Marie Tomanová: The World Between Us

Na její fotografie jsem poprvé narazil na Tumblru ještě někdy v roce 2015. Už tehdy obsahovaly něco, co mě donutilo přestat stránkou bezmyšlenkovitě brouzdat a pořádně se zadívat. Marie Tomanová totiž zdánlivě jednoduchou momentkou dokáže divákům předat pocit, že člověka na fotografii znají, že s ním souzní a hledají své místo na světě spolu s ním.

Marie sice pochází z Mikulova, dnes ale žije v New Yorku. Během pár let se vypracovala na jednu z nejúspěšnějších fotografek dneška. Vystavovala například na prestižním festivalu Les Rencontres d'Arles, fotí pro velké módní domy, taky obálky Vogue, GQ, Dazed a dalších světoznámých magazínů. Jak ale sama připomíná, bez volné tvorby by se neobešla. K její první knize portrétů mladých newyorčanů Young American napsal předmluvu legendární fotograf Ryan McGinley. Druhou knihu, nazvanou New York New York, zase doprovází text Kim Gordon, spoluzakladatelky kapely Sonic Youth. Jen málo českých fotografů se může chlubit takovým úspěchem, a tak mám před rozhovorem trochu strach. Mariino vnímání světa mě ale tak vtáhne, že na trému rychle zapomenu. Mluvíme spolu o její nové knize It Was Once My Universe, ale také o tom, co pro ni fotografování znamená, kde má dnes domov, a proč si před foťákem sama připadá nesvá.

Je to vlastně jeden z mých nejvíc promyšlených nebo plánovaných projektů. Většina těch starších sérií vznikala v průběhu. Fotila jsem a fotila a pak jsme to následně s kunsthistorikem Thomasem Beachdelem nějak kurátorovali do finální formy. Zatímco tohle pro mě vzniklo takovým trochu netradičním způsobem. Věděla jsem, že poprvé po osmi letech pojedu domů, bylo to moment, na který jsem dlouho čekala. A samozřejmě už jsem v té době velmi aktivně fotila všechny různé projekty. Bylo mi jasné, že to musím nějak zdokumentovat, alespoň sama pro sebe.

Ale ani ne. Ten první návrat domů pro mě byl nejzásadnější právě tím, že byl první. Zároveň jsem věděla, že není poslední. Pro mě se tou cestou otevřela nová etapa. Najednou jsem věděla, že do Čech můžu přijet kdykoliv, už jsem měla zelenou kartu. To byl snad ten největší moment celého odjezdu, čekala jsem na to osm let.

Myslím, že poprvé právě když jsem se po osmi letech vrátila domů. Strašně dlouho jsem v Americe žila s pocitem, že tu nejsem napořád. Neměla jsem ani legální možnost, pořád jsem to měla v podvědomí. Ale když se situace konečně změnila, a já odjela do Čech, byla jsem hrozně ráda, že jsem neodjela dřív. Kdybych odjela, už bych se do USA nemohla vrátit.

Je ale těžké zjistit, co vlastně domov je. Ono se to špatně vnímá, když je člověk tady v Americe. Ale když se pak vrátí zpátky, teprve tehdy zjistí, jak se v Americe cítí. Všechno je najednou jasnější. Nejde to ale zjistit, aniž by člověk nezkusil obojí. Jsem ráda, že jsem na zelenou kartu počkala. V Čechách a doma v Mikulově to mám ráda, strašně se tam těším, ale už to není místo, kde bych chtěla žít, aspoň ne celoročně. Chtěla bych to mít tak půl napůl. Ono se mě na projekt It Was Once My Universe lidé často ptají. Jaké to bylo vrátit se domů? Jak se cítím a co to znamená? Co dokážu popsat nejlíp, je ten pocit, když se člověk vrací na místo, od kterého čeká, že tam patří, zná ho, že se tam cítí nejlíp. Já jsem vždycky měla krásné vztahy s rodinou, mám náš domov moc ráda. Ale najednou jsem se vrátila a bylo to něco úplně jiného, než jsem čekala. Přišla jsem si, že tam nepatřím, že jsem úplně jiný člověk, než jsem byla předtím. Jaký jsem vůbec byla člověk? A jak jsem se já mohla změnit, když Mikulov se nezměnil? Je to takový mišmaš nejasných emocí, kdy si člověk není jistý ničím. Cítila jsem to samé, co na začátku v Americe. Taky jsem si přišla, že sem nepatřím. A když už spolu takhle mluvíme, poprvé mě napadá, že jsem právě tehdy začala New York vnímat jako svůj nový domov. Žiju tu jedenáct let a nějakým způsobem jsem se vydefinovala, poprvé jsem někam dobře zapadla. A ohledně těch knih Young American a New York New York: jak říkáš, jsou to takové momentky a portréty, ale pro mě to je v něčem pořád stejné. Je to o tom okolí, do kterého se člověk snaží zapadnout. V Mikulově mě drželo nad vodou focení všeho, co mi přišlo zajímavé, ať už to byl sentiment nebo pocit blízkosti. To stejné se ale dělo s portréty v New Yorku. Vybírala jsem a fotila lidi, u kterých jsem chtěla, aby zapadli do toho nového světa. A abych zapadla já k nim. Vytvořila jsem si tak komunitu. Každý se snaží někam patřit. Myslím, že mé projekty jsou v tom procesu, v téhle ideologii, dost podobné. Akorát jednou jsou to portréty, a podruhé krajinky, zátiší a autoportréty.

Určitě. Spousta mých dřívějších autoportrétů byla bez obličeje a bez hlavy. Ani mi to nedošlo, dokud jsem nad tím nezačala zpětně přemýšlet kvůli jinému projektu. Spousta mých autoportrétů byla o tom zapadnout do přírody, která mi chyběla z Mikulova. Na přírodu se člověk alespoň nějak naváže. U nás na Moravě se říká, že New York a Mikulov je jako nebe a dudy. Potřebovala jsem se přiblížit něčemu, co člověk tak nějak zná.

Hmm. Pro mě je mezi komerční fotografií a volnou tvorbou vždycky nejvíc hmatatelný rozdíl při práci. Mám ráda obojí. Volná tvorba je pro mě důležitá, člověk se může na něco zaměřit dlouhodobě, přemýšlet nad tím a nějakým způsobem posouvat svoje kreativní limity. Ale v módní fotografii je vše strašně rychlé a zapojuje se do toho hrozně moc lidí, což je skvělé, protože ráda pracuji s týmem. Tu práci si užívám a mám ji ráda. Volná tvorba je něco naprosto odlišného, určitě se jí nikdy nevzdám. A nad samotným oblečením ani tolik nepřemýšlím. Asi to bude znít blbě, ale nejvíc přemýšlím nad člověkem, ne nad tím, co má na sobě. I když je teda pravda, že vždycky prosím stylisty, aby použili něco barevného. Skoro všechno fotím na film a je lepší, když tam je něco červeného, než když to je celé béžové. Řeším ale nejvíc toho člověka v oblečení, než že bych dělala nějaké high-end fashion stories, kde je to víceméně jen o tom oblečení.

Teď právě hledám studio na focení, fotím dvě obálky pro Vogue a mám místo, kde je spousta oken. Já většinou fotím všechno s bleskem na Contax, světla jsou vlastně úplně zbytečná.

Deník si už nepíšu, vždycky si říkám, že bych hrozně chtěla, a pak na to nějak není dostatek volného času. Ale máš naprostou pravdu v tom, že fotografie funguje jako určitý deníkový záznam. Myslím si, že to jde hodně vidět v mojí brzké tvorbě. Nevím, jestli jsi někdy viděl fotky, které jsem fotila, než jsem odjela do Ameriky. Já vždycky říkám, že jsem začala fotit teprve když jsem tu viděla výstavu Francescy Woodman. Ale když se o tom pak bavím s Thomasem, který je můj partner, ale taky kurátor a hodně spolu pracujeme, tak on mi vždycky říká, že to není pravda, že jsem začala fotit už mnohem dřív. I když sama jsem nad tím tak nepřemýšlela, což je zvláštní. Studovala jsem malbu, ale zas tak moc jsem nemalovala. Zato jsem fotila na takový malý mobilní telefon, a to byl naprosto deníkový záznam. Tenkrát to tak fungovalo, z těch mobilů se to ještě nedalo nikam nahrát, neexistoval Instagram. Fotky nikdo nikam nedával, bylo to vyloženě pro mě. Vizuální deník momentů, lásek a rozchodů a různých divokých mejdanů. Myslím, že to bude další projekt, na který se zaměřím, projdu archiv, kde je několik tisíc fotek. Část z nich jsme ukázali minulé léto v sérii s názvem Youth Is Dark v Galerii Off Format v Brně. Ty fotky mají třeba osmdesát kilobitů, jsou hezky lo-fi, ale na projekci to vypadá super. Jen musím vymyslet, jak s nimi pracovat, jak je vytisknout. Ráda bych, aby z toho byla kniha.

Což je hrozně zajímavé, protože to člověk trochu čeká. Čeká, že se věci změnily, ale pak když se k tomu postaví tváří v tvář… Osm let je vlastně hrozně dlouhý čas. To tě pak vyfackuje, je to tak silný vjem a je strašně zvláštní si tím projít. Mě to rozviklalo, v rámci toho, kdo jsem, najednou jsem si nebyla tak moc jistá. Věděla jsem, kdo jsem byla, když jsem odjížděla z Čech, věděla jsem, kdo jsem byla v Americe. Ale jak jsem se vrátila zpátky do Čech, tak jsem si to všechno nějak nedokázala dát dohromady. U nás doma mě samozřejmě vidí jako malou Marušku, jsem nejmladší ze tří holek. Ale já už vlastně nejsem malá Maruška, jsem úspěšná v Americe a dělám projekty, o kterých jsem ani nesnila, že bych je někdy mohla dělat. Jak se člověk vlastně vydefinuje v rámci toho, kdy oni si mě pamatují z těch osmi let předtím a stále mě tak vidí? Je to zvláštní, zvláštní střet identit, ať už je to můj vlastní pohled na mě, nebo můj pohled na mou rodinu a pohled mé rodiny na mě. I mé nejlepší kamarádky a přátelé byli všichni v Mikulově. Já jsem sice studovala v Brně, ale na víkendy jsem jezdila do Mikulova.

A víš, co je taky zajímavé? Jak jsem se poprvé vrátila domů a tohle všechno nafotila, byla tam se mnou i Marie Dvořáková, česká filmařka, která o mně točí dokument, který s obálkou pro Vogue budeme konečně moci oficiálně představit. Bude se jmenovat World Between Us. Marie to vše zdokumentovala. Bude to další způsob, jak se podívat na čas zpětně, na to, jak já sebe sama v Mikulově vnímám. Jak jsem zmatená. Teď o tom s tebou sice mluvím, ale z pohledu zvenčí, z pohledu třetí osoby, která to dokumentuje, to bude ještě další zajímavá vrstva výletu do minulosti. Marie Dvořáková je teď v New Yorku a točí, taky tady na nás teď kouká. Haha. Myslím si, že dokument bude trochu taková osa. Marie začala točit v roce 2018, ještě před mou první sólovou výstavou Young American, než se vůbec cokoliv stalo. V Americe jsem do té doby měla jen skupinové výstavy, byl to první moment, kdy jsem prezentovala fotografie těch mladých lidí. S Marií jsme se potkaly v Českém centru, myslela si, že bude točit portrét na nějakých deset minut, ale pak se najednou začalo dít strašně moc věcí. Zachytila tu změnu. Dobu před první výstavou i to, když se na ní objevil Ryan McGinley, napsal pro mou první knihu, ta vyšla, cestovali jsme po světě, vrátili se domů. Pak přišla druhá výstava a druhá kniha, milion výstav, až nakonec třetí kniha. Marie točila i během mých prvních rozhovorů, kdy jsem si musela dělat dýchací cvičení, bylo pro mě těžké dělat rozhovory v angličtině a pak i v češtině. Podle mě bude hezké vidět ten růst a změnu. Je to něco, o čem sama mluvím, ale mám to zdokumentované jen jako jednotlivé snímky. Ale tohle bude od roku 2018, tedy pět let. A já jsem přitom opravdu nevěděla, jestli na mou výstavu někdo přijde. Je tam i všechno, co se děje dnes, kdy mám možnost pracovat na skvělých projektech a fotit krásné věci. Myslím si, že to bude takový inspirativní příběh pro mladé lidi. Že to zachytí ten posun a růst, o kterém člověk tak nějak ví, ale je to něco, co se špatně definuje pro mě samotnou.

No ale jak se to dělá? Snad to pro mě bude ten dokument, až se na něj budu koukat.

Občas se zastavím a říkám si, že to je skvělé. Hele, já když jsem první dva roky v Americe jezdila v autě, první rok to bylo v Severní Karolíně, dodneška si pamatuju, jak mi z cédéčka – z cédéčka! – hrají Tatabojs. Jedu po té obrovské silnici a křičím, protože jsem měla návaly euforie a radosti z toho, že jsem v Americe. Už jen to, že jsem tu vůbec byla, pro mě byl zázrak a úspěch. Byla jsem úplně unešená. A to se pak časem přesunulo do úplně jiné roviny. Od babysittingu, což byla moje jediná forma obživy, kdy jsem vstávala ve čtyři ráno abych v šest byla v práci, a mohla pak odpoledne asistovat nějakým fotografům, přes šílené pracovní podmínky ilegálního imigranta, až po to, kdy se fotografií živým. Žiju v New Yorku a mám pro mě tu nejlepší práci na světě. Miluju fotit, ten proces a práci s lidmi. A můžu se tím živit, to je pro mě úžasný a jsem za to hrozně vděčná. Je to můj americký sen, protože v Čechách jsem studovala malbu, chtěla jsem být umělkyně a rozhodně jsem ani necítila, že by to tak někdy mohlo být. To, že jsem teď v Americe a dělám práci svých snů, to je naprosto úžasný. Strašná svoboda, můžu si dělat projekty které chci, fotím pro Instagram a Meta, pro Nike, pro Gucci, a je to skvělý. Je to fakt skvělý. Pro mě americký sen: splněno.

Ono se o tom špatně mluví, jak omezující dokáže být, když ti chybí nějaký papír. Snažíš se vybudovat si svůj život a kariéru, ale úřadům je to úplně jedno. A pokud nemáš správný papír, tak se můžeš snažit, jak chceš, ale nikdy to nepůjde. Pro mě to získání zelené karty byl velký moment, i když to asi zní hrozně povrchně, byl to pro mě jeden z nejdůležitějších momentů v Americe. Najednou jsem si jako někdo, kdo žil v šedé zóně, mohla uskutečnit sny. Bez zelené karty tě tady nikdo nezaměstná, ne tak, jak pracuji teď.

Barva. Mám ráda barevnou fotografii. Teď dělám trochu černobílou, ale vždycky jsem byla mnohem lepší v barevné. Ale já vždycky malovala víc realisticky, nevím, proč mě nenapadlo zkusit fotku dřív. Co jsem chtěla docílit v malbě a nebyla jsem na to dost technicky zdatná, jsem ve fotce najednou vyřešila a mohla jsem dělat to, co jsem celou dobu chtěla dělat v malbě.

Byla jsem překvapená, šlo o velké nakladatelství. Ale nakonec stačilo jen změnit nakladatele. Už nebudu dělat kompromisy.

Přesně, Kim je boží. A ke knize to sedí, protože je o New Yorku. Ona do města taky přišla a měla pocit, že sem nepatří. Pochybovala, jestli tu vůbec uspěje. Je krásný slyšet něco takového od někoho, komu se povedlo se prosadit. Je to hrozně inspirativní.

Určitě, spoustu. Třeba Nan Goldin, The Ballad of Sexual Dependency jsem viděla tolikrát. Je to tak depresivní a silný. Taky Francescu Woodman, Juergena Tellera, Wolfganga Tillmanse ale i Ryana McGinleyho, jeho rané práce mám hrozně ráda. To jsou takové klasiky, ale jinak mám moc ráda i Libuši Jarcovjákovou. Plánujeme spolu nějaké projekty. Ale mám ráda třeba i Egglestona, japonské klasiky, Arakiho. Taky Warholovy polaroidy, ty mě pro poslední projekt hodně inspirovaly.

Právě že hrozně nerada stojím před foťákem.

Teď už se moc často nefotím. I když v té nové knize autoportréty jsou, ale to bylo v roce 2019. Mám pocit, že už mám splněno, sebe sama jsem si odfotila. Moc ráda se dívám skrz hledáček, ráda vnímám ten moment, když vím, že je to dobré. Když jsem před tou kamerou já, mám pocit, že jsem slepá.

Je to handicap, jo. Jsem z toho trochu nervózní, ale musím to vždy nějak zvládnout. Nakonec i tenhle photoshoot je tak trochu experiment.