Knihy, které umějí stárnout

Různé knihy ovlivnily můj život v jiném období, s každou z nich jsem se s postupem věku loučila. Nám v dětství nikdo s bratrem nečetl. Důležité bylo, že táta měl velkou knihovnu a my měli vždy přístup ke všem knihám, nerozčleňoval texty na literaturu pro děti a dospělé. Každou knihu člověk čte a vnímá v každém věku jinak. Jak se čtení mění se zkušenostmi a psychickým nastavením. Když člověk knihu nepřečte v určitém, správném věku, navždy ji mine. Bojím se odpovědět, aby se ostatní knihy neurazily. 

První ze zásadních knih dětství byla Pipi Dlouhá punčocha. Neustále se k ní vracím, nejen proto, že to byla i nejmilejší kniha mé dcery, když jí bylo sedm let. Je velmi návodná i v tom, jak vychovávat či nevychovávat děti. Pipi Astrid Lindgrenové je osobnost, která dokáže, že žena může žít i jinak, svobodně, vlastně změní strukturu světa. Než aby se marně snažila přizpůsobovat se zkostnatělému světu, vytvoří si svět svůj, paralelní.

Dalším autorem, kterého léta uznávám (a zároveň nenávidím), je Louis Ferdinand Céline, francouzský autor románů Cesta do hlubin noci či Skočná. Štve mě Célinův antisemitismus. A jeho názor, že ženy jsou buď od podstaty svině nebo služtičky, nebo v nejlepším případě čarodějky a víly, nesnáším. Ovšem naučila jsem se od něj nebát se v psaní riskovat, otevřít se, dát sebe všanc. On ukazuje, že nejhoršího člověka, jakého zná, je on sám. V tom je pro mě cenný, i když klopýtá o své ješitné ego.

Mě formovali autoři jako Astrid Lindgrenová, Franz Kafka, F. M. Dostojevskij, L. F. Céline, Ingeborg Bachmannová, Virginia Woolfová a Robert Musil a jejich revoluční knihy. To jsou moje vnitřní mezníky. Tito autoři – i když s nimi třeba nesouhlasím, polemizuji – mě zaujali. Ukazují, že lze žít jinak, že lze psát jinak. Sebe je nutné dát všanc. Jsou to fanatici přesnosti v myšlení i v životě i v zoufalství i v lásce. Nikdy nepíšou bez rizika. Sentimentalita je jim cizí.

I literární postavy, které mám ráda, se mění podle věku. I tady ale existují stálice. Patří k nim i tři nejslavnější rozvracečky institutu manželství: Anna Kareninová Lva Nikolajeviče Tolstého, Emma Bovaryová Gustava Flauberta a Effi Briestová Theodora Fontana. Šlo o vše: o nezávislost, o možnost žít svůj vlastní život, nikoliv ten manželův, zbavit se otrocké mentality. Člověk se může spasit jedině sám sebou. Všechny tři ztroskotaly. To jsou romány 19. století. Máme 21. století. A stále je nutné zbavit se otrocké mentality. Jinak se dovedeme navzájem zase jen k společnému otroctví. A obecně mám ráda postavy, které se nedají, i když všechno definitivně ztratí.

Zajímá mě, co je nutné, aby i ženy mohly do života vstoupit svobodně, aby s nimi každý jednal jako s rovnocennými jedinci, kteří mají právo rozhodovat o svém životě a zároveň se dobře cítit ve svém ženství a mateřství. Protože život máme pravděpodobně všichni jenom jeden a je strašlivé, že jedna skupina se od narození musí přizpůsobovat předsudkům, které se vžily jen proto, aby se jiné skupině lépe a pohodlně žilo a měla si na kom odreagovávat své mindráky. Všichni lidé jsou si rovni: jak jednoduše a banálně ta věta zní. A jak je těžké ji v praxi uskutečnit. Zároveň má žena zkušenosti, které muž mít nemůže a naopak.

Jenže život a umění nejsou soutěž. Tolstoj, Flaubert, Fontane propátrali a popsali poctivě prostor, v jakém se žena pohybuje a proč ještě existují omezení, kde se pohybovat nesmí a kdo vlastně o takovýchto omezeních rozhoduje. Ale nepřemýšleli v kategoriích žena kontra muž. Spíš v kategoriích člověk, kterému jsou některá práva upírána a člověk, který se zasazuje o to, aby byla určité skupině upřena. Projít životem, to nemá lehké ani jeden z nás. A ženy a muži mají jedno společné: jsou jen tím, co ze svého života učiní. A jejich postavy zajímá, proč by mělo být nezbytné být bezohledný. Hrají se hry o moc, častěji mezi muži, kteří si chrání výsadní postavení a jsou nezkalení pochybnostmi. Jako by i v politice byli vzrušenější jeden z druhého než z žen, se kterými spí. A muže přece jen spojuje jedno napříč světadíly a desetiletími: jejich snem jsou (bez výjimky) vily a bazény, plné (osmnáctiletých) krasavic. Říkají tomu seance rozšířeného vědomí. A ještě něco mají společné: ambice všech přesměroval trh.

A mám ráda, když narazím na nadčasový text, který mi odkryje autora jiným způsobem. Třeba Božena Němcová a její korespondence, to je výsostná moderní literatura. Nebo Doris Lessingová, s tím svým neuhýbavým, analytickým a nekonečně vtipným způsobem myšlení. A je krásné dobrodružství, přečíst si text, kdy čtenář netuší nic o autorovi, text je pak volná snová krajina. Literární historie pak v jistém smyslu i ochuzuje, protože zanáší mysl informacemi o autorovi, době, kontextu. Nejvěrnější přátelé jsou postavy z knih. Možná se kvalita napsaného pozná i podle toho, zda vás strhne a pohltí natolik, že přestanete vnímat ruch okolního světa. I když soustředit se na metaforický text je v tomto konzumním tekutém světě pro řadu lidí čím dál těžší. Velká literatura je vždy současná. Je neuzavřená. Usiluje co nejsilněji zapůsobit v každé přítomnosti, ožívá pokaždé, když čtenář knihu otevře. Důležité je, podívat se občas na sebe sama očima druhých. Abychom nezapomínali, že nejsme pupkem světa, ale součástí záměru, jehož smysl je nám skrytý. Taková potěšení a tajemství nám skýtá literární zahrada.