Rozhovor s Caroline de Maigret, která je starší, ale lepší, ale starší

Spatříte ji a svět se na moment přestane točit. A je úplně fuk, jestli zrovna půjde po přehlídkovém mole Chanel, anebo po ulici oblečená do černého roláku a modrých džín, vcelku do ničeho extra, ale na ní se i ta nejbanálnější kombinace mění jako mávnutím proutku v nejelegantnější look na světě. Je v pořádku ji za to nenávidět i milovat.

Modelka a hudební producentka Caroline de Maigret ztělesňuje něco, o čem potají fantazírujeme, ale když na to přijde řeč, máváme rukou, že to neexistuje, to ví přece každý, je to celé marketingová past. A sice pařížství. Caroline si to dobře uvědomuje. Jak nejspíš víte, před lety o tom s přítelkyněmi napsala knihu. A já vám slibuju, že jestli jste se při čtení bestselleru Jak se stát Pařížankou hihňali na každé straně, pak si i novinka Čím starší, tím lepší, ale starší zaslouží čestné místo ve vaší knihovně. Tím spíš, pokud na sobě taky cítíte, že – no – stárnete.

Těžko říct, kdy jsem se poprvé ptal sám sebe, jestli můj vlak už vyjel ze stanice Mládí. Možná když mě v pětadvaceti jeden kluk poprvé oslovil „daddy“. Anebo když mi jiný během rozchodu řekl: „Víš co, tobě už bude třicet, ale já, já mám celý život před sebou.“ (V gay světě se zřejmě roky počítají jako u psů: Pokud chcete zjistit skutečný věk, vynásobte ho sedmi.) Možná to bylo, když jsem poprvé usnul v divadle. A podruhé a potřetí. Anebo když jsem zjistil, že jedna z mých báječných kolegyň, již obdivuju pro její profesionalitu a vůbec tak nějak za to, že drží život pevně na uzdě, má ročník narození začínající dvojkou. A možná to bylo, když mi předminulé páteční odpoledne došlo, že bych večer raději šel do sauny a pak si u čaje četl knihu, než divočil na večírku. „Omlouvám se, ale dnes tu tvou oslavu nezvládnu. Pivo příští týden?“ poslal jsem kamarádovi. Ulevilo se mi. Za minutu přišla odpověď: „Martine, ta party je až příští týden. To znamená, že máš týden na to vymyslet výmluvu. To dáš.“ Ups!

A proto jakmile jsem zjistil, že Caroline vyšla nová kniha Older, but Better, but Older (Čím starší, tím lepší, ale starší), do několika vteřin jsem ji měl staženou v iPhonu. Zhltnul jsem ji jako red velvet. A jako je tomu s každým dobrým zákuskem, i ji jsem musel okamžitě sdílet na Instagramu.

Za pár vteřin mi od Caroline přišlo srdce. To mé se pochopitelně zastavilo. Jako bláznivý fanoušek, kterým jsem, jsem si nejprve udělal otisk obrazovky. Pak přišla na řadu troufalost. „Nevěnovala byste mi chvíli na rozhovor?“ odepsal jsem a ani jsem přitom nedoufal v odpověď.

„Ano, jistě,“ přišlo zpátky a moje srdce se zastavilo znova. Měl bych se objednat ke kardiologovi. Ale třeba je tohle s přibývajícím věkem normální?

Překvapivé je, že nenastane žádná specifická chvíle, kdy vám to dojde. Není to tak, že se jednoho rána vzbudíte a řeknete si: „A je to tady, to je ono.“ Lidé vás začnou oslovovat „madam“ častěji než obvykle. Budete si myslet, že máte na tváři otlačeninu od polštáře, ale ta otlačenina tam bude i za týden. Anebo vstanete ve skvělé formě a všichni vám přitom budou říkat, jak unaveně dnes vypadáte. Změna se pomalu vkrade do vašeho života. Se Sophie Mas, která je spoluautorkou knihy, jsme si těchto malých změn všímaly a inspirovaly nás ke psaní. Byla to kataforická zkušenost pro nás obě. Lépe jsme díky tomu pochopily, jaké to skutečně je, stárnout a vyvíjet se.

Nejistoty jsou součástí našeho života. Dobrá zpráva ale je, že všechny ty věci, které mě trápily v souvislosti s kariérou, všechny ty strachy, jako třeba co si o mně lidé myslí, s postupem času ztratily na důležitosti. Neříkám, že zmizely, jsou tady pořád, ale naučila jsem se jim čelit. Už se s těmihle jistotami nezdráhám vypořádat.

Jedou ze skvělých věcí na stárnutí je, že své neurózy poznáte a naučíte se s nimi žít. Vycítíte, až budou přicházet, a časem se je naučíte zvládat. Naučíte se dostávat sebe samého do lepších situací, anebo si všímat toxických vztahů, ať už s milenci, nebo přáteli, a vyhýbat se jim. Musíte na sobě pracovat. Já chodila na terapii a hypnózu. Makala jsem na sobě, aby se má minulost nestala i mou budoucností.

Nejlepší jsem jako máma. To je role, v níž jsem nejlepší, v níž se cítím nejvíce naplněná a tolerantní. Jsem pyšná na mámu, kterou jsem se stala!

Láska je jediná věc na světě, kterou nemůžeme kontrolovat, a to na ní miluju. Je iracionální a krásná a někdy těžká. Neexistují k ní žádné klíče a to ji dělá tak výjimečnou.

Nebuď na sebe tak tvrdá. Za deset let se budeš dívat na své fotky z téhle doby a budeš se ptát sama sebe, proč sis nepřipadala hezká, proč ses necítila ve své kůži a proč jsi vždycky měla něco negativního, co bys o sobě řekla. Nech se být, dovol si užívat si život!

Už jen to, že se nám ty malé změny dějí postupně, ale všimneme si jich, až když se nakumulují. Proto jsme se tu knihu i rozhodly napsat. Všichni víme, co přijde s věkem. Všichni víme, že budeme mít menopauzu, bílé vlasy, ale to je jen jedna stránka procesu stárnutí. K tomu ta kniha slouží – abychom v ní sdílely nápady a zkušenosti a čtenář porozuměl, co se s ním děje, a uvědomil si, že v tom není sám. Myslím, že je důležité mluvit o všem, i o zdánlivě nepatrných detailech.

Ne. Pokud jsem něco nedělala nebo nějaká nebyla, bylo to jenom proto, že jsem v tu dobu nebyla nebo nechtěla být takovým člověkem. Nemůžete dělat něco, čeho v danou chvíli nejste schopný.