autoportréty se podle vlastních deníkových zápisků „ujišťuje o tom, že je ještě stále naživu“, a hledá, kým je nebo naopak není. Chce fotit, je to její přesvědčení od samého začátku. Její příběh je nejen bytostně ženským, vyprávějícím o svobodě sebeurčení, o tělesné autonomii, o hledání svého místa ve světě, který je dusivý a svazující. Zároveň mapuje nevšední formou obrysy reálného socialismu. Plynoucí historie se v jejím podání skládá z nejrůznějších útěků, ať už z každodennosti díky večírkům, nebo rovnou z komunistického Československa.
Libuše nás bere z jednoho světa do druhého: Noční směny v tiskárně, tahy dělnickými putykami, romské tancovačky. Život na okraji, jak to sama Jarcovjáková pojmenovává, ji fascinuje, cítí se v něm doma a sama sebou, i ona totiž žije mimo hlavní proud. I proto její fotky nenesou pel exploatace, ale jen vyprávění o sdílení času a prostoru s lidmi, kteří nezapadají. I proto se najde v Téčku, jednom z mála míst, kde se v komunistické Praze scházeli queer lidé. I proto utíká, proto se hledá. V tom se může divák k Libuši vztáhnout a soucítit. Její příběh už není jen její, osobní se stává politickým a dotýká se mnoha – především žen pohybujících se ve světě umění nebo v kreativních oborech.

Být konečně tam, kde máte být

Formálně experimentální dokument Kláry Tasovské nepracuje se zvolenou formou jen na efekt. Právě to, že se rozhodla místo vlastních „obrazů“ nechat mluvit jen a pouze fotografčin rozsáhlý archiv, skvěle podtrhuje vyprávěný příběh. Ten je silným ve své autentičnosti, ve zdánlivé obyčejnosti jednoho ženského života, jehož hrdinka hledá své místo na světě a stává se u toho na chvíli každou z nás. Koho kdy v životě nenapadlo, jestli to, co dělá, dává smysl? A kde je naše místo? Libušiny fotky, dnes tolik populární snapshoty, zdánlivě obyčejné zachycování každodennosti, nad kterými slovutní kurátoři mávali rukou, nakonec autorku dovedly tam, kam patří: na nejprestižnější fotografický festival v Arles. „Na tuhle zprávu jsem čekala padesát let,“ říká ve voiceoveru Libuše. A po zhlédnutí filmu se nelze ubránit dojmu, že celý svět musel být slepý, když neposkytoval této skvělé fotografce téměř žádné uznání. Od FAMU po kurátorku Annu Fárovou, nikdo v práci Jarcovjákové neviděl příliš. Našla se až na druhém konci světa, v Japonsku, kde se shodou náhod dostala k focení pro významné módní tituly a návrháře včetně Rei KawakuboComme des Garçons. Jenže Libuše nebyla šťastná, chtěla se vrátit – zpět do Československa a do Západního Berlína. 
Skvěle funguje také hudební a zvuková složka filmu, které fotkám dávají extrémní živost a hloubku. A ať se může zdát, že rozpohybovat fotky a vyprávět jen statickými obrázky by mohla být nuda, opak je pravdou. A jde o důkaz nejen šikovnosti celého týmu, který Libušin archiv zpracoval naprosto brilantně, ale především fotek samotných. Kdo by o tvorbě Jarcovjakové kdy pochyboval, tento film ať mu poslouží jako důkaz jejích kvalit. Nejsilnějším zakončením filmu byl nakonec závěr projekce, kdy si celý tým vysloužil standing-ovation. Přítomným v sále se leskly oči, dojetí bylo téměř hmatatelné, celý sál prožíval nepopiratelnou skutečnost, že Libuše Jarcovjáková je konečně tam, kde má být.