Tři provokativní filmy ženských autorek, které si berou na paškál směšné standardy krásy

Letošní rok přinesl celou řadu filmových a televizních počinů, v nichž se blýskly hollywoodské hvězdy po čtyřicítce: Anne Hathaway zaujala v romantickém snímku Představa o tobě, kde se zamilovala do mladšího kolegy, Angelina Jolie zazářila v nadčasovém filmu Pabla Larraína o operní divě Marii Callas Maria a Cate Blanchett opět potvrdila své herecké mistrovství v psychologickém thrilleru Dokonalý cizinec. Zapomenout nesmíme ani na Ruth Negga, která podala skvělý výkon ve snímku Nedostatek důkazů.

Zatímco mainstreamové filmy mužských autorů často vykreslují ženy středního věku jako dokonalé bytosti plné sex-appealu (na čemž samozřejmě není nic špatného), nové snímky režisérek z generace čtyřicátnic přinášejí konečně osvobozující pohled na stárnutí. Bez obalu se potýkají s komplexitou ženského stárnutí a s drzostí se vysmívají nerealistickým ideálům kultu věčného mládí.

Prvním z nich je film Substance režisérky Coralie Fargeat: Ohromující a dlouho očekávaný snímek, který se s gustem vysmívá absurdnosti všeho, co se od žen očekává, totiž po premiéře v Cannes konečně vstoupil do distribuce. Vypráví o Elisabeth Sparkle (Demi Moore), vyhaslé filmové a televizní hvězdě, kterou se její až karikaturně misogynní šéf (Dennis Quaid) rozhodne nahradit mladším a atraktivnějším modelem. Toto rozhodnutí v ní vyvolá paralyzující nejistotu a přiměje ji vyzkoušet tajemnou „substanci“, proceduru, jež slibuje přinést dokonalejší verzi sebe samé. A taky, že ano: Poté, co si píchne záhadnou zelenou tekutinu, se z její kůže doslova vydere její alter-ego Sue (Margaret Qualley).

Háček je v tom, že v jednu chvíli může existovat pouze jedna verze Elisabeth, a tak zatímco Sue proplouvá ulicemi Los Angeles v těsných lykrových bodýčkách a pouhým mávnutím dlouhých řas přebírá Elisabethinu roli, ta původní leží v bezvědomí zamčená v koupelně. Když přijde řada na odpočinek Sue, Elisabeth se probudí a začne se propadat do spirály hluboké deprese. Porovnává své tělo se Sue, její krása, elán a vitalita jsou jí odporné. Nesnese pohled na nový billboard za oknem, na němž se dokonalá Sue usmívá od ucha k uchu, a cítí, jak se jí její nové já vysmívá. Zkusí jít na rande, vyzkouší si bezpočet drahých šatů a luxusních kabelek, udělá si perfektní make-up, ale odpor k sobě samé nakonec vyhraje.

Velmi záhy jí totiž dojde, že tenhle dvojitý život má své limity, především tehdy, když Sue neustále překračuje čas, který má vymezený. To totiž vede k rapidnímu stárnutí původní Elisabeth pokaždé, když se vrátí do svého těla. Nejdřív je to jen dnou zkřivený prst, který se jí podaří zamaskovat rukavicí, ale postupně se její tělo svrašťuje a vysychá, až se z Elisabeth stane hrbatá karikatura královny Alžběty, ukrytá v šátku, slunečních brýlích a zářivě žlutém kabátu. Kupodivu právě až v této groteskní tělesné podobě se Elisabeth vzdává. Nároky kultury posedlé věčným mládím ji přivedly až na samý okraj a ona už nemá světu co nabídnout. Jde o strhující, děsivou a podivně zábavnou připomínku toho, jak se cítí ženy pod neustálým tlakem kultu dokonalé krásy, kdy jsou nuceny honit se za ideály, kterým z principu nelze dostát.

Tlakem na nesplnitelná společenská očekávání trpí i hrdinka Romy Mathis (Nicole Kidman) coby ředitelka společnosti zabývající se robotikou, která se ve filmu Babygirl Haliny Reijn zamiluje do arogantního stážisty (Harris Dickinson). Jako veřejná tvář své společnosti musí působit důvěryhodně a zároveň i přitažlivě, být průkopnicí, která posouvá hranice, ale i bezúhonnou inspirací. V jedné scéně ji vidíme, jak dělá vše, co je třeba, aby své roli dostála: Podstupuje intenzivní terapii, chodí na kryoterapii a nechává si píchat botox. Vidět na plátně tento jednoduchý zákrok, který podstoupil snad téměř celý Hollywood, ale přesto jde o něco, o čem se ještě pořád nemluví nahlas, je přelomové samo o sobě.

Film však jde ještě dál. Následuje scéna, kdy se Romyina dospívající dcera (Esther McGregor) botoxu své matky posmívá: „Proč si to děláš?“ ptá se jí a přehnaně přitom špulí rty, aby ji napodobila: „Vypadáš jako zdechlá ryba.“ Romy nereaguje, ale tušíme, že se jí to dotklo, a brzy nato ji zastihneme, jak si s tichým znepokojením prohlíží svůj odraz v zrcadle. Ve filmu prošpikovaném transgresivními a otevřenými sexuálními scénami je právě tenhle záběr to nejodvážnější, co Kidman předvedla. Od hollywoodských hvězd se odjakživa očekávalo, že nebudou stárnout, ale také to, že se budou vyhýbat invazivním zákrokům a zůstanou „přirozené“ (nebo to alespoň předstírat), a film Babygirl se k tomuto pokrytectví staví čelem.

Podobně je tomu i v Substanci , ale bez polopatických ukázek chirurgických a estetických zákroků. Úplně stačí tvář Demi Moore: dokonale vykonturovaná, bez jediné vrásky, korunovaná plnými lesklými rty. Je jasné, že hlavní hrdinka dělá vše pro to, aby proces stárnutí zvrátila, a přesto nakonec skončí odstrčená.

Ve filmu Nightbitch režisérky Marielle Heller, který si odbyl premiéru v září na filmovém festivalu v Torontu, je stárnutí hlavní bezejmenné hrdinky v podání Amy Adams zobrazeno úplně jinak, ale ani v tomto případě se to neobejde bez pořádné dávky traumatu. Pod tíhou nových povinností matky na plný úvazek se hrdinka mění... v psa.

V jedné z prvních scén ji vidíme, podobně jako Elisabeth nebo Romy, jak se bedlivě prohlíží v zrcadle. Je vyčerpaná, rozcuchaná, má vrásky a pod věčně unavenýma očima váčky. Navíc jí na překvapivých místech začínají rašit chlupy: „Jsme tam, kde jsme,“ povzdechne si. Od této chvíle je všechno už jen surreálnější: Na spodní části zad objeví chomáče bílých chlupů a malou bouličku. Když na ni zatlačí, vyteče hnis a vyroste z ní malý šedý ocásek. Později jí na břiše vyraší šest dalších bradavek. Adams pouze pokrčí rameny – po všem, co už mateřství a ženství udělalo s tělem její postavy, ji nic nepřekvapí.

Stejně jako v případě Substance má i film Nightbitch potměšilou radost z fyzických nedokonalostí a občasné odpornosti těla hlavní hrdinky, čímž odhaluje syrovější a zranitelnější stránku hollywoodských hvězd, které jinak vídáme jako téměř mýtické, dokonale krásné bytosti z červených koberců filmových premiér.

Je jasné, že Moore, Kidman i Adams jsou výjimečně krásné a mají mnohé výsady a privilegia filmových hvězd – nic na nich pro nás nejspíš není dosažitelné. Ale jejich ochota ponořit se do rolí žen, které s sebou nesou nepříjemné až odpudivé znaky toho, co v dnešním světě znamená stárnout, rozhodně má význam. Ukazují tak i naše vlastní pochybnosti, nekonečnou péči o vzhled, diskriminaci na základě věku, zoufalé snahy držet krok s ostatními ženami, které bychom hlavně neměly dávat najevo, i veškeré touhy splnit tato nerealistická společenská očekávání.

Právě takové role potvrzují čtyřicetiletým, padesátiletým, šedesátiletým a ještě starším ženám, že mnohé z jejich nejbolestivějších soukromých zážitků jsou zcela univerzální. A především, že nemusejí být dokonalé a nemusejí o to usilovat. Ve světě Hollywoodu, který právě tyto ženy odjakživa podceňoval a předkládal je pouze v jakési idealizované podobě, když už vůbec, je to velký krok. A proto doufám, že za těmito třemi trochu podivnými filmovými klenoty budou následovat i další. Ani Řím nepostavili za den, a tak je jasné, že to potrvá ještě desítky let, než se nám naše dosavadní představy o ženské kráse podaří na filmovém plátně změnit. Ale je dobré vědět, že jdeme tím správným směrem.