Za oponou slávy: Eric James Guillemain ve své nové knize odhaluje zákulisí hollywoodského lesku

Kristýna Jandová18. 3. 2025

Jak se cítí hvězdy, když zhasnou reflektory? Jedinečné momenty ve svých fotografiích už více než patnáct let zachycuje francouzský fotograf Eric James Guillemain. Jeho nová kniha Backstage Dreams odkrývá intimní pohled do duší hollywoodských hvězd jako Helen Mirren, Matthew McConaughey či Carla Bruni.

Foto: Eric Guillmain

Anya Taylor-Joy, London

„Zajímají mě skryté příběhy, otázky, pochybnosti, sny, slzy a smích,“ uvádí Guillemain, v Maroku narozený Pařížan, který se v roce 2002 odstěhoval do New Yorku a působil jako asistent světově proslulého fotografa Petera Lindbergha. O několik let později se pak rozhodl odstartovat svou vlastní fotografickou kariéru. „Nesnažím se skrze své snímky chlubit tím, že jsem s celebritami v zákulisí a že to přináší nějaká privilegia. Svou prací chci přidat hodnotu a hloubku různým situacím. Být uctivým pozorovatelem v podstatě znamená v těchto chvílích dát víc než si vzít,“ dodává Eric Guillemain.

Co zažehlo prvotní jiskru vaší vášně pro fotografii?

Mou první vášní se stala spíše hudba a zpěv, což pro mě bylo vždy spojené s hledáním autenticity – nějakého nefiltrovaného a bezprostředního způsobu bytí, věrného danému okamžiku. A když jsem přešel od hudby k fotografii, nechtěl jsem se původního hledání vzdát. Jenom jsem vyměnil nástroje.

Jak byste popsal svůj celkový fotografický styl?

Picasso říkával, že mu trvalo celý život, než se naučil malovat jako dítě. Nevím přesně, jaký je můj styl, ale chtěl bych, aby byl víc jako dětský. Abych viděl věci poprvé a dokázal se jimi okamžitě nadchnout. Také bych se rád přestal bát opakování. Děti se rády opakují a myslím, že to dělám taky. Užívám si každé opakování, jako by to bylo něco nového. Je to jako bluesová písnička, ve které se pořád hrají stejné akordy, ale pokaždé se vypráví jiný příběh.

Proč jsou všechny vaše fotografie černobílé?

Černobílou fotografii vnímám jako přímější a tajemnou zároveň. Připomíná mi japonské básně haiku.

Jaká je nejdůležitější vlastnost, kterou by podle vás měl dobrý fotograf mít?

Možná jde o schopnost přinést lidem trochu úlevy a vnitřního klidu tím, že jim pomůžeme lépe porozumět světu kolem nás a přijmout ho takový, jaký je, bez zbytečného zmatku a hněvu.

Jsou nějaké výzvy, kterým jako fotograf čelíte?

Když jsem zpíval, často jsem po koncertech ztratil hlas a musel se učit zpívat znovu. To mi sice nakonec dalo větší kontrolu a lepší techniku, ale také to potlačilo tu syrovou emoci a spontánnost. Dávám si proto velký pozor, aby se mi to samé nepřihodilo s focením. Největší výzvou je pro mě zachovat si autentičnost a spontánnost.

Foto: Peter Lindbergh

Eric Guillemain

Co podle vás dělá fotografii působivou?

Myslím, že fotografie může být působivá díky osobnosti fotografa a jeho jedinečnému stylu. Je to jako na ulici všimnout si někoho, kdo má výrazný styl oblékání – prostě vás upoutá. Ale jestli vám to utkví v paměti, nebo se to dokonce stane součástí vašeho života, už je jiná otázka.

Na jaký moment, který jste měl možnost během své kariéry zachytit, vzpomínáte nejraději?

Jednou jsem se vydal lodí z Cannes na ostrov Saint-Honorat. Měl jsem volno a plánoval navštívit klášter, kde se narodila moje babička. Jakmile jsem vystoupil na břeh, zvedl jsem hlavu a spatřil sochu Panny Marie, která mě vítala, a nad ní na obloze kříž vytvořený stopami letadel. Okamžitě jsem to vyfotil. Ta fotka je i v mé knize.

Kdybyste mohl fotografovat jakoukoli osobu, živou nebo mrtvou, kdo by to byl?

Přál bych si zachytit, jak Jack Kerouac prožíval samotu a meditoval, když pracoval u požární hlídky v pohoří Desolation Peak. Jeho knihy mě v dospívání ovlivnily a vždycky mě zajímala ta síla v samotě a hledání duchovního smyslu života. Také bych rád fotil Marlona Branda v zákulisí natáčení. Obdivuji, že se držel stranou od hollywoodského pozlátka, ale přitom se naplno věnoval herectví. Jak Kerouac, tak Brando se oba zabývali meditací a myslím, že právě to bych se snažil svými fotografiemi pozorovat.

Jakou nejcennější lekci jste si odnesl ze své práce u Petera Lindbergha?

Pro mě to bylo, jako když se v Anglii objevil punk. Člověk viděl ty lidi a najednou dostal chuť vzít kytaru a začít hrát a zpívat. S Peterem to bylo podobné, jen místo kytary jsem vzal foťák a začal fotit. Díky němu všechno vypadalo jednoduše. Ukazoval, že nejdůležitější je užít si ten moment s velkým úsměvem. Pořád se to učím. Jeho úsměvu se nedá konkurovat.

Utkvěla vám v hlavě nějaká konkrétní vzpomínka z této doby?

Nevím, jestli se mi to zdálo, nebo se to opravdu stalo, ale často si vzpomenu, jak Peter neváhal pracovat v dešti. Lidi kolem panikařili, ale jakmile začal fotit, obloha se vyjasnila. A stalo se to víckrát. Měl jsem pocit, že dokáže ovládat počasí. Anebo možná prostě uměl využít všechno, co měl kolem sebe, a udělat z toho něco úžasného. Byl to opravdový kouzelník, který dokáže z úplně obyčejných věcí udělat něco neobyčejného.

1 / 12

Sophie Marceau, Paris

Foto: Eric Guillmain

Vaše kniha se jmenuje Backstage Dreams (Zákulisí snů). Jaké sny v knize odkrýváte?

Prvním snem bylo, abych čtenáře přenesl do těch scén, které jsem fotil. Aby se stal svědkem a součástí toho dobrodružství. Postupně se mi v hlavě objevila myšlenka skrytého světa, jakéhosi hlubšího snu – takového, který k vám promlouvá záhadným jazykem podobně jako sny, když spíte. Snaží se vám sdělit pravdu, kterou za bdění nedokážete úplně pochopit. Zákulisí vaší mysli je jiný svět. Ne vždy se ukazuje v běžném životě, ale je tam. Řekl bych, že je to otevřené srdce. Chtěl jsem, aby postavy v mé knize měly odvahu nechat vlastní ego stranou a nechat promluvit svá srdce, ať už je ten jazyk jakkoliv neznámý nebo tajemný.

Naučil jste se při tvorbě knihy něco o zákulisí své vlastní mysli?

Naučil jsem se, že na sebe nemusím být tak tvrdý. Že je v pořádku, když se občas stáhnu do ústraní, užívám si samotu a chci být chvíli neviditelný. Někdy je lepší jen pozorovat než se aktivně zapojovat. To neznamená, že nemůžu žít plnohodnotný život nebo že nemůžu odvádět skvělou práci, pokud ji dělám s láskou a upřímně.

Co si myslíte o roli fotografie v současné éře sociálních médií a digitálního přesycení?

Nebaví mě, když někdo fotografuje jen proto, aby se předváděl nebo si hrál na umělce. A bohužel takových fotografií vídám hodně – samé selfie, fotky, na kterých se lidé snaží vypadat jako z časopisu, kopírují trendy a používají laciné triky, které ale nic neříkají. Mně se líbí, když fotografie ukazují, jací lidé doopravdy jsou, co mají v srdci, a ne když jsou všichni jako přes kopírák. Jsem rád, že i takových fotografií existuje spousta.

Ale to je jen můj pohled, pohled člověka, který hodně přemýšlí sám o sobě. Možná budoucnost fotografie bude patřit něčemu extrovertnějšímu.