Knihy
Foto: Benedikt Renč
Benedikt Renč: Mezi euforií a tragédií v hledáčku objektivu
Kristýna Jandová19. 3. 2025
V exkluzivním rozhovoru fotograf Benedikt Renč představuje svou novou knihu Euphoria and Tragedy. Český umělec, který má rodinné zázemí ve filmu a před jehož objektivem pózovaly hvězdy jako Arnold Schwarzenegger nebo Johnny Depp, odhaluje nejen svou práci, ale především osobní pohled na život skrze fotografie.
Foto: Benedikt Renč
Paris Show
Už od třinácti let je fotoaparát jeho nerozlučným společníkem. Benedikt Renč vyrůstal v prostředí, kde se filmová tvorba dědí z generace na generaci. Jeho otec a bratr se etablovali coby filmoví režiséři, matka jako filmová střihačka. Není divu, že i jeho svět obrazu pohltil. „Vždycky jsme doma měli techniku, kamery, foťáky... Člověk si s tím začne hrát a zjistí, že ho to baví víc než playstation,“ vzpomíná Benedikt Renč, dnes jeden z nejuznávanějších českých fotografů. Jeho nová kniha však nepředstavuje jen sbírku portrétů celebrit, které během své kariéry zachytil. Jak sám zdůrazňuje, kniha je spíše intimním vhledem do jeho volného času.
Co vás inspirovalo k vytvoření knihy?
Celý život jen fotím a nemám čas se zastavit, protože každý den fotím něco dalšího, nové komerční zakázky nebo něco pro sebe. Minulý rok jsem si uvědomil, že by bylo dobré se na chvíli zarazit a shromáždit všechny své fotografie vyjma komerčních a módních na jednu hromadu a zjistit, co všechno mám. Bylo jich vážně hodně a byla by škoda nechat je všechny v šuplíku. Od vydání knihy mě chvíli odrazovala myšlenka, že by mohla být vnímána jako mé předvádění se, ale okolí mě tak trochu donutilo.
Co pro vás znamená název knihy Euphoria and Tragedy?
Málokdy se mám konstantně dobře a vesele. Většinou prožívám euforii ať už v pracovním, nebo v osobním životě, a nebo je to tragédie, které sice nepropadám, ale je to takové nahoru a dolů. Myslím, že i fotky v knize jsou buď optimistické, nebo ne až tak optimistické. Myslím, že každého nějakým způsobem euforie a tragédie v životě provází.
Máte rituály, které při tvorbě portrétů dodržujete?
Od začátku každého nechávám, aby byl sám sebou, a když se dostane do komfortní zóny, tak teprve potom ho začínám nějakým způsobem směřovat. Rád si při focení povídám a v nějaké fázi konverzace, když se portrétovaní více rozpovídají a začnou vyprávět nebo se i na něco ptát, tak se hranice mezi jejich profesí a tou mojí mažou. Vždy nechávám vše plynout přirozeně. Dalším takovým rituálem je, že chci, aby na place bylo co nejméně lidí. Když fotíme celebrity, požaduju, aby tým okolo nás byl co nejmenší.
Utkvěly vám v hlavě některé konverzace?
V hlavě mi utkvěly asi konverzace s Johnny Deppem. Dlouho jsme si povídali o fotoaparátech, o specifických značkách fotoaparátů, o tom, kde si jaký koupil a kde jaký ztratil. Jeho zajímaly foťáky a mě jeho příběhy, takže se to hezky sešlo.
Foto: Benedikt Renč
Kniha Euphoria & Tragedy
A co třeba Billy Crudup?
Billy Crudup byl galantní. Je to elegantní pán, který byl krásně oblečený, učesaný, oholený. Focení s ním bylo ale poměrně krátké. Ale i v pózách, v tom, co dělal a nedělal, v tom, jak seděl a neseděl, je naprosto galantní.
Co považujete za zlomové momenty své kariéry?
Těch zlomových momentů už bylo hodně. Za úplně první považuju asi ten, když jsem v osmnácti fotil velkou fashion story do časopisu. Zatím posledním zlomovým momentem je pro mě vydání knihy.
Co o vás kniha lidem prozradí?
Lidé jsou zvyklí vidět mé fotky známých osobností nebo módy a netuší, co si fotím sám pro sebe. Teď zjistí, co dělám, když mám čas nebo chuť, a co vizuálně zažívám.
A co fotíte ve volném čase?
Nejvýstižnější je asi slovo reportáž. V reakci na fakt, že celý život něco nebo někoho stylizuji, se snažím navštěvovat světy, které jsou mi relativně cizí a kde nemusím nic organizovat. Nemusím nic připravovat a stávám se tu jen nezúčastněným divákem nějakých situací.
Fotíte i svoji rodinu?
Rodinu fotím pořád. Hlavně naše děti. Den, kdy nic nevyfotím, mi přijde jako promarněný.
Vzhlížel jste ve svém oboru někdy k někomu?
Strašně rád jsem měl Petera Lindberga, který nedávno zemřel. Znamenal pro mě prvopočátek seznámení se s módní fotografií. Dokonce jsem ukradl jeho knihu. Vypůjčil jsem si ji v knihovně, ale nikdy jsem ji nechtěl vrátit a mám ji pořád. Díky němu jsem zjistil, čeho se pomocí foťáku a černobílého filmu dá docílit, a přišlo mi to natolik fantastické, že jsem si řekl, že tou cestou musím jít také.
Foto: Benedikt Renč
Kniha Euphoria & Tragedy
Inspiroval vás ještě někdo?
Mám rád i Maria Testina, to je zase mistr barevné fotografie. To, co on udělal s módní fotkou, byl neuvěřitelný kus práce. Hodně rád mám i „no name“ válečné fotografy, kteří stojí za velkými fotografiemi, ale nikdo jejich jména nezná, protože se většinou schovají za titulek časopisu nebo média.
Vnímáte i to, jak se mění módní fotografie v posledních letech?
Vnímám a mění se hodně. Myslím, že se mění k trochu větší nudě. Mizí kontroverze. Neříkám, že kontroverze je důležitá a nutná, ale všechno je teď jen takové hezké. Jenom hezké. Například právě Testino uměl kontroverzní věci zajímavě. I Terry Richardson. Lindbergh zase kontroverzní nebyl vůbec, ale všechno zahalil do té černobílé, což je svým způsobem taky kontroverze. V dnešní době musí být všechno viditelné, barevné, popsané.
Vy se také zaměřujete na černobílé snímky. Proč?
Kdybych mohl, tak bych fotil převážně jen černobíle, ale to bohužel nejde. Pro mě je barva rušivý element. V dnešní době je všechno barevné, od barevného Instagramu a barevných filmů po barevné limonády. Myslím, že když se vypustí barva a oko se vizuálně zklidní, je vše zajímavější.
Není ale barva to, co přináší radost a co v dnešním světě potřebujeme?
To určitě ano. Barvu mám rád a i v mé knize je těch černobílých fotek relativně málo. Ale rozveselit se dá i černobíle.
A co móda? Sledujete ji?
Sleduji. Ale vnímám v ní hlavně dvě věci, což je styl a trendy. Kolikrát spolu vůbec nekorespondují. Mě zajímají spíše styly jednotlivých lidí a značek, než abych nutně sledoval jednotlivé trendy. Trend přijde a odejde...
Jsou i ve fotografii nějaké trendy?
Myslím, že spíš každý fotograf má svůj styl, svůj rukopis, který se snaží prosadit.
Jaký je váš rukopis?
To neumím popsat. Byla by to dobrá otázka pro někoho zvenčí. Těžko se popisuje vlastní styl. Já bych řekl, že je strohý.
1 / 5
Pharell
Je pro vás těžké skloubit osobní a profesní život?
Ani ne. Myslel jsem, že to bude náročnější. Kvůli práci sice hodně cestuji, ale vždy jen na dva, tři nebo pět dní. Nikdy neodjedu na měsíc. Navíc moje děti už mají tak nabitý program v rámci školy, kroužků a aktivit s kamarády, že jsem v pozici, kdy jsem rád, že si ony najdou čas na mě.
Setkáváte se ve své profesi s nějakými výzvami?
Asi zbytečná korektnost dnešní doby... pro člověka je to výzva. Musí být opatrný ohledně některých témat a věcí. Všechno je tak korektní, že z mnoha věcí vymizel vtip a uvolněnost a stává se z toho uniformní doba. To je taková výzva, o které nevím, jestli jí čelím, ale štve mě.
Odkud pochází fotografie výbuchu na hlavní stránce vaší knihy?
Fotilo se to v Praze při natáčení nějakého filmu, když vybuchovalo auto. Přišlo mi, že právě ten výbuch je tragédie, ale zároveň vypadá tak hezky, že by mohl vyjadřovat i euforii.
Máte k nějaké fotografii v knize opravdu hluboký citový vztah?
Ke každé fotografii se pojí nějaká má vzpomínka nebo důležitý moment. Tajně jsem tam propašoval i svoje děti.
V knize je i fotografie Manola Blahnika, není na ní ale jeho tvář. Jak na focení vzpomínáte?
Byl to strašně zábavný, energický chlap. Fotil jsem i jeho portréty, ale do knihy mi přišla tato fotografie zajímavější. Připadalo mi důležitější dát tam jeho boty, když vlastně vyrábí boty.
Co vás na fotografii nejvíc fascinuje?
Skutečnost, že je pokaždé jiné. Když očekávám, že uričté focení bude nějaké, tak je pak úplně jiné. Fascinuje mě ta absolutní proměnlivost oboru.
Naučil jste se při tvoření knihy něco sám o sobě?
Je těžké se na svoji práci dívat pohledem zvenčí. Je těžké být k sobě kritický. Naučil jsem se být k sobě mnohem kritičtější a naučil jsem se zahazovat špatné fotky, i když k nim mám nějakou vazbu.
Foto: Benedikt Renč
Youth
Vogue
